V nebezpečí je poezie

Julie se zabila. Spáchala sebevraždu. Zavolal mi to její manžel. Právě jsem doma psal na počítači článek k výročí sebeupálení Jana Palacha a vtom uslyšel šplouchání vody o břeh, na kůži ucítil pálící slunce a svůj pot, jak jsem si naléhavě vzpomněl na čas u moře, který jsem s ní kdysi strávil.

     Julie působila na pláži tak nepatřičně, vyzáblá jak Poeova Berenice a nadvzdušná jako jeho Lenora. Opodál ležela na břiše kyprá žena a ječela německy na své řvoucí děti jako Lorelei na skále. Její partner vytlačil bílého slimáka krému ženě na stehno a roztíral ho. Tahle rodinka sem náležela. 

     Když jsem vzpomněl Lorelei, napadlo mě, že by to mohla být další Juliina podoba a vábný zpěv dívky na skále v ohybu Rýna by byl symbolem poezie, kterou Julie tvořila. Byla totiž básnířkou, ale mě její básně neoslovovaly, nepamatoval jsem si žádnou, jen mi v hlavě utkvěl sem tam nějaký verš – „blízkost je závratná“, „letní noc je lapena“, „letím jinam“, „za kmitem stínu“, „pád sebevraha“.

     Oknem mám výhled na pole, a když jsem teď vstal od monitoru a zadíval se ven, spatřil jsem v hroudách a zbytcích sněhu houf plutonovských havranů, pocházejících nejspíš z Běloruska. „Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je“, vybavil se mi verš z básně Havran. Vystihoval mé pocity. Lureln je staroněmecky šumět, proč tedy ne šelestit, a ley je keltsky skála. Tak snad vzniklo jméno Loreley či Lorelei. Vždyť já ani nevím, jak se Julie zabila, ale skokem z okna nebo ze skály asi ne.

     Trčel jsem před úkolem psát o sebevraždě člověka, která šokovala svět krutým a pro zdejší končiny naprosto nezvyklým provedením a stala se planoucím symbolem protestu proti podlému přepadení, a znenadání jsem byl konfrontován s dobrovolným odchodem člověka, který mi býval blízký. Smyslem Palachovy živé pochodně bylo vytrhnout lidi z letargie, aspoň to tak sám prezentoval. Proč se ale zabila Julie, jsem netušil. Prý ani dopis na rozloučenou nezanechala.

     Na psaní jsem se nemohl soustředit, ale přemýšlel o fenoménu sebevraždy. Je to jistě mezní čin, ale jak jej hodnotit. Vražda je obecně chápána jako zlo, také se na celé planetě odsuzuje coby zločin. Jsou ale výjimky, kdy lidé ohledně vraždy už tak jednotní nejsou, třeba v případě vraždy na vrahovi nebo tyranovi, zabíjení nepřátel ve válkách. Většinou však vraždu lidstvo považuje za špatnost. Co na ni ale odsuzuje víc, její nemravnost, nebo společenskou nebezpečnost?

     Sebevražda je na posuzování těžší. Psali o ní mnozí, byli moudřejší a vzdělanější, věnovali jí spoustu času a úsilí a stejně se nedobrali obecně platného závěru. Důvod je jasný. Morální jednání lze požadovat a vynucovat pouze po živých lidech. Ty je možno postihovat i za jednání nemorální. Kdo však spáchá zdařilou sebevraždu, je mrtvý, a už po něm nikdo nic chtít nemůže. Tedy může, ale odezvy se nedočká.

     Slunce zmizelo v moři na obzoru a rozprostřela se noc. Julie se zeptala, kam se půjdeme projít. Navrhl jsem molo.

     „Je tma. Můžeme spadnout do vody,“ namítla.

     „V nebezpečí je poezie,“ řekl jsem.

     Vyrazili jsme na prkennou lávku a ona se do mě zavěsila. Z náklonnosti, nebo kvůli větší jistotě? To jsem nevěděl. Miliardy hvězd a světla z města na druhé straně zálivu způsobily, že bylo lépe vidět.

