Chci se brzy vdát, aby mi někdo pral a žehlil.

Ženy z etiopského kmene Mursi si s dosažením plnoletosti nechávají vybít spodní řezáky a probodnout spodní ret, do kterého vkládají stále širší předměty, až je vytvořeno dost místa pro hliněné či dřevěné talíře s průměrem až dvacet centimetrů. Protože takový zvyk zachovávaly jejich matky a babičky, a protože je tento doplněk považován za vysoce atraktivní, nikdo tento zvyk nezpochybňuje a je obecně přijímán.

Lidé západního světa hliněné talíře nepotřebují. Umíme si totiž ubližovat mnohem sofistikovanějšími způsoby.

Image by Peter Wieser from Pixabay

Silvie Lauder v Respektu nedávno publikovala článek Rovnoprávná, ale pečovatelka, ve kterém velmi přesně pojmenovala tendenci lidí přisuzovat ženám tradiční pečovatelské role. ,,Proč nejdou fárat do dolu, když chtějí rovnoprávnost?“ plane spravedlivým hněvem manažer nákupu ve středních letech s kamarády u piva, než se vrátí domů, kde si sedne k počítači, zatímco jeho žena po návratu z práce začíná novou šichtu u vaření, praní a s domácími úkoly mladších dětí.

Tohle třídění probíhá někdy ještě před narozením. V závislosti na typu genitálií, které dítě má, ho navlékáme do růžových nebo modrých šatiček, a dáváme mu k hraní buď dětské úklidové sady a panenky, nebo LEGO a vláčky. Chlapečkům často projde to, co dívkám ne, ale zase je nenecháme přirozeně projevovat své emoce, říkáme jim ,,nebreč, jsi přece chlap.“ Pamatuji si profesora na gymnáziu, který říkal mladým mužům, že by se měli snažit dobře se učit, protože dívky se vždycky můžou dobře vdát, ale materiální zaopatření rodiny bude na nich. A v dospělosti se tenhle princip, že muži a ženy se diametrálně liší a hodí se pro ně jen předem vymezené role, projevuje třeba i tím, že při soudních řízeních o ustanovení rodičovství jsou děti častěji svěřovány ženám, protože se tak nějak předpokládá, že matka je lepší rodič.

Udělala byste mi kávu?

Tyhle předpoklady jsou nespravedlivé k ženám i k mužům. Lékařky jsou v nemocnicích zaměňovány za sestry. Automaticky předpokládáme, že žena na mítinku je sekretářka, která nám udělá kávu. Předpokládáme, že ženy se lépe starají o děti a muži jsou lepšími manažery. Stejně jako Mursíové nevnímají nesmyslnost a zdravotní rizika vkládání cizích předmětů do obličeje, ani my se obvykle nepozastavíme nad tím, že v nadcházejících krajských volbách jsou v drtivé většině kandidáti na hejtmana muži. V naprosté většině jsou to muži, kteří jsou vrcholovými manažery velkých firem, a jsou to také muži, kteří vedou politické strany a zastávají nejvyšší ústavní role.

Jakkoliv nejsem fanynkou kvót, tenhle stav mi nepřipadá v pořádku.  Protože jsme od narození konvencemi tlačeni do nějakých rolí, mají lidé v závislosti na pohlaví i odlišné životní zkušenosti. Pokud je veřejná a soukromá moc od nepaměti vkládána do rukou jen polovině lidstva, reprezentace žen a jejich životních témat je hluboce omezena.

,,Ale ony to tak chtějí“

Po vydání výše zmiňovaného článku Silvie Lauder autorka uvedla, že jí v reakci na něj přišlo mnoho zpráv, jejichž základní myšlenkou bylo, že sice péče o děti a domácnost leží primárně na ženách, ale ženy si tuto cestu volí samy a tradiční dělení rolí podporují. Autorka se pozastavuje nad tím, že tyto zprávy přicházely téměř výhradně od mužů, a pokud se jich zeptala, čím mohou své tvrzení podložit, jednalo se vždy o vlastní pocity.

Dále cituje z knihy Mužské právo: ,,Nesouhlas s tradiční rolí muže jako živitele a ženy jako pečovatelky se jen slabě promítá do skutečného rozdělení práce v domácnosti. Ženy v Česku vykonávají 66 % domácích prací, souhlasí-li s modelem živitel–pečovatelka, zatímco u těch, které nesouhlasí, se jedná o 63 %. To poukazuje na to, že individuální preference jsou obtížně uskutečnitelné ve společenském prostředí vystavěném na patriarchálním modelu genderové dělby práce.“ Takže ženy sice mohou se svou rolí nesouhlasit, ale nic moc s tím neudělají. Společenský tlak je pro většinu z nás neprolomitelný.

Vypadá to, že zdaleka ne každá žena je spokojená se svou rolí pečovatelky. Ženám, které jsou v tomto nastavení šťastné, to samozřejmě přeji. Je však otázkou, do jaké míry jim je touha pečovat vlastní, a nakolik v nich byla od útlého dětství až do dospělosti pěstována.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články