Malá úvaha o dělání politiky – aneb ty naše rybníčky komunální.

COŽE? Nevěřím vlastním myšlenkám, když se mi v hlavě klube glosa o politice, nedaří se zastavit a zahnat a z hlavy se mi přímo žene do prstů. Nepíšu o politice z principu. Nikdy. Fakt ne. No dobře, tak dneska udělám výjimku. Prolomím vlastní NE. Jednou. Dnes Protože jestli to udělám podruhé, už to nebude výjimka.

Pohybovala jsem se ve světě veřejné správy šestnáct let naplno. Venkov, města, kraj. Jojo, ouřada. A vnímala, jak neskutečně odlišná je komunální politika od té národní. Jak důležité je, aby v území vládla politika praktická, věcná a do značné míry odborná. Opřená o znalosti území, o respekt k jeho potřebám a o vědomí, že politickou prací je tvorba. Skutečná tvorba,  životního prostoru ve všech souvislostech.Pro sebe tomu říkám politika místa.  Komunální politik svou prací (ano, prací) kultivuje své okolí. Prostor, v němž se každodenně pohybuje on sám, jeho rodina, přátelé. Kde chce žít i dál, který tvoří pro své děti. Má na to úplně jiné nástroje než ty, které používá parlament. Není zákonodárce, ale sám se každý den vypořádává se záludnostmi českého práva. „Bačuje“ jen části rozpočtu, protože ta zbylá jen protéká účty podle pravidel přesně daných státem. A vlastně i o té části daní, která do jeho rozpočtu přepadne, rozhoduje stát. Připravovanou legislativu sice dokáže (s vypětím sil) sledovat alespoň tam, kde ho to zajímá, najde se snad i nějaká ta cesta, kudy poslat připomínku, ale téměř nadlidský výkon je ji prosadit. Komunální politika je prostě úplně jiná.

Ve své první etapě života úřednického jsem měla příležitost dívat se pod ruce starostovi ze „staré školy“. Hodně se tenkrát investovalo a když jsme se potkávali na schodišti a jednáních, běžně jsem ho slyšela říkat, že „na malém městě se politikařit nemůže, na malém městě je potřeba se domluvit a něco pro ty lidi udělat“. Zůstalo mi to zapíchnuté hluboko v myšlení. O hezkých pár let později mi jiný komunální politik nabízel místo na kandidátce. Když jsem odmítala (myslela jsem si a stále myslím, že úředníkům samosprávy politické zapojení nedělá dobře), zamyslel se  a navrhl mi, ať si klidně vyberu uskupení jiné, ale ať si nějaké vyberu. Že je prostě potřeba v politice pracovitých lidí a že „v komunále to nestojí a nepadá se stranami, ale s lidmi.“ Po letech vlastních zkušeností všem těm, kdo dokážou upřednostnit „své místo“ dávám za pravdu snad ještě víc než dřív. Protože i komunální politika začala politikařit. A tam, kde k tomu došlo, to místům neprospívá.

Komunálními rybníčky a rybníky jsou města a obce. Velkým společným jezerem ještě kraje. Tedy jsou to pořád místa, v nichž na sebe lidé téměř vidí a znají se. Znají svoji osobní i profesní historii, svoje hodnoty, svůj způsob práce, vědí, kdo drží slovo a kdo dohodu zapomene dřív, než se za ním zavřou dveře jednací místnosti a o patro níž bez mrknutí oka uzavře jinou. Kdo je přímočarý a kdo je hráč. Jednoduše kdo je jaký člověk.

Komunál má svá vlastní témata daná místem, lidmi i prací politiků předchozích. Volební programy se často jen otřou o stranickou návaznost a ponoří se do místních témat. Do školství, domovů pro seniory, silnic, nemocnic a hromadné dopravy. Do toho, jak zastavit vylidňování nebo zvládnout přelidňování. Do sucha nebo mokra, prostě do toho, co je v místě potřeba. Stává se, že se „nahoru“ na své národní lídry ani moc nekoukají, někdy s nimi souhlasí, někdy kroutí hlavou, ale vždycky vidí směřování a smysl své práce doma. Tedy pokud jsou takoví, jaké komunál potřebuje.

Je jen dobře, když se v území nepolitikaří a když se společně jde za sdíleným cílem. Když se volební období tráví prací a ne taktizováním. Když přání dobře vládnout svému rybníku převáží nad ješitností, hypertrofovaným egem a osobními ambicemi jednotlivců. Byla bych moc ráda, kdyby se do praktické, lokální politiky vrátila věcnost. Aby vyhrnuté rukávy znamenaly, že se jde pracovat, nikoliv dát kolegovi ze zastupitelstva do nosu. Aby nové koalice mohly řídit rozvoj území s respektem k času a možnostem a opozice je bedlivě sledovala a dohlédla i na to, jestli si momentální vládnutí vidí dál než na špičku nosu, tedy na konec vlastního volebního období. Aby se u stavu úřednického oceňovala odbornost a ochota pracovat a hledat řešení víc než bezbřehá loajalita vedoucí k rozkolísání po každých volbách.

Možná je můj pohled trochu idealistický, určitě je žensky praktický (my baby prostě nemáme čas na taktické tanečky a soutěže, kdo „dočurá vejš“). Možná je ženský i v tom, že stejně, jako svým blízkým tvořím domov, vnímám jako domov i své město a když trošku přivřu oči, tak i kraj. Rozhodně je to ale pohled strategický. Dívající se dopředu ne na čtyři roky, ale na dvanáct-patnáct let. Rozvoj území je totiž vždycky běh na dlouhou trať.

V duchu výše napsaného tedy přeji krajským politikům ze všech stran schopnost dívat se do budoucnosti a čerpat z přítomnosti, zdravý rozum, pokoru, vůli nezpychnout a neopít se mocí, chuť používat úřady jako nástroje k naplňování vizí a hlavně nekončící vůli se učit, domlouvat a nejen mlčet, ale i slyšet. Nebát se rozhodovat (nebo o židli) a neztratit ze zřetele lidi, které rozhodnutí politikovo ovlivní. Protože jen tak se na kandidátky začnou vracet schopní lidé a politika se znovu stane tím, čím by být měla. Správou věcí veřejných a vytvářením a udržováním vztahů, které k naplňování dobré správy a vizí vedou.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články