Nabatejští lupiči z Petry

Navštívit starověké nabatejské město je snem mnoha cestovatelů. Díky přímým a levným spojům Praha – Ammán, to pro batůžkáře z Čech, jen co pomine doba virová, nebude nic nemožného. Čtyři hodiny letu, další tři autem a sny se můžou začít plnit.

První zmínky o Petře jsou už ve Starém zákoně, jinak jsem toho o jejím původu ale moc nevypátrala. Vznik města datuje každý zdroj do jiného období a jistotu jsem nabyla jedině v tom, že to bylo před naším letopočtem. Původně měla Petra sloužit jako dobře ukryté pohřebiště. Díky loupeživým Nabatejcům se z ní ale později stalo skladiště nakradeného zboží. Chytří Nabatejci časem zjistili, že není nutné žít na hraně zákona a karavany putující pouští přepadávat, nýbrž jim za peníze pomáhat. Průvodce nehostinnou krajinou se hodí vždycky. Nakonec začali dokonce sami obchodovat a své strategické místo uprostřed pouště a znalost terénu proměnili v „legální podnikání“. Z lupičů se stali obchodníci a Petra mohla směle vzkvétat.

Výnosný business Nabatejců zničil pokrok vědy. Obchodní lodě si díky lepším navigacím najednou dokázaly zkrátit cestu po moři a karavany putující pouští už nebyly potřeba. Nabatejci o svůj výnosný obchod přišli a Petru už nikdo nepotřeboval. Poslední pomyslnou kapkou bylo zemětřesení v 6 st. n. l., po kterém zůstala Petra polorozbořená a opuštěná. Skalní město začali využívat jen místní beduíni, kteří její existenci před světem úzkostlivě tajili. A dobře věděli proč. Jakmile ji v r. 1812 objevil švýcarský badatel Johann Ludwig Burckhardt, začaly se dít věci, které v moderních dějinách vyústily odsunem Nabatejců ze skal do nedalekých betonových domků. Petra tak sice znovu získala světovou slávu jako turistická atrakce, ale jako symbol moci zhasla definitivně. V roce 2007 se stala jedním ze Sedmi novodobých divů světa a dílo bylo dokonáno. Turisté z celého světa si tu podávají dveře jako na běžícím pásu. A tak jsem se před jejími branami ocitla i já.

Každý správný batůžkář chce co nejvíc ušetřit a batůžkář z Čech teprve. Mám-li poradit nějakou úsporu, musím začít tak trochu od lesa s pořízením už samotného víza do Jordánska. Vstup do Petry a do země spolu totiž souvisí. Kdo chce legálně přijet do Jordánska, musí mít platné vízum. Za 40 jordánských dinárů (JOD) je možné ho získat přímo na Ammánském letišti. Jednodenní vstupenka do Petry pak stojí 50 JOD. Daleko výhodnější variantou je pořídit si dopředu z pohodlí domova tzv. Jordanpass, který vízum zahrnuje. Jordanpass má hned několik variant – my jsme zvolily tu nejlacinější.  Opravňuje nás ke vstupu do země, k jednodenní návštěvě Petry a ke vstupu do dalších 40 atrakcí po celém Jordánsku (využily jsme především v Madabě). To všechno za pouhých 70 JOD!

Původní plán, stát u vstupní brány do Petry už v 6 hodin ráno a vyhnout se tak davům lidí, vzal za své během noční vichřice. Může se zdát, že to spolu nesouvisí, ale souvisí. Protože jsme se ubytovaly na střeše beduínského domu, nemohly jsme si nevšimnout, že v noci začala vichřice nesoucí vzduchem všechno neukotvené. Oka jsme nezamhouřily a celou noc vyklepávaly písek z očí, uší i nosů. O strachu, že se na nás zřítí kovová konstrukce, pod kterou jsme spaly, ani nemluvím. Nad ránem, když vichřice konečně utichla, a začaly zvonit naše budíky, jsme proto tvrdě spaly. Já dokonce tak tvrdě, že jsem neslyšela ani halekajícího muezzina.

