Řehtání, hrkání a hrkotání

Prožíváme letos ty Svátky Velikonoční poněkud netradičně – potichu, doma, a někteří možná i střízlivěji než jiné roky

K tradičním zvykům velikonočním a velikonocím samým patří, patřilo a doufám, že i nadále patřit bude, hodování, malovaná vejce, jarní výzdoba, kočičky, pomlázky a také řehtačky.

Řehtání už historicky patří mezi zvyky, které se týkaly především dětí. Ty uchopily stroje vydávající výrazné až neskutečné zvuky a obcházejí domy ve  vsi, aby tak nahradili zvuky zvonů, které se rozhodly dát si dovolenou v Římě.

Vývoj toho to zvyku byl v dvacátém století zajímavý především v době, kdy zde vládla jediná správná strana. Ta, jak je ostatně známo, církevním tradicím příliš nakloněna nebyla a tak pamatuji, že v některých končinách byla za účast na řehtání oceňována dokonce sníženou známkou z chování (či z mravů, chcete-li). Bohudík tradice v tomto případě bohudík vydržela  a řehtání se nejen udrželo, ale řekl bych, že v posledních letech řehtačů i přibývalo.

Letos do tradice hodil vidle bacil, a řehtačky slyšet nejsou a nebudou. Je to škoda, ale asi je pravdou, že pro zdraví je někdy lepší i něco obětovat.

Zatím jsem používal slova odvozená od základu řehtat – řehtači (ti co řehtání provádějí), řehtačky to co vydává ty zvuky), řehtání (samotný název zvuku) – který je běžný spíše v krajích českých. Na Moravě i některých jiných oblastech jsem setkal s jiným slovem –  hrkat včetně odvozenin tedy hrkači, hrkačky, hrkání.

Význam obou  slov je jasný a stejný, jenže čeština je krásný jazyk a lidská paměť neuvěřitelná. A tak, když jsem si přečetl nějaké povídání o hrkání a jeho letošní absenci, maně se vynořila vzpomínka na moji babičku, od které jsem v mládí slyšel a pochytil několik velmi zajímavých rčení či úsloví a rázem se mi přihodil klasický cimrmanovský krok stranou.

Abyste pochopili, musím trochu odbočit – pokud sledujete současné dění ve společnosti, nutně jste museli narazit na chování některých lidí, jež se jaksi už na první pohled nevešlo do hranic uchopitelných selským rozumem – pár příkladů – už zmíněné snížení známky z mravů, udělení výjimky z nošení roušek v případě že člověk jede sám samoten ve svém vlastním autě, 4 změny ordinačních hodin určených pro nákup seniorů v obchodech během 3 dnů nebo – abychom nebyli jen u nás doma – myšlenkový veletoč vedení evropské unie, které nám nejprve vytýkalo uzavření hranic a přijetí přísných opatření, aby nám za týden vytýkalo že ta opatření chceme příliš brzy uvolnit.  Jako perličku bych pak  uvedl, že svého času jistého politika opakované slovíčko „hrk, hrk“ rozlítilo natolik, že se pustil do soudního sporu pro urážku na cti.

Zpátky k babičce – ta měla ve svém, někdy dosti osobitém, vyjadřování pro obdobné jevy či chování svébytné spojení. Pokud totiž dospěla k názoru, že někdo jedná nesmyslně, zmateně či nepochopitelně, projevila o něho starost otázkou, zda dotyčnému náhodou nezačalo „hrkotat na cimbuří“.  A to je to spojení, které se mi vynořilo z paměti při četbě o velikonočním hrkání.

Takže závěrem – přeji všem, aby i letos prožili příjemné svátky jara – Velikonoce – i když letos bez řehtání či hrkání  a současně přeji všem, abychom se celý další rok mohli těšit na to, že hrkání a řehtání se zase na vsi vrátí.

No a se vzpomínkou na svou babičku současně přeji všem, aby jim to dlouhé čekání na další období řehtání a hrkání nekazilo něčí hrkotání na cimbuří.

Hezký den všem

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články