V. I. Lenin vyhání císaře z Leningradu
Sedmý listopad už opět klepe na dveře a s ulehčením si opět vydechnu, že už třicet let ze sebe nemusíme dělat cvičené pitomce a že už třicet let můžeme leda tak v dobrém vzpomínat na někdejší přiblblé oslavy velké říjnové socialistické revoluce, která nebyla velká, nebyla v říjnu, nebyla socialistickou a nebyla revolucí.
Ale o tom nechť bádají páni historikové. Já mám tenhle den spojený se dvěma hisorickými výjevy.
Na tom prvním s mým spolužákem ze třetí cé smolíme pastelkami obrázek, znázorňující krvavé pódium, na jehož jenom konci jakýsi parník popsán „CCCP“ a připomínající motorovou loď „Jarmila“ na Máchově jezeře zběsile pálí do všech světových stran. Na opačném konci scény dramaticky plápolá jakýsi barák připomínající okresní národní výbor v České Lípě, a uprostřed výjevu kamsi pádí skupina postaviček vybavena jakýmsi rudým hadrem, něčím jako kulometem a výraznou šipkou, doplněnou vysvětlivkou „V. I. Lenin vyhání císaře z Leningradu.“
Inu, soudruh lidový milicionář, vyslaný patronátním závodem do naší třídy, buď neměl pedagogické vlohy, nebo to trochu popletl, anebo jsme ho my žáci měli u … no, tam vzadu dole, jak končí záda.
Druhý historický výjev je z listopadu 1997, kdy jsem v den osmdesátého výročí oné největší události lidských dějin shodou okolností pracovně pobýval v Sankt Petěrburku, a na skromném plakátku jsem si přečetl, že v pět odpoledne z Finského nádraží Lenin odjíždí do Finska a že kdo může, ať ho přijde vyprovodit, že bude sranda.
„Leniny nevozíme!“ prohlásil suše a neoblomně jakýsi nádražák.
„Tak aspoň do Zelenogorska“ nemarxisticky sepjala dlaně největší osobnost lidstva.
„Dobrá, ale do Finska už dojdeš pěšky a nevrátíš se!“ houkl prostý pracující a po chvíli pragmaticky dodal „běžte už konečně do prdele, vy všichni Leninové…“
Za všeobecného veselí nalíčenému dvojníkovi na poslední chvíli vstrčili do ruky lopatku a pytlík uhlí, dveře električky upšoukly a v Petrohradě o jednoho Lenina ubylo.
Jo jo, i ty největší události lidských dějin mají kolikrát zajímavé konce, že?
Hezké zážitky, zejména ten Lenin na nádraží, ten mne dojal. Škoda, že se tak nestalo v roce 1917 a ten syfilitický šílenec skutečně neodjel do věčného zapomnění.