Strach? Děkuji, nevezmu si.
Po dlouhé době píšu pár souvislých vět. A hned na vážnější téma. Žijeme v nové době“ a já opravdu věřím, že covid je přechodná ťafka lidstvu za nabubřelost, ale nic víc.
Nechci burcovat, nechci se před nebezpečím schovávat do sklepa, nechci jako růženec přebírat negativní prognózy a všem je věšet na nos, abych v tom strachu nebyla sama. Nechci ale ani tvrdit, že se nic neděje a nemusíme být obezřetní. Jsem si jista, že musím. Potřebuji být pozorná ke svému okolí a přinášet tolik bezpečí, kolik unesu. Jinak bych následně nevydržela sama se sebou. Nechci se přidávat k žádné z bojůvek a ani nedovolím, aby se odehrávaly v mém životním prostoru.
Dilema, jak v téhle době žít jsme si doma řešili někdy v srpnu, když se vrátily roušky a my se chystali na koncert. Bylo léto, vnímali jsme nepohodlí a trochu o tom přemýšleli. Jít na koncert s rouškou? Nejít a hodit si doma něco na gril? Nakonec jsme usoudili, že se za dva roky nechceme ohlédnout přes rameno, abychom tam viděli jenom vlastní strach. Na koncert jsme šli. Byl úžasný a radost z jeviště do hlediště přepadávala s každým pohybem ruky dirigenta (maestro skutečně neměl taktovku). Dlouho jsme tleskali a opájeli se tím sdíleným štěstím.
Právě tohle jsou chvíle dávající sílu pro běžné každodenno do kterého naopak svou energii vkládáme, aby se měly dobře naše rodiny a taková část světa, kterou svou prací, ať už je jakákoliv, zasahujeme. Každý bereme sílu někde jinde. Ve sportu, umění, vaření, nebo klidně v uklízení, lásce, čtení. Míst, kam si chodíme, abychom tam byli sami sebou je bezpočet. Já třeba ráda tančím, poslouchám hudbu a dívám se do očí svých životem okouzlených vnoučat.
Co považuji za důležité? Nebát se o sebe a neriskovat zdraví ostatních. Pozorně vnímat co se děje, sledovat (jednou denně) dobré zdroje informací, mluvit s orientovanými lidmi, klást si otázky. Oprostit se od senzací a extrémních zpráv a cíleně z uctivé vzdálenosti obcházet místa, kde se obvykle rodí ve větším množství Myslet.
Myslet tak nějak na všechno a hledat střed. Řešení toho, co řešit dokážu, protože v konečném důsledku je život součtem tisíců malých sil a malých příběhů. Nešířit paniku a strach a nenechat se jí ochromit, což ale nesmí znamenat ztrátu ohleduplnosti k jiným. Ne, nemám žádný problém v tom, abych si vzala roušku tam, kde je více lidí. Fakt mne to nezabije, jen mi trochu leze krkem, protože je to další věc, kterou mám šanci zapomínat, stejně jako klíče a mobil. A taky nerada žehlím. 
Co jsem tímhle velkým množstvím slov vlastně chtěla říci? Žijeme v době, která nás zkouší a tahá z nás to, co o sobě ani sami nevíme. Odvahu i zbabělost, naivitu i kritičnost, vnímavost k ostatním i zahleděnost kamsi do svých pravd. Jak u koho. A přitom máme všechny prostředky, jak použít své „malé síly“ k tomu, aby svět nevykolejil. Máme teplou vodu, desinfekční mýdla, krémy na ruce, pračky i ty žehličky, které tak nemám ráda. Máme televizi a internet, které se dají vypnout a hlavně lidi, které máme rádi.
Bylo by fajn žít tak, aby nám celý obzor nezabíral ten neviditelný kulatý posel špatných zpráv. Ustoupit mu přiměřeně, abychom neživili možnost skutečné krize. Ale nepřepisovat kvůli němu celý svůj život. Život je totiž opravdu především součtem toho, co dělá každý z nás pro sebe i pro ostatní.
Nenoste mi dramatické předpovědi, neříkejte mi ani, že se nic neděje a hlavně nečekejte, že kterýkoliv extrém budu sdílet a stanu se součástí některého slovně-válečného pluku. S mnohým, co se děje nesouhlasím, mnohé beru jako nutné zlo, něco mi ale také dnešní doba dává. Třeba i zjištění, s kým bych se bez problémů posadila do jedné lodi a věřila, že společně u vesel proplujeme bouří. Komu bych v krizi svěřila své blízké, protože by je nejen skutečně ze všech sil chránili, ale občas je i rozesmáli, at už je doba jak chce blbá.
Přestaňme konečně poulit velké oči strachu. Pojďme spolu žit. Procházet se, hrát fotbal, tančit (jo, tančit fakt chci). Tiše a bez okázalostí si vzájemně věnovat pozornost tím, co děláme, ne tím, co křičíme ve virtuálním světě. Pojďme si všímat svého okolí a sousedů. Pojdme si naslouchat a pojdme se vnímat. A klidně si třeba i posílat všechny ty blbé vtípky, které si někdo vymyslí a dá si tu práci, aby se podělil. Pojďme tím projít bez nadměrného vyčerpání strachem. Neznám totiž horšího rádce.
Hodně štěstí, zdraví, úsměvů a vzájemně si předávané energie opravdu přeji nám všem. Jo…a stoprocentně lehký průběh .
.
Nechci se bát vlastního strachu. O tom život není. :))
Přesně….
No však jo, dobře to píšeš. Ono úplně stačí to, že se věci mění a je potřeba jim čelit. Není důvod se ještě zahabat do starých novin, aby ti nekoukal ani nos. A to by pořád ještě šlo, ale nejpitomější je to, že ti zahrabaní strašlivě moc chtějí sebepotvrzení v podobě toho, že se s ními budou bát všichni z okolí.
Výborný text. Není co dodat.
Děkuji, Emrichu, jsem ráda vždycky, když zjistím, že to má někdo podobně a prostě nechce bojovat jako lev se všemi těmi strašidly a prodírat se davem těch, kteří volají, jaká je vše hrůza, aniž by něco udělali. Občas si říkám, že si možná někde osud dělá nějaký „deníček“ (dobře, databázi), kam si píše, že „Pepa Novák napsal 4 rozhořčené články na blog, dalších deset negativních prognóz sdílel na sociálních sítích a aktivně se bojem za katastrofu zapojil do patnácti diskusí. A pod to třeba, že Franta Novák přinesl dvakrát rohlíky paní sousedce, přivezl z nemocnice tetičku, roznesl po sousedech roušky,… Číst vice »
Velmi hezky řečeno, díky.
Děkuji Vám, Vlasti.
Děkuji Janě za text, který sdílím jak na FB, tak i vnitřně…..
Děkuji, opravdu