Na skok v poušti - Blogosféra

Po tom, co jsem viděla jeden ze Sedmi nových divů světa – jordánskou Petru, jsem si myslela, že už mě na zadek jen tak něco neposadí. Omyl, sedla jsem si na něj znovu, když jsem dorazila do přírodní rezervace Wadi Rum. Nachází se na jihu Jordánska a sahá v podstatě až k hranicím se Saudskou Arábií. Exotika je to náramná!

Geograficky je Wadi Rum součástí Arabské pouště. Rudé skály vystupují z horkého písku na sedmi set kilometrech čtverečních a vytvářejí neuvěřitelné scenérie jako z Hvězdných válek. Vlastně proč jako, filmaři si zdejší poušť vypůjčili hned několikrát. Ve filmu Marťan si Wadi Rum zahrála na Mars a filmové štáby se sem sjely znovu i při natáčení už zmíněných Star Wars. První velkofilm se tu natáčel už v 60. letech 20. století. Snímek Lawrence z Arábie sem přitahuje řadu turistů dodnes. K vidění je tu slavný skalní útvar Sedm pilířů moudrosti nebo Lawrencovi lázně.

Jako snad do všech jordánských destinací, je nejjednodušší variantou dojet sem pronajatým autem. My jsme přijely jediným ranním busem z Petry, který měl vyjíždět v 6:30hod. Protože byl plný už v 6:20, vyrazil o 10 minut dřív. Je nutné s tím počítat a na zastávku chodit s dostatečným předstihem, bohužel, i takhle brzy ráno. Místo v busíku je dobré si dopředu rezervovat přes hotel, ve kterém bydlíte (pak na vás možná i počká).

Kempovat v beduínských stanech kmene Zalabia je jeden z nejsilnějších zážitků z pouště vůbec. Jordánská vláda byla v tomto případě velmi prozřetelná a zakázala ve Wadi Rum podnikat každému, kdo odtud nepochází a není z beduínského kmene Zalabia. Vznikla tak lokalita bohatá nejen na přírodní krásy, ale i na místní tradice, o které se beduíni ochotně dělí s každým, kdo chce v poušti přenocovat. Ubytované hosty vyzvedávají beduínští podnikatelé na kraji pouště ve vesnici Rum, kde většina z nich žije. Že jde o domky beduínů, snadno poznáte podle toho, že kromě parkovacího místa pro džíp, je vedle domu stání i pro velblouda. My si pro dvě noci strávené v poušti vybraly jeden z nejlacinějších kempů Red desert camp. Ale jak se ukázalo, svou polohou je jeden z nejhezčích.

Stany jsou utkané z velbloudí srsti a jsou tak dobře hermeticky utěsněné, že do nich nepronikne ani zrnko písku (což jsme ocenily při noční písečné bouři) a zároveň ani paprsek světla. Mějte po ruce baterku, elektřina jde jen dvě hodiny po setmění a ve stanech pak nastane černočerná tma. Takže logicky nedobijete ani mobily. Stejně tu není signál:-). Kempy jsou většinou vybavené společnými toaletami i sprchami. Vodou je ale potřeba šetřit, jste přece v poušti. Jídlo je zajištěné bohatými snídaněmi i večeřemi. Kdo od slunka východu, do slunka západu (večeře se opravdu podává až po setmění) hlady nevydrží, jako třeba já, musí si případné svačinky nakoupit už při příjezdu ve vsi. S ledničkou nepočítejte. V poušti je opravdu jen poušť a žádné stánky s jídlem tady, zaplať Bůh (vlastně Alláh), nejsou. Pokud nechcete pít v příšerném vedru celý den jen přeslazený čaj, doporučuji koupit si i karton vod. Já to udělala a byla jsem si za to vděčná.

I kdyby chtěl člověk jen dva dny tiše sedět před stanem a zírat kolem, neprohloupil by. Zdejší poušť je tak nadpřirozeně krásná, že by se neokoukala ani za týden. Přesto jsme se vydaly zkoumat její nádheru i mimo kemp. A protože jsme šetřivé a ekologicky nadšené, nenajaly jsme si auto, ale šupajdily pěkně pěšky. Tady musím podotknout, že vzdálenosti se v poušti nedají úplně snadno odhadnout. Což jsme odhalily hned po první hodině chůze k protějšímu kaňonu Khazali, který se zdál být na první pohled vzdálený maximálně 20 minut. No, nebyl. Ale vzhledem k tomu, že se tudy den před naším příjezdem prohnala blesková povodeň, po mokrém písku se dobře pochodovalo. Kaňonu jsme dosáhly, přestože o něco déle, než jsme si původně myslely.

