Úvaha o vejrovi.

Před pár dny jsem se rozhodl po ránu sepsat takovou úvahu. Úvaha jako slohový útvar konec konců bývala v minulosti u maturit považována za únikové téma či záchranné lano pro případ, že úřady netrefily téma, o kterém si adept zkoušky dospělosti myslel, že by mohlo vyjít.

Tehdy jsem text v dosti rozhárané formě pustil pouze na facebook. Protože téma nevychládá, bude možná rozumné s k tomu ještě jednou vrátit. Budiž tedy následující slova pokusem – úvahou o shrnutí mého pohledu na současný stav kolem pandemie vejra.

Co se týče celkového pohledu ve společnosti, nemyslím, že by zde docházelo k nějakým významným šarvátkám, protože snad každý je si vědom vážnosti situace. Osobně si myslím, že humbuk kolem toho vejra je možná maličko přehnaný, ale na druhou stranu, určitá míra strachu může být ke zvládnutí toho miniaturního hajzla k užitku.

Zavedli jsme povinně roušky – nejsem si jist jestli to bylo úplně nutné z titulu zdravotního, ale psychologicky to jednoznačně funguje. Lidé pochopili, že se něco děje, a jednoznačně byl ukázněnější až do doby kdy se důraz na nošení roušek stal extrémním. Uvědomili si to i odpovědní a částečně povolili otěže – a tím do toho vnesli zmatek. Roušky nemusím nosit doma, ale s rodinou v autě ano, roušku nemusím mít při individuálním sportování na sportovišti, ale musím do ní funět při individuální procházce v lese. Příkladů poněkud zmatečného výkladu by asi dalo najít více, přičte-li s k tomu již tradiční „ode zdi ke zdi“ přístup policie a městských policií, tak mohou vznikat příhody až tragikomické

Co je zajímavé, je to, že se nesetkávám s naším pověstným švejkováním – a to už je na pováženou, pozitivem budiž to že humor – někdy černý a ž cynický nás ještě neopustil. Bohužel druhotným jevem je renezance klasického českého udavačství, pokud na sebe žalují sousedi, když jeden druhého zahlédne na balkoně jeho bytu bez roušky, pak už je něco špatně. Skoro bych řekl na chocholouška. Nejhorší však na tom je to, že policajti místo své práce pro společnost jsou nuceni běhat někde po parcích a podobné udavačské píčoviny (ano – toto slovo je za hranou, ale použil jsem ho v první verzi a po určité úvaze ho ponechám i v této, neb svou podstatou závažnost problému poměrně přesně vystihuje) a prověřovat.

Trochu s obavami sleduji Babiše. Prakticky se stáhl z tiskovek, prezentací a komentářů k pandemii a nechává to na jiných. Přesto jeho aktivity občas proskočí a musím přiznat, že na mne dobrým dojmem nepůsobí. Pominul-li dávnější pokusný balonek v podobě Metnarova (ministr obrany a bývalý obuškář ) návrhu na zvýšení pravomocí premiéra, který po zjištění negativních reakcí okamžitě sestřelil a – slovy klasika – všechno zapřel, pak je zajímavé, že při rozhodování o tom, které prodejny a prostory budou dříve otevřeny, dostaly přednost hobbymarkety před kostely ( na Velikonoce docela silný tabák i v našich dlouhodobě agnostických vodách) a třeba i před provozovnami drobných živnostníků. Do obchodů se nahrnuly davy, ale policie kontrolovala lidi v parku na procházce. A jako třešnička na dortíku pak navíc pak vylezlo najevo, že majitelem sítě oněch hobbymarketů je člověk tak moc Babišovi vzdálený, že ho pustil k sobě blíže jen jako svědka na svou vlastní svatbu. Závěr nechám na vás. Zapadnout by ale asi neměl naprosto debilní pokus jakéhosi vládního pitomce, který, ve snaze to nějak zamluvit, pohovořil něco ve smyslu, že prostory hobby marketů mají vysoké stropy, kdežto u kostelů tomu tak není.

Proto jsem také souhlasil s těmi, kteří prosazovali, aby nouzový stav byl prodloužen jen na (třeba) dva týdny a pak případně dle potřeby prodlužován, protože se mi nelíbí možnost, že to mocichtivé, údajně neestébácké monstrum by mělo mít na celý měsíc prakticky volné ruce – ono totiž odvolat nouzový stav prakticky nejde.

Nějaký čas už většinou sedím doma a mám tedy čas to celé trochu sledovat. A moc se mi to nelíbí – přes všechny proklamace a naparování se vlády i dalších odpovědných na tiskovkách roušky v nemocnicích a domovech důchodců nejsou (proto taky vypukla série nákaz v těchto ústavech), opakovaně mluví o tom, že stát osloví české výrobce – měsíc poté co jim zakázali prodej a tím prakticky zarazili běžící výrobu, a tak jsou najednou čeští výrobci v kurzu, ale současně i terčem – dle mého neoprávněné – kritiky proč že už dávno nemají k dispozici sklady respirátorů narvané až po půdu a nečekají na milostivý povel krizového štábu k jejich distribuci. Přidám-li k tomu informace o tom, že za čínské roušky byly z různých ministerstev placeny jiné (až násobné) ceny, moc důvodu k optimismu nevidím.

Přesto všechno – i proto, že aktuálně přírůstek nakažených pomalu klesá, mi vychází, že na tom ještě nejsme tak úplně špatně. Je třeba si jasně a i s určitou hrdostí uvědomit, že mnohé státy a instituce, které se – a to někdy až arogantním a povýšeným způsobem – neustále snaží nám do něčeho (tedy skoro vlastně do všeho kecat a poučovat nás, jak se to má dělat lépe  – spíše tedy po jejich), vykazují podobná čísla – tedy stovky – ale mrtvých, denně.

Ano, věřím, že to zvládneme. Ale pak bude potřeba pořádně se podívat na to, proč jsme to zvládli, kdo to zvládl, kdo to podělal, kdo se pokusil slíznout nezaslouženou smetanu, a hlavně se poučit pro příště, protože příště určitě bude, jen nevíme kdy.

Dobrý den všem

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články