Internet jako zahrada i blata

Internet lze směle přirovnat k jednomu z přelomových vynálezů tzv.“moderní doby“. Jako každý vynález je přínosem, který však lze samozřejmě i zneužít.

Lidem důchodového věku (či těch, kteří jej již vidí nedaleko) může připadat jeho existence pořád jako zázrak, mladším jej berou jako cosi tak samozřejmého, jako je každodenní východ Slunce či střídání ročních dob.  Ještě před 30 lety byla komunikace mezi lidmi na dálku buď dopisem (šel dva dny i více), nebo telegramem (zkuste teenagerům objasnit, co to bylo), ti bohatší volili meziměstský hovor (pokud vůbec měli telefon).  Výměna informací a názorů byla touto cestou poměrně toporná, drahá a nejspíše málo dostačující.

Internet, sociální sítě atd. umožňují naplnění onoho historického výroku Jana Wericha, že když nějaký panovník chtěl kdysi tomu druhému sdělit, že je vůl, tak to trvalo měsíce, dnes stačí eee éé ee a dotyčný to ví dříve, než to ten druhý řekne. Současně s tím však nutno poznamenat, že právě rychlost, dostupnost dat a jejich šíře poskytují uživatelům bezbřehé možnosti, jak získat informace a pěstovat to, čemu dnes říkáme „kritické myšlení“. Kdo chce, najde u rabbiho Googla téměř vše.

Dříve si kontroversní názory lidé vyjadřovali tak nějak přímo – z úst do ucha a zpět. Jistě tehdy z opatrnosti volili poněkud jemnější výrazy a to zejména z obavy, aby ten druhý – fysicky zdatnější – mu jeho názor nevyvrátil tak nějak  ručně. Pokud slova přesáhla jakousi obecnou úroveň, tak se to poté semlelo v hospodě, aby se vše následně uklidnilo a lidé spolu zasedli na další tancovačce či v kostelní lavici.

Existence anonymity a faktické vzdálenosti poskytla některým možnost bez obav sdělit úplně všechno, tedy i to, co bývá při osobním kontaktu zpravidla dobře ukryto. Jsme dnes svědky „internetového násilí“, kdy je možné tomu druhému nepokrytě nadávat, označovat jej tu za idiota, tu za blbce či neandrtálce, a to jen proto, že ten druhý má věc odlišný názor. Vedle FB stránek existuje u nás řada serverů, kde se tak děje. Stačí si pročíst diskuse pod „Novinky.cz“, „Neviditelný pes“, „blog idnes“ atd. , kde postačuje jen odlišný pohled na jednu událost a spustí se lavina příspěvků, které s tématem článku nesouvisí a pisatelé se začnou trefovat do autora s razancí Mike Tysona.

Je to podivné. Pokud by nějaký člověk svůj projev deklamoval veřejně na ulici, tak jsem si jist, že po krátkém poslechu a nesouhlasu s vyřčeným by posluchači v klidu odešli mimo doslech řečníka. Existence Hyde parku v Londýně ( a nejspíše mnoha dalších míst ) to potvrzuje. Na internetu jsme svědky vršících se přestřelek, kdy se jednotlivé strany triumfují, kdo více urazí toho druhého, kdo bude mít poslední slovo atd. Přičemž je naprosto jasné, že pokud by ti dva stáli proti sobě, bude slovní munice zcela neškodná, nepoměrně mírnější proti té virtuální.  Ještě si všichni pamatují na lavinu nenávisti vůči prvňáčkům z Teplic, kde „internetoví hrdinové“ doporučovali jejich likvidaci plynem. Po nalezení předmětného pisatele reportéry ČT vypadal onen hrdina poněkud připosraženě a volil ústup do domu.

Stačilo by málo. Třeba psát jen tak, že bychom to, co napíšeme, byli kdykoliv schopni sdělit protivníkovi do očí a to i v tom případě, že by měl postavu Carlose Vémoly. Abychom respektovali toho druhého, byť s ním bytostně nesouhlasíme a nesdílíme jeho vizi. Námitky lze sdělit i bez silných slov, případně při nesouhlasu s druhým prostě další diskusi ignorovat. Je to někdy hodně těžké, ale to je koneckonců každé sebeovládání.

Každopádně bychom pozvedli nejen sebe, ale i ducha národa, jehož jménem se tak často zaštiťujeme.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články