Polsko na cestě zpět
Polský Ústavní soud prakticky zrušil možnost umělého ukončení těhotenství. Nyní bude možné tak učinit jen u ženy, která byla znásilněna, v případě incestu či ohrožení života matky.
Abych hned v úvodu předešel osočení, že schvaluji umělé potraty, prohlašuji, že nikoliv. Považuji lidský život za dar, který byl člověku dán a s kterým má naložit co možná nejlépe. Podobně vidím i možnost euthanasie, o čemž jsem psal již několikrát na svém blogu. (zde)
Nicméně – předpokládám, že situace v Polsku je podobná jako u nás. Pamatuji ještě tzv. „potratové komise“, před něž předstupovaly mladičké dívky, které musely panu předsedovi MNV a několika dalším starším soudružkám sdělit podrobnosti onoho maléru, označit dotyčného a poté se rozhodnout, zda „si to nechají či nechají vzít“. Čas oponou trhnul a situace je v této věci u nás celkem příznivá. Čísla umělých ukončení gravidit jsou každý rok menší. Je to dáno jednak zlepšenou sexuální výchovou dospívajících, dostatkem informací, vyšší odpovědností mladých a samozřejmě i dostupností hormonální antikoncepce.
Prenatální diagnostika je dnes schopna poměrně brzo určit, zda-li plod v těle matky je v pořádku, nebo má závažnou vadu, která je sice slučitelná s životem, avšak s životem, který nebude pro celou rodinu nijak snadný. Pakliže se matka a otec rozhodnou, že toto celoživotní martyrium nechtějí podstoupit, je hanebné jim v tomto rozhodnutí bránit.
Jsem si jist, že pro každou ženu je toto rozhodnutí velmi obtížné (pomíjím malé procento, u kterých je tento zákrok na úrovni tonsilektomie). Většina žen k závěru úvah, že je nutné podstoupit potrat, dojde po mnoha bezesných nocích a těžkém rozhodování. U nás navíc existuje řada organizací, které jsou schopny ženě pomoci a nabídnout nechtěné dítě k adopci bezdětným párům. V každé normální ženě interrupce zanechává šrám na duši.
Zákaz potratů v Polsku vyvolá nejen bouři ve společnosti, ale rovněž celkem předpokládané důsledky. Mnoho příhraničních českých klinik (často soukromých) bude tyto výkony provádět jako na běžícím pásu za patřičnou úhradu a s malým či žádným rizikem. Málokterá polská žena dovolí podat stížnost za špatně provedený zákrok, protože by se tím pádem přiznala k trestnému činu. Rovněž nepochybně stoupne počet „andělíčkářek“ s vysokým rizikem pro ženy.
Místo rozumného přístupu osvěty, nabídky pomoci těhotným ženám, které se ocitly v hmotné nouzi a nejsou schopny další dítě uživit, možnosti okamžitého předání dítěte k adopci atd. volí Polsko dogmatický a de facto středověký způsob zákazu a trestu (zajímavé je, že trestána bude vždy jen žena, muž je „z toho“ venku). Tento krok polského Ústavního soudu bude jistě řešen i v rámci Evropského soudního dvora a je pravděpodobné, že bude přinejmenším zpochybněna jeho platnost.
Dle mého je to krok špatným směrem.
