Protivítr mi trhá hubu, ale já furt šlapu.
Já vím, že něco podobného říkal o Češích už Hitler a nebylo to v dobrým, ale já prostě přišel na to, že můj životní příběh je příběh cyklisty.
Napadlo mě to včera v posteli, když jsem měli se ženou takové to občasné povídání o životě po hezké chvilce. Otázkou je, co je v našem věku hezká chvilka, ale to už ponechám na Vaší fantazii.
Takže já včera v posteli přišel na to, že celý můj život i s podnikáním je příběh usilovného cyklisty.
Já prostě furt jedu na tom svým kole a šlapu!
Pořád si myslím, že vím kam jedu a kdy bych tam tak asi mohl být a tak furt šlapu…………….. Prostě mám svůj cíl.
Jedu za obzor, protože ten můj cíl je za obzorem, ale furt je až za tím obzorem a já teda furt šlapu.
A občas mi nějakej hajzl strčí, většinou v kopci, větev do špic.
A to já pak z toho kola spadnu a rozbiju si hubu, ale………… utřu jen krev ze rtu do rukávu, zamáčknu vzteklý slzy, zase nasednu a zase šlapu?
Stárnu………. kurva jak já vám v poslední době stárnu! Ale furt jedu, furt šlapu. Nohy mám jak dubový sukovice, hubu ošlehanou větrem, oči plný much, ale jedu.
Já i kolo jsme tak nějak pořád starší a starší, ale zatím nám to šlape i když už trochu vržeme a loupe se nám lak.
A za tím mým kolem táhnu takovou tu drátěnou kárku a v ní jsou moji lidi. Protože jsou v kárce taky šlapátka, tak někteří šlapou se mnou a pomáhají pohánět to moje kolo, ale občas se jim nechce, nebo chrápou a jen tak z kárky hongají nohama a nebo najednou chtějí svoje vlastní kolo a někdy pak na něm jedou kousek vedle mě a někdy se prostě trhnou jedou do háje.
A někdy jim to v hlavě trochu rapluje, vezou se v té káře a vlastně i šlapou, ale jen tak pro radost mi klacíkem přibrzďují zadní kolo a upouštějí ventilky a někdy kvůli tomu hodíme pak držku a namlátíme si všichni, ale nejvíc samozřejmě já. No ale……………….. já prostě jen utřu krev a zamáčknu ty hořký zklamaný slzy.
A tak furt jedem……….já pořád usilovně šlapu a jedu za tím cílem, co je za obzorem.
A to je celý můj život, ten pohyb dopředu. Když se zastavím, najednou si uvědomím, jak už mě z toho bolí záda, dostanu průjem a začnu přemýšlet o blbostech třeba, že jsem už děsně starej……
Já teda nevím, jestli vlastně nakonec někdy někam dojedu, do toho cíle, protože ten cíl, tak ten je furt za tím obzorem, ale jsem ve veliké naději, jsem totiž zrozen pro pohyb vpřed. Nikdy necouvám. Jsem cyklistická živá střela a ta jízda mě hrozně baví a je to jízdamého života. Je to celý můj život.
Tak ahoj lidi, mávám Vám…………“Cililink“ já už zase jedu……………………
Vždyť můj cíl je už určitě někde blízko………… jen……….. támhle kousek za obzorem.
Davide, skoda zes tak mladej, jinak bych chtel abys m2 adoptoval jako syna…
😀
…dobré… a myslím že ten výrok hitlera o češích… byl ve smyslu tom že češi jsou jako stromek ve větru…ohne se…se ale nezlomí…a když se vítr utiší…tak se zase vztyčí…
Parádne, David. Tiež to vidím podobne, len občas už bývam unavený, ale to asi každý 🙂 Drž sa 🙂
Skvělé, připomíná to Hrabala v jeho mejlepších prózách. Doufám, že jsem tě, Davide neurazil.
Vtipálku 🙂 k Hrabalovi jsem se loni v létě vrátil a čte se to chvilkama docela těžce
Ono to není smutné 🙂 Je to o touze a o naději a o neutuchající nezlomné touze žít naplno. Ten cíl je přeci ta samotná jízda……. ta krásná i když těžká cesta. Jsme na ní odměněni těmi trojpusami co píše Dáša,tím adrenalínem co píše Radka, tím sluncem a měsícem, co píše Vlasta a tou sounáležitostí o které píše Tomáš. 🙂 Když zítra umřu umřu rád bylo to krásný ,ten pohyb kupředu,to naplnění z toho usilování, ty sny co jsem si vždycky sám splnil i když někdy pak dopadly blbě. Někdy metám kotrmelce, někdy tančím , někdy se rvu o život………………..ale… Číst vice »
Davide, moc pěkné téma tu teď díky tobě rozvíjíme… krásné komentáře jsem si pročetla a je mi hezky. V mém spočinutí, jedu jen občas, ráda se zastavím.
Hezký. Takový sladkobolný, ale hezký a smutný. Víš, Davi, mně se život hrozitánsky změnil, když jsem poznala Pavla. On, jak si zažil umírání své první ženy, ví. Ví, jak vzácný a pomíjivý jsou ty chvilky, kdy si užíváš jeden druhého, protože víc než hnát se někam za cílem a zabezpečovat (to dělal můj první manžel a pak se mu prostředek stal cílem), je prostě bejt spolu a dávat si „trojpusy“ s tím produktem naší lásky anebo si užívat těch chvil, kdy k nám zavítají ti moji vysokoškoláci s partnery. A tak sice pracuji (učím) a baví mě to, ale už… Číst vice »
Ahoj kamaráde, tak Ti napíšu, jak jsem si to udělal já. Zpočátku jsem taky makal jako blázen, kopec nekopec. I já jsem za sebou tahal tu káru a občas si rozbil hubu, ať už sám nebo s přičiněním jiných. Ale postupem času se stalo, že ti, co jsem tahal za sebou v káře, už jedou sami a vidím, že jim to jde dobře. Občas na mně počkají a jedou chvilku se mnou, klábosíce o čemkoli. A pak zase vyrazí sami dopředu a mě to moc těší. A to hlavní, nejedu na kole sám, vedle mne jede moje žena, letos to… Číst vice »
To je tak skličující a sisyfovské!
Dobrý. Bohužel je tu ale otázka: a co je ten cíl? Víš to? Protože jinak to asi nemá fakt smysl.
Tomáši, možno je to skutočne len tá cesta a na konci nášho snaženia to máme pochopiť 🙂
Skvělý, Davide. Chlap má být cyklista. Pohyb vpřed, to je ono. Jako větřík ti zlehka zaduju do zad. 🙂 A jako slunce rozsvítím okolní krajinu, ať se i pokocháš… a jako měsíc dopřeju životadárného odpočinku pro další den.