Můj psací stůl na blogosféře.cz

Jsem tady. Ozvala jsem se a požádala o kousek místa pro svůj pomyslný blogopsací stůl. Právě vybaluji z virtuální krabice zaprášené i nové plány.

Ať už přicházíme kamkoliv, při vstupu se sluší pozdravit. Tak tedy přeji blogosféře příjemné psavce a spokojené čtenáře. A všem, kdo se tady zastaví a začtou, spokojené dny.

Začínám se vybalovat v blogosférské pracovně. Ono to virtuální vybalování má svoje výhody. Nepotřebujete velké auto ani bedny-banánovky, prostě uděláte inventuru v tom, co jste kdysi chtěli a časem zapomněli.

Nemám to tak složité jako kolegové, kteří se stěhují narychlo, tlačeni únavou z přílišných střetů v diskusích pod články na blogu idnes. Mne tam nikdo netrápil (no, přiznejme, že na moje blogy nejenže se nevrhají hordy trollů, ony se na něj nevrhají ani hordy čtenářů) a neštval.

Jen mi to prostředí s přibývajícími změnami prostě stále častěji přestává sloužit. Už dávno to není svobodomyslný prostor, kam si svou hlásnou troubou hlásáte svůj názor. A už dávno neumožňuje psát tak, aby mi to dávalo smysl. Tedy konkrétně.

Nárazy na to, co všechno může být vnímáno jako „reklama“ už se mi zdály tak únavné, že jsem naléhavá (z mého autorského pohledu) témata nakonec zamítala ještě dřív, než se písmena začala přesypávat z klávesnice do systému. A tak jsem nakonec nepokračovala ve svém psaní o Davidovi – chlápkovi se svalovou dystrofií a o tom, jak se s ní žije, o lidech, kteří považují za potřebné pracovat pro ostatní, o zážitcích z konkrétních míst a nedávno mi došlo, že nepíšu ani o své práci.

Nakonec mi zbyly jen ty nekonečné trable macechy, pečení a občas nějaký obecný zážitek z cest milosrdně zahalený do mlhy obecných pojmů.

Už chvilku si říkám, že bych měla psát, jak mi „zobák narostl“ a jak to hlavě dělá dobře. Jen ta lenost…ta lenost najít si jiné řešení, ta mne, prosím pěkně, držela za kotníky u zasypané hromádkou nepoužitých psaveckých nápadů.

Tak já bych se tedy, prosím, vybalila. Uplatním principu  Leffinqwellův-Bronštejnova psacího stolu inovativně přizpůsobeného virtuální pracovní desce.  V sektoru A1 natrvalo umístím to, co mi cestou životem cvrnklo do nosu a co mne pracovně ovlivňuje. Zdravotnictví, kulturu, sociál, veřejnou správu, školství. Pro vyvážení do A5 pěkně rodinu, děti vlastní i nevlastní, tanec, plány a sny.  Do A4 krabici se příběhy – jsem totiž jejich sběratelka. Aáá dvojku a trojku jednoduše obsadí počítač.

V sektorech „Béčkových“ jsou pak dvě opravdu zdařile umístěné hromádky témat. Na té ze sociální oblasti dominuje téma toho, jak pozapomínáme na ty zranitelné. Ta poslední, pěkně vysoká je pak kymácející se stoh stále sbíraných zkušeností s opatrovnickým systémem.

Na mém stole není nikdy vzorný pořádek a vždycky se tam válí něco navíc. Co mi tak zrovna odpadne od ruky. On je totiž lehký chaos můj celoživotní průvodce.

A ne, o politice fakt psát nebudu ani tady. I když i ona vlastně taky provází.

Tak. Vybaleno. Kurz BOZP (aneb jak udělat perex) mám za sebou, otvírací i pracovní doba jsou tady prý neomezené. Tak fajn.

Vidíte ten stůl u okna? Židle jsou pěkně pohodlné, kávu i sklenku vína si, prosím, nalejte sami. Je nás tu víc, tak se nebojte pobejt. A vítejte u (nejen) mého pracovního stolu.

Závěrem ještě jedno poděkování Tomáši Vodvářkovi za pozvání. A omluva, že jsem tady minule vlítla jako velká voda bez pozdravu, bez vysvětlení. Ale ten text o Oliverovi, ten jsem prostě napsat musela rychle.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články