Budu to muset nějak vymyslet
Mladá žena sedí s lahví vína a stříbrným notebookem na terase rodinného domu. Jsou Velikonoce, keře okolo dvora jsou obsypané bílými květy. Včely se nemůžou nabažit sytého pylu. Je podvečer, obloha vymetená. Jarní slunce by bránilo práci u počítače, mladou ženu před ním však chrání rozložitý slunečník.
Manžel vyklízí stodolu. ,,Podívej, co jsem našel!“ radostně upozorňuje mladou ženu na ohavnou zdobnou dřevěnou mísu pokrytou pavučinami, prachem a něčím, co vypadá trochu jako myší trus.
,,Krásná, že? Stačí, když ji umyjeme. Ale v myčce určitě ne, to by se hned ohnulo,“ upozorňuje na delikátnost prastarého dřeva. ,,Snad jen teplou vodou a kartáčkem. To půjde nějak umýt, ne?“ znejistí náhle.
Mladá žena vzhlédne od počítače. ,,Budu to muset nějak vymyslet,“ pokyne mu, aby odložil nový rodinný poklad na stůl.
Z nastálé situace ji zachrání dobře známý zvuk nově přijatého e-mailu, který upoutá její pozornost a manželovi dá pokyn k odchodu z terasy. Mladá žena čte předmět e-mailu: RE: Finální verze bakalářské práce.
,,Zavolejte mi v úředních hodinách a vše potřebné vyřešíme operativně,“ stojí v těle e-mailu od vedoucího, z čehož lze usuzovat jediné: finální verzi nelze považovat za finální. Něco je špatně.
Jedná se o dostatečný důvod k panice, ale mladá žena nemá dostatek času nad tím přemýšlet. Ozve se zvučné zvonění mobilního telefonu, pozornosti se tentorkát dožaduje kolegyně Jitka.
,,Jitka, čau. Prosímtě, oni prostě ty podklady poslali včera večer. Prostě musí to být hotové, víš, že mají závěrku třetího, prostě musíme to zaúčtovat dneska. Uděláš to, prosímtě? Prostě – máš možnost to dneska večer udělat?“ naléhá kolegyně.
,,Budu to muset prostě nějak vymyslet,“ odpovídá mladá žena.
,,Jau, kurva!“ zařve manžel, který se při úklidu praštil do hlavy o nízký trám ve stodole.
,,Jseš skvělá, dík. Vím, že je na tebe spoleh,“ nabízí Jitka nevyžádané hodnocení.
Téměř okamžitě po ukončení telefonátu se do dvora jako velká voda přižene pan Vosátko, starousedlík. Ačkoliv se mladá žena s manželem vždy snažili svým novým sousedům vyhýbat, zjistili, že na brutální metody souseda Vosátka jsou krátcí.
,,Zdravím tě, Jakube, tebe taky, ahoj,“ kývne na mladou ženu. ,,Tak co, ještě pořád jste do toho nepraštili? Kdy můžeme čekat novýho občánka? To víš, ženským tikaj biologický hodiny, to nejde natahovat donekonečna!“
Mladá žena vrhá nervózní pohled po nyní ohrožené láhvi s vínem. Manžel vychází ze stodoly a hodnotí situaci. Při pohledu na svou ženu zvolá na souseda: ,,Pojď, Vosátko, mám v lednici Bernarda, napijeme se!“
Soused Vosátko potěšeně opouští mladou ženu, stačí jen prohodit: ,,Mysli na to, mladší už nebudeš, přece tu nechcete zůstat sami!“
,,Budu to muset nějak vymyslet,“ zabručí mladá žena, ale spíš jen tak pro sebe.
Na messengeru cinkne nová zpráva.
,,Volal jsem profesorovi, musíme předělat zápočtový úkol,…“ čte mladá žena.
Pak její pozornost upoutá láhev vína. Je právě čas si dolít.
,,Budu to muset nějak vymyslet,“ říká si, když zaklapne notebook a sáhne po láhvi. Je to Montepulciano z roku 2013.
moc se tesim na nejake aktualni postrehy ze Sudet – meho rodneho kraje!
Hezké, Adélko, zdravím… a doufám, že má mladá žena dostatek Montepulciánské 2013. Vosátko zjevně snese hodně Bernarda 🙂
Děkuji, ano, máte úplnou pravdu, Vosátko je těžká váha!
Ájo, jak poetické – úplně to vidím:..“tady by bylo tak krásně,kdyby tu nebyly ty vosy..“,že?
Není to úplně neuvěřitelné, že jsme se potkaly na tátovo blogu, mami? Pro mě je to jako z Věřte – nevěřte!
Zajímavé, všude je nějaký Vosátka :-). Pěkně se to četlo.
Vosátko je universální…..
Těmihle týpky se populace poděluje rovnoměrně….
Pěkné!
Zvažuji, nakolik Montepulcianské 2013 může přehlušit Vosátka.
Je to remíza.
Je to umění napsat krátkou povídku. Já se vždycky zamotám do dlouhého textu. Tak chválím, pěkné.
Laskavé, děkuji! Povídka o flašce byla rovněž povedená.
🙂