     Je Berenice, Lenora, či snad Lorelei? ptal jsem se, jak jsem si ji v přítmí prohlížel. Julie byla stejně luzná, ošperkovaná odlesky a diamantově se třpytila jako Lorelei v Heineho Knize písní, stejně přízračná jako Berenice a zdála se v té chvíli ještě víc nadpozemská, nadvzdušná jako Lenora. A pak se mě otázala, jestli jsem šťastný.

Koukal jsem na ni pátravě, což nemohla vidět.

     „Možná. Ale to není důležité,“ snažil jsem se vyhnout odpovědi. „Spíš mě zajímá, jak se člověk stane básníkem, nebo v tvém případě básnířkou?“

     „To označení nemám ráda, zní jako název profese, ale básně člověk nepíše pro obživu. Ty v něm buď jsou, nebo nejsou.“ 

     „No dobře, to snad chápu, ale jak ses stala ženou, která vydává básnické sbírky?“

     „Vydala jsem jen dvě.“

     Dorazili jsme na konec mola a zastavili se. Působilo neskutečně, jak jsme trčeli na úzké lávce jakoby uprostřed nesmírnosti moře i propasti oblohy nad námi.

     „Kdy tě napadlo, že v tobě jsou básně?“

     „Od malička jsem chtěla psát. Jako malá holka jsem se děsila, že se nenaučím číst a psát. Poezie je pro mě nezbytná jako vzduch. Musím poezii číst, psát a kolem sebe mít lidi, s nimiž si o ní můžu povídat.“

     „To ale se mnou moc nemůžeš,“ řekl jsem tenkrát. 

     Ze vzpomínek mi ještě vyplulo, že jsme se pak líbali, na molu i později na pláži. A teď je Julie mrtvá. Sama to chtěla. Na roky se mi sice ztratila, ale věděl jsem, že žije, má muže a rodinu a je nejspíš šťastná. Co jsem měl ale cítit teď, když jsem nehodlal o její smrti moralizovat.

     Lidé však o sebevraždě moralizují rádi. I o činu Jana Palacha leckdo soudí, že neměl smysl. Nakonec jím ničeho nedosáhl a vzít si život není správné, tudíž je zlem, říkají. Prý to není ani řešení. A já ptám – kdo to tvrdí? A řešením čeho? Navíc pro člověka, který se zabije, jsou vyřešena všechna jeho trápení. 

     Slavný spisovatel a katolický apologeta Gilbert Keith Chesterton mínil: „Člověk, který zabije druhého, zavraždil jednoho člověka. Člověk, který zavraždí sám sebe, zabije všechny lidi, je to, jako by vyhladil celý svět, i když jenom ten svůj.“ A napsal také: „Když se někdo oběsí na stromě, mělo by listí okamžitě hněvem opadat a ptáci vzteky uletět, protože je to pro ně osobní urážka.“ Stromům a ptákům je ale jedno, že na větvi visí oběšenec. Někteří ptáci jej dokonce uvítají jako potravu. 

     Chesterton vnímal sebevraždu jako silně věřící člověk, ale mýlil se. Asi i Tomáš Garrigue Masaryk, který se domníval, že zvyšující se počet sebevražd způsobil ústup náboženství. Jenže to prý není zcela prokazatelné, protože se sebevražda vyskytuje na všech stupních společenského vývoje. 

     Přemítal jsem o všem a podařilo se mi tím paradoxně odpoutat se od své bolesti a šoku z Juliiny smrti, a zároveň se vrátit k práci na článku. Dostal jsem se i ke knize „O pošetilosti života i smrti“, kterou napsal propagátor psychoanalýzy Bohuslav Brouk. Zkoumal v ní i sebevraždy u takzvaných primitivů a zjistil, že má úmyslné zabíjení se stejně dlouhou historii jako lidstvo samé.

     Brouk šel ale ještě dál, když psal, že je lhostejné, jestli se člověk zabije nebo ne. Ať se člověk snaží o cokoli, všechno podle něj směřuje jen k dosažení erotického partnera a veškerá lidská vynalézavost, duchaplnost a námaha nemá větší cenu než jelení říje. V úmyslném skonu, ani v životní houževnatosti nelze prý vidět hrdinství, ale jen sentimentalitu a zbabělost.

