Krýt seniorům záda – Nultá linie

Je tady Coron-éra. Etapa, kdy veletočem obracíme způsob života a snažíme se rychle si srovnat hodnoty. Kdy máme po mnoha letech důvod se skutečně obávat něčeho velkého . Doba, kdy se ukazuje, kdo za co stojí. Kdo pracuje, kdo fňuká. Doba, kdy se mění definice hrdinství. Taky znám hrdiny. Hrdiny nulté linie.

Na Apríla jsem se po mnoha letech vrátila ke svým pracovním kořenům. Sice jen tak trochu a na nějakou dobu, ale i tak je to pro mne krásný návrat. S notebookem pod paží, telefonem v kapse a zkušenostmi v hlavě jsem se přišla podpořit práci s lidmi na které ukázal prst osudu diagnózou demence. A neplánujeme si nic malého, samozřejmě, že právě u nás a právě my změníme svět. Nebo to rozhodně aspoň zkusíme.  :-). Ale o tom bude čas psát později.

Teď zpátky k Aprílu. Ocitám v sociálních službách. Ve velké organizaci, která pracuje s více než sedmi stovkami klientů. Na první schůzce překreslujeme plány pro první dny a týdny. Týdny jsou vagónky, z nás jsou posunovači. Společné úkoly, které chtějí hodně soustředění více lidí se sunou na vedlejší kolej, zelenou k průjezdu dostávají věci, které se dají připravit v užších kroužcích. Věci, které se měly připravit na příští rok přitahujeme k okamžitému rychlozahájení. Protože Covid-19. Protože jsou potřeba a bude lepší je začít „na koleně“ než čekat.

Je Apríl. Jsme v sociálních službách v situaci, kdy nikde-nic-není. V nejlepším případě je toho hrozivě málo. Není desinfekce. Nejsou ochranné pomůcky. Respirátory, rukavice, ochranné kombinézy, pláště, dosaďte si cokoliv. V jednotlivých domovech (je jich u nás pět) se přeorganizovává práce. Zaměstnanci se dobrovolně přihlašují k tomu, že v případě karantény zůstanou s klienty. Řada z nich zůstává doma, nároky na ty zbývající stoupají. Ekonomové přehazují rozpočty. Kuchyně a úklidy mění postupy. Všichni, kdo mají ruce a nohy shánějí všechno.

Média překreslují popis toho, kdo je významný. Z obrazovek mizí hvězdičky i hvězdy, do pozadí ustupují sportovci. Objevují se lékaři, sestry, vědci. (Poznámka autora: hurá, to by mohlo chvilku vydržet.) A taky pošťáci, prodavačky, popeláři. Na chvilku si všímáme toho, co je pro chod naší společnosti nezbytné. V první linii, tedy tam, kde se přímo odehrává boj s novou infekcí jsou lékaři, sestry, hygienici, vojáci, policisté. Pouštějí se do práce, improvizují, hledají způsoby, chrání a nestěžují si. Mají obdiv celého národa. I můj.

Jenže mezi nově vzešlými hvězdami naprosto chyběla (a stále chybí) galaxie těch, kdo pečují o seniory. Co si budeme povídat, pro každé, i pro skvěle připravené zdravotnictví nejlepší ten pacient, který jejich péči vůbec nebude potřebovat. Tedy ten, jehož se podaří uchránit a neonemocní. Ne-pacient.

Domovy pro seniory jsou jako „hnízda“. Jakmile se do nich virus vloupe, umí se zabydlet a udělat pěknou paseku. (A pak se roztočí aktivita oné 1. linie.) A tak do práce v domovech naskakuje jedno opatření za druhým. Čisté zóny, karantény, přechodové pokoje, místa, kam se smí a místa, kam se nesmí. Zákazy, příkazy, doporučení. Pláště, roušky, rukavice, místo kombinéz třeba pláštěnky. Zaměstnanci, kteří se OPRAVDU vyhýbají lidem včetně vlastních rodin. Ani jeden z nich nechce přinést Covid mezi své klienty. Ani jeden je nechce vidět nemocné a předávat je oné „první linii“.

Přesto nebo právě proto jsou Nultí. Ti před Prvními. To označení se mi zdá symbolické. Jsou základním kamenem. A přitom jsou neviditelní. Média o ně „zakopnou“ jen tehdy, když je v nějakém zařízení infekce rozšířená nebo se děje něco, co se dá negativně využít.  Stovky zařízení s tisící pracovníků, kteří každodenně pomáhají jsou neviditelné. Spolu s nimi jsou v nulté množině ti, kdo se starají o lidi postižené, o seniory přímo v jejich domovech. Všichni, kdo skočili rovnýma nohama do problémů a s rychlostí a urputností lvic a lvů hájí svá teritoria před neviditelným predátorem.

Právě díky nim nepadají zdravotníkům v první (a obdivuhodné) linii pacienti na oddělení ze všech stran. Neviděná nultá linie si zaslouží obdiv. Respekt. Pochvalu. Nádivku do peněženek. Řád Tichého Bojovníka. Velké fotky v novinách a úvodní reportáže v televizních zprávách. Nic z toho se neděje.

Tedy téměř neděje. Zcela mimo záběry kamer je skvělá skupina lidí, která si všimla toho, že někde žijí naši prarodiče, že se kolem nich rojí pečovatelé a právě teď stavějící pomyslné bezpečnostní hradby.  Ano, od Aprila byla také svědkem krásných situací.  Chci o nich psát podrobněji, ale teď se ráda alespoň krátce ohlédnu.

Skvělí byli všichni ti, kdo zareagovali na prosbu na facebooku a zaskládali stoly látkovými rouškami. Bylo to první povzbuzení a signál toho, že nultá linie v zařízeních není tak neviděná, jak se nám zdá.

Skvělí jsou všichni, kdo zvednou telefon, aby se zeptali, jak mohou pomoci a pak udělají právě to, co je potřeba. Když jeden přiveze respirátory, jiný štíty, další dokáže někde vyštrachat desinfekci na ruce. Někoho potěší, když ho veřejně pochválíme, jiný naopak zprávy s díky zdvořile odmítá. Ulevilo se nám, když dárce přivezl fakt velký barel desinfekce, jiný krabici pláštěnek, když biathlonisté z obce Dlouhá (to je na Vysočině) přivezli pytel jednorázových štítů až k nám (do Kroměříže, což je na Hané), protože prostě „jeli kolem“.  Když jsme dostali peníze na matrace, aby měli na čem psát pracovníci v karanténě nebo tablety, aby se mohli klienti se svými dětmi a vnoučaty vidět aspoň přes monitory.

Když…a když…a když.

……………………………………….

Ale o tom průběžně. Postupně. Taky o tom, jakou úlevu přineslo zaměstnancům testování. A jak rychle se šíří drby. A o dalších věcech, které přinesou budoucí, snad u nás i nadále covidklidné, dny.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články