Důvěra je pryč - Blogosféra

Lidé jsou nevděční a mají svou hlavu. Jarní semknutí ve „válce“ proti čínské breberce je pryč a ani adresný úplatek vybraným to nemusí zvrátit.

Makali jak datel ve zkamenělém lese (ukradeno z MASH), pestrobarevné mikiny navlékali místo nudných obleků, k národu promlouvali co večer, nastavovali zahalené mužné i ženské tváře nebezpečí v zájmu všech a mělo to výsledek. Strach z dosud nepoznané hrozby, víra ve vlastní síly, spoleh na erudici odborníků „tam nahoře“, obyčejná solidarita, ba i vlastenectví slavily úspěch. Bez ohledu na politiku, či dokonce ideologii, lidé věřili, že jde o společnou věc, že to prostě dáme.

Mocní nejsou neomylní, to bylo vidět i tehdy, ale kdo by jim v těžkých dobách vyčítal maličkosti.

Půl roku je pryč a vše je jinak. Nevidíme už jen omyly pod tlakem vyšší moci, vidíme den za dnem chaos v rozhodování, popírání včerejších prohlášení, řešení problémů taháním nápadů jak králíků z klobouku, to vše nahlodalo důvěru. Něco neuchopitelného, nespočitatelného, nepredikovatelného, dokonce nemožného koupit marketingem či penězi. Je pryč, důvěra.

V sámošce jsem dnes potkal třetinu lidí bez roušek, nikdo je neokřikl, i jedna paní za pokladnou ji neměla. Na pumpě si pokladní dokonce se zákazníkem vyměňovali nehezké názory na nošení téhle ochrany tak veřejně, že je i stojany venku musely slyšet. Není to reprezentativní vzorek, já vím, jinde jsou možná všichni uvědomělí.

Ale divil bych se. Protože jsem mohl zpochybnění prý nezbytných opatření zcela nedávno slyšet i z místa téměř nejvyššího. Protože se měly dotknout jeho, NEDOTKNUTELNÉHO. A to teda ne, řekl mocný. Hájit budeme pravdu, přísahali kališníkům konšelé Starého Města pražského, do hrdel i statků slibovali, když jim spadl do klína majetek uprchlých katolíků. Pche, přísahy rádoby mocných…

Češi jsou národ jako každý jiný a přece máme něco svého. Vážně bereme jen máloco, ale náš humor bývá zpravidla laskavý, vědomi si hříšnosti vlastní i cizí a protože dobře víme, co to znamená tlak okolností. Nevím, zda nám to slouží ke cti, či ne. Kompromis, to známe dobře.

Ale běda, když pohár přeteče. Semtam sice vyhazujeme papaláše z oken, semtam se srotíme na náměstích, ale daleko častěji začneme mocné ignorovat, smát se jim potají i veřejně a jakmile jsou k smíchu, brzy přijde čas, kdy jsou i k ničemu.

Jakeše nakonec dorazili/y neškodné b(r)oilery na Hrádku a možná že i když Burešovi nezlomily vaz Čapí hnízdo, korunové dluhopisy, syn na Krymu, podvodné dotace pro Agrofert, dlouhá řada lží a nesplněných slibů, třeba bude jednou nevěřícně vzpomínat na chvíli, kdy řekl, že on přece „na rozdíl od ostatních přítomných nemusí do karantény, protože měl respirátor, v místnosti, kde strávil s nakaženou osobou na poradě 2 hodiny, byly vysoké stropy a on seděl u otevřeného okna“.(Dovolil jsem si přeložit parafrázovatě z tragikomické husákovštiny mluvčího…)

Poslední kapky jsou nevyzpytatelné. A třeba to tahle ještě nebyla. Věříte? Nevěříte?