     Deprimující myšlenky, otřásl jsem se. Utekl jsem radši za Julií k moři, abych se jich zbavil. Tehdy jsme se posadili na kamennou zídku u pláže a já se zeptal, jak to vlastně přijde, že napíše báseň. Ve tmě jsem nerozeznal, jestli se na mě v té chvíli dívala jako na blbce. Nejspíš ale ano, protože dlouho mlčela.

     „Ozve se slovo nebo verš, někdy jen pocit. Vždycky jsem psala příliš živelně, moc jsem nad tím nepřemýšlela. Někdy se mi ale přece jen stane, že začnu dumat, proč jsem napsala zrovna tenhle obrat a chci vymyslet jiný. Ale poezie se těžko vymýšlí. Nyní mi připadá, že hotová báseň je ve mně už dávno a já ji jen musím věrně uslyšet, vyslovit a napsat,“ řekla potom.

     Byl jsem z jejího vysvětlení bezradný a narazil si pevněji čepici hlupáka otázkou, jestli se považuje za úspěšnou.

     „Nikdy na takové věci, jako je úspěch, nemyslím,“ řekla až po chvíli. „Píšu, protože musím a není to žádná zásluha. Důležité je, abych hluboko uvnitř v sobě byla s básní spokojena. Se mnou měla redaktorka v nakladatelství těžkou práci. Nerada obětuji verše kvůli představám druhého. Poezie je boj uvnitř člověka. Hledání dobra v sobě, dobírání se jádra krásy i úzkosti…“

     Když jsem si připomněl její slova, nemohl jsem pochopit, co se stalo, že to Julie všechno zabalila. Ztratila se z ní snad poezie, nebo ona jí a nemohla už dýchat, když pro ni byla nezbytná jako vzduch? 

Brouk ve své knize zaútočil i na stát. Prý si chce uzurpovat životy svých občanů, a nárokuje si i jejich smrt. S ironií až sardonickou psal, že skutečným pánem jejich životů je společnost, a ne Bůh, jak lidem namlouvají teologové; člověk nesmí zemřít, aby se zbavil svých starostí, ale i zdravý a šťastný člověk musí být odhodlán nasadit dobrovolně svůj život pro zájmy jiných, když vlast zavolá.

     Byl tedy Palach naivní, když se obětoval? Za co vlastně? zapochybuje mnohý. On ale zřejmě nepochyboval a nepřipustil diskusi. Ta se vede až nyní, stále a marně. Jan Palach zazářil v patetické velikosti svého činu a za cenu vlastního života daroval lidem světlo. Neptal se, zda o něj obdarovaní stojí, ani jestli za to stojí, jestli nechtějí žít radši v temnotě. Jeho čin se ocitl mimo veškerá hodnocení.

     V tom smyslu Palach nebyl sebevrah, došlo mi. Obětoval se za myšlenku svobody a stal se symbolem. Co o tom jiní soudí, je vedlejší. Z tohoto pohledu sebevrahem zase byl. Každému sebevrahovi musí být přece jedno, co to udělalo s těmi, kteří přežili, říkal jsem si a vzápětí si uvědomil, že Julii už nikdy neuvidím. Opět jsem se koukl oknem na havrany a toužil se s ní ještě jednou setkat, jako chtěl Poe aspoň v ráji přivinout v náručí jasnou dívku Lenoru. Náhle mnou otřásl děsný chlad a zjevila se mi Julie, která byla mrtvolně vyzáblá jako Berenice.

     Už s ní nikdy nepromluvím, neuslyším její hlas, jak vypráví o poezii, nepřednese mi svou báseň, abych se mohl dojmout jako lodník na Rýnu, když uslyšel Lorelei a její zpěv ho tak ošálil, že ho i s loďkou pohltil vír. Verši – to všecko způsobila / svým zpěvem Lorelei – končí báseň o ní. Bál jsem se, že bych ani já neodolal smrtelnému zpěvu Julie, kdybych si pamatoval nějakou její báseň. Takto mi nebezpečí nehrozilo, ale bez něj není poezie. Zůstává mi utajená, i když je tak úchvatná a nesmírná jako moře, jako nádherné i kruté moře, zdroj života i štěstí, který zabíjí.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články