Možná se to stalo takhle…

Had! Někdo odvrátí oči. Někdo dostane odvahu a dotkne se ho. Není slizký, je hebký a hladký. Jeho tělo klouže po dlaních. Ty hade! není správná nadávka. Tak jak to bylo s tím nejznámějším hadem? Had za to nemohl, věřte mi…

Ležíme vedle sebe. Těla se dotýkají jen kousky naší kůže. Obličej má natočený ke slunci, které tak krásně hřeje a opaluje. Jednu nohu má pokrčenou a prsty té druhé trhá po paměti trsy trávy. Oči má zavřené, ale já vím, že jsou modré. Krásné, hluboké a modré.

Občas rukou odežene dotěrnou mouchu, která si chce osahat jeho nos. Nemůžu se nabažit pohledu na něj. Jemný porost na tváři je tak sexy. Líbí se mi, když se pár dní neholí. Ramena jsou rozložitá. Když se potřebuji schoulit do jeho náruče, jeho ruce mne obejmou a přitisknou ke svému teplému tělu.

Bradavky jsou drobné. Jako by nebyly ani důležité. Ale já vím, že jsou. Ráda se jich dotýkám, když pláču a on mne chlácholí. Bříško, které končí v podbřišku, je bez jediné jizvičky, krásně svalnaté a hladké.

Podbřišek? Takové zvláštní místo, kde začínají růst chloupky a ještě níž je… Stále si na to nemůžu zvyknout. Má tam, jak to popsat, něco, co já nemám a co mne tak strašně přitahuje. Zvláštní orgán, který bych chtěla hladit a mazlit…

„Evi!“ Ozve se hromový hlas. Zastydím se a radši přemýšlím o malých beráncích, kteří tu a tam přeběhnou přes slunce a zastíní jej. Pokožka mě pálí, skočím se vykoupat.

Šplouch!

Voda je tak chladná a příjemná. Ochlazuje moje tělo. Cítím ji na tváři, když se ponořím, když zakopu nohama, příjemně mě to zašimrá tam dole. Mezi nohama! Ano, pomalu se rozhlédnu a jemně se tam dotknu, aby mě neviděl. Jak to, že tam mám něco jiného než on? To moje je tak hebké a horké a vlhké a …

„Evi!“ Opět mne zpraží nepříjemný káravý hlas. Dělám, jako že nic a plavu ke staré vrbě. Tam se schovám a zkusím si trošinku pohrát s tou dole. S tou. Ano je to ona. Nevím, jak se jmenuje, ale je tak krásná. Ach. Prsty se mi tam samy snaží dostat. Není to vůbec špatné.

„Ven, z té vody!“ Následuje rozkaz. „Půjdete na sad!“

Dopluji ke břehu a přitom sleduji, jak on vstává. Je tak silný a mužný. Jeho zadek úplně vybízí k dotyku. Zahřmí!

„Dobře, dobře.“ Dám oči v sloup a poslušně za ním popoběhnu. Ta jeho lýtka… A uprostřed zad se rýsuje hrbatá dlouhá prohlubeň. Hele, leze mu tam beruška. Pohotově ji smetu a ruku nechám na tom místě o něco déle. Jak je hebký. Otočí se, ale nesměje se. Jen dál kráčí poslušně mezi ovocné stromy.

Při trhání hrušek po očku koukám, jestli mne pozoruje. Oči se občas střetnou a on se trošinku pousměje. Oplácím mu úsměv. Trháme do večera. Ještě chybí poslední strom.

„Ten už nechte na jindy.“ Káže rozkaz.

„Ale proč?“ Zeptám se, když už je poslední. Na tom ubohém stromečku se houpe jedno jediné ovoce. Něco jako kulatá hruška, jen je červená.

Nezazněla žádná odpověď. Očima hodím po té hrušce. On pokrčí rameny a už sahá, že ji utrhne. V ten okamžik na jedné z větví uvidí pohyb dlouhého zvířete svíjející se kolem kůry. Ucukl a polekaně se na mě dívá. Povzbudím ho úsměvem a juknu na to ovoce.

