Zloději světla

Pokud se nesmíříme s tím, že se tma a světlo střídají pravidelně jako se na stole objevují talíře a lžíce, musíme zapátrat, kam světlo mizí a kdo ho zhltne, když nastává příšeří.

Už sám Nejvyšší prohlásil „Budiž světlo“. Žádné „Budiž tma!“ se nikdy nekonalo. Určité souvislosti se slovem „tma“ ale ve Starém i Novém zákonu přehlédnout nelze.

Vyvést z temnoty ke světlu – o to vždy šlo a mělo by jít.

Tmáři byli v každé společnosti vnímáni jako ti, kteří raději svíčku sfouknou, než by ji zapálili.

Tmáři často nosili dlouhé sutany, pod které světlo cpali na sílu a často jej polykaly i jejich ústa při kázání v kostelech.

Tmáři nosili černé kožené kabáty zdobené odznáčky ve tvaru lidské lebky. Kapsy těch kabátů černých jako asfalt byly přeplněny ukradeným světlem naděje.

Tmáře v kožených kabátech vystřídaly šiky mužů a pantátů v uniformách různě sestavených z lecčeho, na hlavách ušanky a přes ramena zavěšené různě provozuschopné kvéry. Čela ušanek zdobily rudé hvězdy, které po dlouhá léta dokázaly polykat světlo i v průběhu dne.

Po šicích ozbrojených dělníků nám do životů vstoupili další zloději světel – namísto modlitebních knížek hřáli na prsou knížky červené jako krev Krista. Kromě stranických známek do těchto knížek lepili i světlo ukradené těm, kteří se v šeru těch let snažili rozsvěcet v hlavách ostatním.

Po éře rudé tmy se konečně na pár let nad Českou krajinou zase rozsvítilo.

Příliš mnoho světla, radosti a plánů se ale začalo nelíbit jeho novým zlodějům. Síťovým zlodějů světel.

Začali světlo znovu sfoukávat a zdání tmy podsouvat těm, kteří ani nejsou schopni najít sirku a škrtnout. Takovým tma nevadí. Takoví nechají jiným sfouknout svíčku i na vlastní rodinné hrobce a ještě jim k tomu zazpívají.

Zloději světel jsou pořád kolem nás.

Snaží se uhasit, vypnout, ztlumit nebo jinak ovlivňovat pravdu, naději a vlastně i spásu.

Marně. Nikde totiž nestojí „Budiž tma“. Vždy se ale lidé budou vracet k onomu „Budiž světlo“.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články