V čekárně se neprdí :))

Hlavu jsem rvala do časopisu a modlila se, abych už mohla vypadnout. Radši jsem schovala obličej do dlaní. Nic nepomohlo, cítila jsem jejich propalující pohledy. Nedalo se tam dýchat. :))

Vstoupili jsme do čekárny. Já a manžel.

Musím popsat, jak taková čekárna může vypadat, abyste pochopili. Představte si dlouhou chodbu ve tvaru písmena „T“, na pravé straně chodby (nožička písmene) byly sedátka a pacienti, vlevo na křižovatce recepce, pak moje sedátko a sedátko manžela a pak ještě dvě sedátka, která ale z té dlouhatánské chodby nebyla vidět. :))

Přihlásili jsme se v recepci.

„Posaďte se,“ řekla paní a ukázala na „naše“ sedátka. Dobrý místo, viděli jsme úplně všechno – jak pomalu lidé mizeli v ordinacích a přicházeli další.

Celá čekárna se pomalu vylidnila a ti, co přišli půjdou automaticky až po nás. Už konečně přijdeme na řadu my, juchů!

Vtom se otevřely dveře a vešla maminka s dcerou. Dcera asi tak čtyřicet, na první pohled s nějakým postižením. Co čert nechtěl, neposadily se do dlouhé chodby, ale přisedly k nám.

Na recepci se spustila hádka o místo a paní recepční nás jaksi odstavila mimo kolej a nechala nás předběhnout jinými lidmi. (Co to dělalo s mým mužem, popisovat nebudu…)

Alespoň stačil vyřídit pár telefonů.

Čekárna se opět natřískla k prasknutí. Telefon vyzváněl a manžel dál podnikal i z čekárny.

Během hovoru jako bych uslyšela tiché: „Prd“. Očima hledám vysvětlení u mého muže, ale ten zaujatě volá a nadává. Vzápětí dorazí i typický zápach. Musím se smát.

„Tu hlínu tam prostě vysyp a vyser se na ně.!“ Jeho hlas se pomalu zvyšuje, lidi se na něj dívají a já do něj strkám.

„Neřvi, sprosťáku :), jsou tu lidi.“

Na chvilku se ztišil, ale jeho povaha mu nedovoluje špatné zprávy přijímat v tichu. Další telefonát a další slova, která se do čekárny nehodí.

Opět do něj strkám. Konečně zavěsil. (zavěsil není to správné slovo, protože mobil nemá sluchátko, že?!)

Oddechla jsem si.

„Ty sis prdnul?“ Zašeptala jsem přímo, když odložil mobil..

„Ne, nebo jsem si ani nevšimnul v tom zápalu.“

„V čekárně se neprdí…“ pokárám ho.

„A v ordinaci můžu?“ zasmáli jsme se.

Další tentokrát trochu hlasitější prdík. Celá chodba otočila hlavu na nás.

Sklonila jsem hlavu a důležitě četla velmi zajímavý článek o lidech žijících v Korei. Culila jsem se pod vousy.

Podívala jsem se na muže, ale on seděl, hlavu opřenou o zeď, nervy na pochodu (už dávno měl být na řadě, nestihneme se vrátit pro dcerku do školky, domů to máme skoro dvě hodiny!), oči zavřené a nic.

Strčila jsem do něj. Koukala jsem na něj trochu pobaveně, trochu naštvaně.

„Už zas?“ Další příděl smrádku. Úplně jsem viděla, jak ten smrad putuje do chodby a všichni si „nasávají“

„Co? Já ne!“ Řekl trochu naštvaně.

Koukla jsem na ženu sedící vedle nás a její provinilý pohled mi odpověděl. Trochu uklonila hlavou na dcerku a grimasou naznačila, že právě ona je příčinou mých rozpaků.

Usmála jsem se, abych ji podpořila. No, to se přece stane. (máme dcerku, která zase strašně ráda všude navštěvuje záchody)

Další prd. Hlasitější a všichni (asi stovka očí) pohledem protestovali. Další dávka zápachu. Dokonce i paní recepční se naklonila přes pult a naštvaně se dívala na mého muže.

„Pojďte si další,“ řekla paní doktorka a mně se ulevilo a očividně i všem čekajícím, že můj muž odešel do ordinace.

Jenže…

Jen co zavřel dveře, ozvalo se na celou čekárnu „PRRRRD!“ Opravdu hlasitý a typický zvuk, který už nemůžete okecat.

Všichni udiveně pohlédli na mě.

JÁ?

Ježíš, ne! Já to nejsem! Červenala jsem se. Styděla jsem se, že si všichni myslí, že já… Hlavu jsem rvala do časopisu a modlila se, abych už mohla vypadnout. Radši jsem schovala obličej do dlaní. Nic nepomohlo, cítila jsem jejich propalující pohledy.

Dívali se na čtyřicetiletou ženu, (sukýnka, bodýčko se sexy výstřihem, lodičky na podpatku, nožku přes nožku), kafíčko a časopis…, která prdí? Jistě nevěřili vlastním očím.

Dnes se tomu směju, ale v tu chvíli jsem chtěla umřít, ztratit se nebo utéct. A můj muž se tam zdržel tak dlouho. Bála jsem se další dávky.

Ano, přišla za malou chvíli. :)) Neskutečná hanba!

Když jsem tam protrpěla přes pětatřicet minut, šoupala jsem očima ručičku hodinek, aby ten čas běžel rychleji…, otevřely se dveře a já byla zachráněna. Vyšel můj vysvoboditel a já mohla vstát, upravit si sukni a podle utéct.

Při odchodu jsem slyšela šepot. No jasně – hraje si na dámu a prdí jak starej valach… Už aby se výtah zavřel a já mohla utéct.

Vysvobodila mě další hromová rána.

ANO!!!, tohle jsem právě v tuto chvíli potřebovala. Přítomní vykulili oči nejdřív na mě a pak se všichni naklonili směrem, odkud vyšel další příděl smradu.

JO!

Vysvětlilo se to, aniž bych se musela snažit. Spadl mi kámen ze srdce, byla jsem očištěna :))

Ještě než automatika zavřela dveře výtahu strčil můj muž hlavu na chodbu a zakřičel: „V čekárně se neprdí!“ Uslyšeli jsme sborový smích. Dole jsme se oba klátili smíchy a lapali po čerstvém vzduchu.

***

Přeji Blogosféře v roce 2021 mnoho čtenářů i přispěvatelů, a vám štěstí, zdraví a veselou náladu. ♥

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články