Když se po osmé hodině konečně dopotácíme ke vstupní bráně do Petry, sluníčko už je dávno v pozoru, stejně jako množství turistů, které sem navezly desítky autobusů. I tak mě atmosféra starověkého nabatajského města zcela pohlcuje. Než se dostaneme k prvním památkám, musíme projít tzv. Síkem. Jde o úzkou uličku sevřenou mezi skalami vysokými až 200 m, která je v některých místech tak těsná, že se při rozpažení můžeme dotknout obou jejích stěn. V těch jsou vyhloubené zavodňovací kanály, které přiváděly vodu do celého města. Červené skály odrážejí sluníčko a mě začíná setsakramentsky mrzet, že jsme tu nebyly dřív a o všechnu tu nádheru se musíme dělit nejen se všudypřítomnými turisty, ale uskakujeme i před koňskými povozy, které si najímají ti největší lenoši.

Cesta od vstupní brány až k Pokladnici trvá necelou hodinku. Na prostranství před slavným monumentem překáží pěkným fotkám řada turistů, ale když se vyšplháme na terasu protější skály, odkud je nádherný výhled, přestáváme je vnímat. Dáváme si přeslazený čaj u beduína, který si na skalním výběžku vybudoval svoje riskantní podnikání. Čajovna, jejíž okraj lemuje hluboká propast, by mu v EU určitě neprošla. 1 JOD za skleničku čaje nechce provozovatel vyhlídky zaplatit předem, ale až při odchodu. Ochuzuje se tím o zisk dvou dinárů, protože na to prostě zapomínáme. Že jsme prchly bez placení, si uvědomujeme, až když stojíme dole pod skálou. Šplhat znovu nahoru kvůli dvěma dinárům nám z našeho pohledu přijde neekonomické, beduín by to zřejmě viděl jinak. Tímto se mu omlouvám, vážně to nebyl úmysl. Až příště přijedu, dluh zaplatím. Slibuji!

Po prašné silnici pokračujeme k širokému prostranství, kde jsou k vidění tzv. Královské hrobky, Ulice fasád, Divadlo a řada dalších skalních kuriozit, které před dávnými věky kdosi do skal vydlabal. Protože kromě hromady dalších turistů začíná být i strašné vedro, rozhodujeme se odbočit z hlavního proudu do úzké soutěsky, kterou mapa označuje jako High Place Sacrifice Trail a kde je chvílemi příjemný stín. Trasa vede vysoko nad údolí k Obelisku, který sloužil jako obětiště, nám posloužil jako rozhledna a místo odpočinku. Mezi skalami sestupujeme druhou stranu dolů a zadem přicházíme k Velkému chrámu a Kolonádní ulici. Cestou je řada chrámů, hrobek a srázů, které mi opět připomínají, že být Jordánsko v EU hyzdí všechny naše fotky kovové zábradlí. Ještě, že tam není!

Poslední výzvu představuje nastoupat další 2 km ke Klášteru po trase Ad-Deur Monastery Trail. Na schodech se motá nejen spousta lidí, ale i oslů (zvířat), kteří vozí ke Klášteru znavené turisty. Jeden beduín má vždycky na starosti hned několik zvířat, která nedokáže ukočírovat (prostě osli). A tak když za sebou uslyšíte křik: „Uhnětééééé, nedokážu to zvíře ovládat,“ doporučuji rychle skákat na stranu. V našem případě to byla zoufalá Korejka, se kterou se oslík rozběhl tak zprudka, že příště půjde určitě raději pěšky. Když se konečně došouráme ke Klášteru vykazujeme už známky značného opotřebení. Přesto se ještě dokážeme radovat z neuvěřitelných výhledů na okolní hory i na Klášter samotný. Jeho výška 47 metrů z něj dělá skutečně dech beroucí monument a dovedu si dost dobře představit, jak musel být vyvalený ten, kdo ho poprvé objevil. Pohledem na Klášter se můžete kochat z útulné zahrádky předražené restaurace, která je hned naproti.

Pokud jste nadšenci do historie a památek, jeden den vám na Petru stačit nebude. Většina cestovatelů, které jsme potkali, věnovali Petře dva dny. Během prvního si prošli hlavní trasu Kolonádní ulicí a vyšplhali ke Klášteru, druhý den si nechali na boční trasy k Obelisku (High Place Sacrifice Trail) a ke Královské hrobce (Al-Khubtha Trail). Ten jsme už nestihly, ale i tak mi zůstalo dojmů i puchýřů víc než dost.

Další mé nevšední zážitky z cest najdete na Spolucestou.cz 

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články