Adventní zamyšlení

I v tomto divném čase, kdy na sebe venku hledíme jen očima a naše slova zkresluje plátno, kdy je tak snadné skrývat emoce či naopak velmi těžké je dávat najevo, se blíží jeden z nejkrásnějších svátků v dějinách lidstva.

Letos se téměř jistě nebudeme moci setkávat na náměstích, kde s našimi blízkými i vzdálenými blízkými omotanými šálami a pletenými čepicemi budeme v rukách hýčkat ve frontě vystojený svařák a mastit si ruce od bramborové placky, tak krásně vonící majoránkou a česnekem. Nebudou žádná pódia, na kterých budou hrát jak profíci, tak i malé děti, aby potěšili především ty dole, ale samozřejmě i sebe, jak jim to po náměstí pěkně zní. Možná letos nebude taková poptávka po věcech, které bychom chtěli najít pod stromečkem, protože letošní rok nám všem ukázal, že náš život stojí na úplně jiných základech, než jsou nové rukavice nebo mobil. Že – ať chceme či nikoli – nemůžeme tak úplně popřít, že nás letos ovlivňuje ta malá neviditelná věc, která nám všem bez rozdílu přeorala původně vyměřené životní brázdy.

To naordinované ticho zvenku by se mělo přenést dovnitř. Každý rok nám to bylo sdělováno z úst různých psychologů, prelátů či jiných hlasatelů dobra. A my, po vyslechnutí těchto rad a pokývání hlavou nad právě slyšeným, jsme opět vyrazili statečně do boje za získání čehosi lepšího, co nám zdánlivě přinese více radosti a štěstí. Toho, co nám vydrží v lepším případě několik dní.

A přitom je vše tak jednoduché. Všichni známe onu slavnou pasáž o dvou chlapech, kteří šli do Emauz. Jsou smutní, jejich život dostal hroznou ránu, vždyť přeci zabili proroka, který jim sliboval ráj a kterému věřili, že je z těch strastí zde na zemi zázračně vyvede. A tu se k nim na cestě připojí nějaký další chlápek, který jim začne vše vysvětlovat. Říká jim, že všechno je jinak, že jejich smutek je bláhovost, že vidí jen povrch, zatímco je nutné zajet na hlubinu.

„Pane, zůstaň s námi, neboť se již připozdívá“, praví jeden z té dvojice a pozvou jej dál, aby se při jídle doma v Emauzích dozvěděli konec celého příběhu.  A on jde dál, aby v zásadním okamžiku během večeře náhle zmizel.  Písmo říká, že oba dva v tomto okamžiku pochopili, kdo je doprovázel celou jejich cestu domů.

My dnes na svých cestách také bloudíme, sice máme tu  a tam pocit, že jsme dosáhli nějakého cíle, abychom záhy pochopili marnost svých tužeb. Sdělujeme si svá zklamání, své frustrace, nevíme si rady ani sami se sebou, s tímhle světem, v jeho moderním pojetí polykáme prášky a další šidítka.

A přitom je to všechno tak jednoduché. Marek Orco Vácha říká, že B-h jistě často jde okolo nás a je jen na nás, jestli jeho přítomnost zachytíme. Někdo dostane šancí více, někdo jen jednu a další už nepříjde.

V nastalém tichu, daném tou malou neviditelnou věcí okolo nás, je tím nejlepším, co můžeme udělat, začít naslouchat. Tomu druhému, tomu, kdo se k nám na naší cestě připojil a pak to nejzásadnější – naslouchat sami sobě. Protože jen tak se nám nestane, že bychom cosi propásli, že bychom Jej nepozvali domů na večeři, aby se nám definitivně projevil.

Přeji všem svým milým čtenářům a samozřejmě i sobě krásné dny a hluboké prožití adventního času.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články