Jak jsme po sobě házeli listím
Každý večer si před usnutím promítám v hlavě zážitky daného dne, co se mi povedlo a co třeba méně. Co bych mohla příště udělat lépe. Když už tu jsem na tom světě. Nejradši mám radostné zážitky, radost a štěstí mi dělá na duši nejlíp. Dnešní smích dětí a taková ta rošťácká nálada, když jsme na vycházce se školkou po sobě začali v parku házet žluté čerstvě spadané listí… to se lehounce třepotalo vzduchem, nikomu neublížilo, naopak, jako kdyby nám je pro radost ze života nabídl ke hře sám velký klidný strom té přírodní oázy uprostřed města.
Žlutou barvu mají i ochranné bezpečnostní vestičky, které školkové děti nosí na procházkách městem, náš pohyblivý průvod dětí vždy budí pozornost kolemjdoucích. Do té chvíle často zamračení lidé se na ulici najednou usmívají, jak vidí ty štěbetající děti, jejich energii, vnímám ty úsměvy, jak si dospělí vzpomenou na své dětství… jó tenkrát… a nejspíš si i řeknou, to je príma, že jsou tu ty děti, to je naše budoucnost.
Jsem ráda, že školky teď nezavřou, toho jsem se trochu obávala, protože rodiče nás potřebují. Nejen pro hlídání dětí, když vydělávají na živobytí, ale i pro tu výchovu, kterou dětem dáváme. Každý den si zpíváme, hrajeme, učíme se praktické dovednosti pro život.
Dnes jsme děti třeba seznamovali s počasím, co to vlastně počasí je, jak se projevuje a kdo je to meteorolog. Děti si dokonce vyzkoušeli práci televizních rosniček, paní učitelka připravila zprávy, jako ta odpovědná redaktorka v médiích, a ti naši caparti pak nesměle mluvili na dětský mikrofon.
Těší mě být u toho. Té profesi se říká asistentka pedagoga a jsem ráda, že jsem do toho vstoupila. Každý den prožívám s dětmi jejich radosti i strasti. Má to smysl.
Má to smysl, Vlasto, samozřejmě. A dík za trochu lepší ráno.
Také děkuji a to za laskavý komentář. Mějte pokud možno klidný den. Hlavně nadhled nad situací.