Nadšené krásou všude kolem jsme se nedaly odradit drobnou chybou začátečníků a odpoledne se odvážily na větší výlet. Nemělo to být nijak složité. Chtěly jsme jen obejít jeden obří čtvercový skalní útvar hned za naším kempem. Když se budeme držet pravou rukou pořád u skály, nemůžeme zabloudit. Jsme si myslely. Jenže jsme nepočítaly se zákeřností pouště. Když už jsme zahnuly počtvrté za roh a měly tak logicky už mít náš kemp na dohled, čekalo nás nemilé překvapení v podobě absolutní pustiny. Znervózněly jsme. Bylo nám jasné, že když už jsme se jednou zamotaly při tak jednoduchém úkonu, jako je obejití skály, rozmotat se samy nedokážeme. Jenže nikde nikdo.

Nezbývalo než jít dál a doufat, že natrefíme na nějaký džíp s prozřetelnějšími turisty, než jsme byly my. Pozdní odpoledne mojí náladě nepřidávalo. Psychicky jsem se začala připravovat na noc v poušti. Když už jsme začaly trochu panikařit a dohadovat se, kudy dál, uviděly jsme v dálce džíp. Rozběhly jsme se a volaly o pomoc, jako kdybychom tu bloudily už týdny. Řidič nám jel nevěřícně v ústrety. Pěšky tu chodí jen málokdo, dvě samotné ženské pravděpodobně vůbec. Největší zážitek z pouště toho dne tak měl nejspíš pár Belgičanů uvnitř auta. Nevěřícně kroutili hlavami, když s námi ochotný řidič objížděl všechny kempy v okolí a my pořád říkaly:
„Ten to není, ten taky ne, ani tenhle ne,“ v tu chvíli nám bylo jasné, že pěšky bychom to nikdy nedaly. Podle jakého radaru tu řidiči kličkují mezi skalami, mi doteď není jasné. Snad jim radí velbloudi potulující se pouští. Našly jsme se až v šestém kempu, i když ani ten se nám na první pohled nezdál vůbec povědomý.

Druhý den jsme proto nebyly ani šetřivé, ani ekologické a najaly si vlastní džíp (3 hodiny za 35 JOD na osobu). Nebylo to už takové vzrůšo, zato jsme viděly velký i malý skalní most, prošly jeden kratší kaňon a trochu se i bály při průjezdu obřích dun.

Také se nám při odpoledním průzkumu podařilo pochopit, proč jsme předešlý den zabloudily. Nějak nám to nedalo spát, a tak jsme znovu vzaly do ruky zdejší mapu a vyrazily tentokrát v protisměru. Řešení bylo překvapivě jednoduché. Chybu udělala samozřejmě poušť, nikoliv my. Skálu, kterou jsme chtěly obejít, spojila s vedlejší skálou obří duna, která se mezi ně navalila a udělala z nich jednu. Tam, kde jsme měly zahnout, se proti nám zvedala obrovská masa písku a ani jednu z nás samozřejmě nenapadlo ji přelézt. Bez zaváhání jsme pokračovaly dál, někam do neznáma. Kdo to mohl tušit!? No, místní průvodce by jistě věděl…

Kemp toho večera kromě místních beduínů kmene Zalabia okupovaly i kmeny východní Evropy. U večeře se sešli čtyři Rusové, dva Poláci, a kromě nás i další dva Češi. Večeře sama o sobě je velkým zážitkem, tedy pokud se vám po celodenním půstu nekroutí žaludek hlady jako mně. V duchu svých tradic připravují beduíni k večeři maso se zeleninou pečené v zemi na dřevěných uhlících tzv. Mandí. Peče se dvě hodiny, během kterých můžete pít přeslazený čaj, pozorovat jak se poušť halí do tmy a těšit se na jídlo. Mandí chutná báječně!

Protože se o kempy starají výhradně muži (ženy žijí ve vesnici a udržují chod domácnosti) připadaly jsme si večer jako princezny. U ohýnku pod skálou jsme si na připravených dekách pokouřily s beduíny vodní dýmku, vyslechly řadu historek i řadu komplimentů. Jedině oni jsou prý ti praví beduíni z pouště. O těch z Petry mluvili značně neuctivě, kdopak kdy prý viděl jezdit beduína na oslu a žít v jeskyni. Pravý beduín podle nich jezdí vždycky na velbloudu a spí pod hvězdami v poušti.

Jestliže se někdy budete chystat na cestu Jordánskem, dopřejte si dostatek času na přenocování v poušti Wadi Rum. Miliarda hvězd na noční obloze a historky beduínů dokážou vykouzlit atmosféru, na kterou nikdy nezapomenete.

Další mé nevšední zážitky z cest najdete na Spolucestou.cz