„Říkal, že to utrhneme jindy.“ Zbabělec, jeden. Vláčí se s těžkým košem zpět k domovu. Dívám se ještě na to divné zvíře. Jak se laská s kůrou a jazýčkem ohmatává okolí. Jemně vypláznu jazyk a pohladím jím mé rty. Jak příjemné…

…

„Proč si neutrhl to ovoce?“ Zeptám se, když už se zase válíme pod měsíční oblohou. Leží na zádech, nohy roztažené a ten úd volně leží mezi jeho stehny.

„Nevím,“ Zalhal mi. Vím, že si nechtěl rozzlobit jeho. Bojí se ho, ani neví proč. Přetočím se na bříško a trošku se na něj namáčknu. Prsy se dotýkám jeho hrudi. Rukou ho jemně šimrám na předloktí. Pak sjedu dolů po paži a protknu své prsty s jeho. Stiskne mne.

Pohladí mne po tvářích a jeho ruka míří na rameno, kde setrvá delší okamžik. Díváme se na sebe a smějeme se. Skousnu ret a vezmu jeho dlaň. Položím ji na mé ňadro.

„Ach,“ zašeptá. V tu chvíli zahlédnu koutkem oka malinký pohyb v jeho rozkroku. Pohnulo se to?

„Jak si to udělal?“ zeptám se a ukazuji mu na něj. Je nějaký větší a už neleží tak bezvládně. Jako by se na mě díval.

„To on sám,“ řekne a krčí rameny. Stiskne mi prso a „to“ se opět pohne. Je to zvláštní, že si to samo dělá, co chce. Odstrčím jeho ruku a otočím se zády. Teď se přitlačí na má záda zase on. Obejme mne a já cítím to něco, jak mi osahává zadek. Zvedám se odcházím.

„Počkej,“ v té větě je slyšet prosba. Usmívám se. On rychle vyskočí a snaží se mne dohnat. Utíkáme a smějeme se na celé kolo. Běžíme, až dobíháme k tomu stromu. To ovoce se tam tak smutně samotné houpe.

„Chci ještě sahat na tvá prsa.“ Zašeptá mi do ucha. Ukážu na ovoce. „Až mi ho utrhneš.“ Jeho tvář zkameněla. Jemně se ho dotknu na bříšku a jeho úsměv se znovu rozlije. Natáhne ruku a trhá ovoce.

Podává mi ho. Je krásně voňavé, jiné než hruška. Zakousnu se do něj. A jak je šťavnaté a sladké. „Dej mi kousnout.“ Bere mi ho a sám ukousne velký kus.

„Hm.“ Šťáva mu teče po rtech. Hbitě mu ji slíznu. Můj jazyk jakoby by nechtěl přestat olizovat to místo. Rty se spojují a my se líbáme. Nádherná věc, to líbání. Naše ruce teď dychtivě osahávají každičký centimetr našich těl. Vzrušení a touha se line nočním krajem. Vzdycháme a slastně polykáme polibky.

Moje ruka zašmátrá na jeho údu. On na oplátku osahává můj klín. Oba jsme nezvladatelní. Leháme spolu na zem a naše těla se hluboce spojí. Na krátkou dobu, ale tak intenzivně.

…

„Co jste to provedli?“ Probudí je ze spánku rozčilený hřmotný hlas. „Utrhli jste jablko?“

„Je to jablko? Proč si nám to neřekl? “ Eva se červená. „Víš, na co jsme přišli?“ Sedí a rukama schovává svůj klín.

„Všechno jste zkazili!“ Takhle rozzlobeného ho neznáme. „Běžte!“ Ukazuje prstem na malá vrátka, která zde jistě právě vyčaroval. „Od teď budete jen trpět.“

„Jestli to bude takové trápení, jako jsme prožili dnes v noci, klidně to risknu.“ Řekne odvážně Adam a odvádí Evu.

Bůh lomí rukama. „Takové to mohlo být klidné žití. Ach ty ženy!“

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články