A máme dnes, 28. října, co slavit?

28. říjen – den založení ČR v roce 1918. Komunisti tomu sice přisoudili oslavu znárodnění, ale svátek jako takový se zrušit neodvážili. Po roce 1989 ho považujeme jako jeden z nejdůležitějších svátků České republiky. Ale skutečně je co oslavovat?

Vezměne si z historického hlediska krátkou dobu trvání naší republiky. Prvních 20 let jsme těžili z toho, že v rámci Rakouska-Uherska jsme my byli ta průmyslovější část a po vzniku republiky jsme patřili mezi deset nejsilnějších ekonomik světa. V rámci středoevropského prostoru jsme byli i ostrůvkem demokracie, když v okolí pomalu sílili autoritářské tendence. Ale to celé mělo krátké trvání, pouhých 20 let. To dnes si demokracie a svobody užíváme již let 30.

A pak to přišlo. Hitler. Byl konec nejen se svobodou, ale v podstatě i s ekonomikou. Ale ani tak nebyla naše země během války natolik zničena aby nemohla hospodářsky zase vyjet dopředu. Jiné země dopadly mnohem hůř.

Nicméně po válce jedna diktatura vystřídala druhou a po nacistech nás ovládli ruští komunisti, samozřejmě za podpory místních. O svobodě nemůže být ani řeči, ale bohužel naprosto zcestný hospodářský systém založený na jakýchsi šílených teoriích blouznivců typu Marxe vedl k totální devastaci ekonomiky. A z toho se hrabeme ještě dnes. A stále smutně pokukujeme na naše jižní sousedy v Rakousku, kteří byli též součástí Rakouska-Uherska v roce 1918.

Takže si to shrňme. Ze zhruba 100 leté historie Československa (dnes už Česka), jsme zhruba polovinu strávili v porobě a z první desítky hospodářsky vyspělých zemí jsme se dostali až někam k padesáce a momentálně se pohybujeme kolem třicítky. Je tedy co slavit?

Zaspekulujme si trochu, co by bylo, kdyby…. Kdyby USA v roce 1918 nepovolili rozpad Rakouska-Uherska, ale trvali by pouze na důsledném zrušení monarchie, přechod k parlamentnímu systému vládnutí a kulturní a jazykovou autonomii pro jednotlivé národnostní celky. Rakousko-Uhersko jako takové by zůstalo silným hráčem na mezinárodním poli, hospodářsky, teritoriálně i politicky. Z důvodu demokracie by se spíše prosazovala politika blízká Francii a Velké Británii, z kterých by se stali spojenci. Těžko by Hitler vznesl požadavky na Sudety, pokud by musel jednat s celým Rakouskem-Uherskem. Těžko by tedy došlo k Mnichovu.

Následně by nedošlo k zabrání ČR v březnu 1939 a pokud by Hiler vůbec myslel své válečné ambice vážně, mohly být třeba již v zárodku při spolupráci Rakouska-Uherska s Británií, Francií, ale i Srbskem a Beneluxem zastaveny. A druhá světová válka by třeba vůbec nebyla.

Pokud by nebyla tato hrozná válka, tak by ani Rusové nepochodovali na východ a nemuselo platit heslo, že kam jednou vkročila noha ruského vojáka, tak tam už navždy zůstane. Jinými slovy by nedošlo k poválečnému dělení Evropy na východ a západ, ke vzniku železné opony a Rakousko-Uhersko by dále vystupovalo jako jedna z respektovaných regionálních mocností.

Dá se předpokládat, že hospodářský vývoj ve druhé polovině 20. století by kopíroval dění v tehdejší západní Evropě a dnes bychom byli úplně někde jinde. Byli bychom částí velkého komplexu, který by sahal až k Jaderskému moři a hospodářsky by hrál ve světě prim. Jednotlivé národy by měly širokou kulturní a jazykovou autonomii, částečně i hospodářskou, podobně jako dnes například Severní Tyrolsko v Itálii. Nemuseli bychom se stále třást, že musíme k někomu většímu patřit, protože jinak si s námi ten jiný velký udělá, co bude chtít. Prostě by nám bylo fajn.

Takže si opětovně kladu tu otázku – je rozpad Rakouska-Uherska a vznik ČR opravdu důvodem k oslavě?

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články