O jednom starém krásném domě
Byl jednou jeden dům či spíše vila, obklopený stromy, keři, travou… žila tu stará paní, už dlouho sama, a pak už ne, takže dědicové… a rychlý střih, stromy, keře, tráva pryč, jen dým tu stoupá z ohniště, kde všechno vykácené hoří…
člověku je to líto, že všechna ta zeleň musí pryč, aby na dům bylo lépe viděti a opraviti jej… naštěstí zdá se, že stavební zásahy domu prospívají a tak snad brzy ožije, třeba i dětským smíchem… uvidíme, můžeme si jen postesknout, že bujné už tu není, a počkat si, co nechají noví majitelé vyrůst, nepořídí-li tedy na zem pevnou dlažbu a studené kachlíky… .
Ten stoupající dým z ohniště spálených větví mi připomněl oheň a voňavý dým z voskových svic, které kouřovým efektem dostávají z mé hlavy dávná emoční zranění… je to terapeutická metoda tělových svic, které používali už indiáni či kelti a slované… staré necháš odejít, aby nové mohlo přijít.
Co přijde nového v případě oné odhalené vily nevím, a ovlivnit ani nemůžu, můžu však přijmout, připravit půdu pro to nové v mém životě. Zejména profesním, kde jeden oheň už dohořel, a co vyroste na uvolněné planině souvisí jak se semínky uvnitř půdy, tak i s vláhou a péčí prostoru dávanou… a záměru vlastníka. Jsem na cestě ze starého k novému, a doufám, že životaschopných semínek i vláhy je dost. Aby vyrostlo něco zdravého a pěkného, co oživí ten kvalitní a krásný dům… díky za inspiraci, živote, se svými domy, stromy i záměry…
Držím palce a pěsti, Vlasti.