Moudrosti sluší skromnost a pokora

Pan Václav Klaus, bývalý předseda vlády České republiky a president státu, publikoval rozhovor na serveru Neviditelný pes.  Doporučuji k přečtení nejen z historického pohledu.(zde)

Rozhovor se týká z velké části procesu ekonomické transformace po Sametové revoluci, v níž byl Václav Klaus hnacím motorem. Z jakéhokoliv pohledu je nutno přiznat, že v inkriminované době nikdo nevěděl, která z možných cest je ta správná. Ten, kdo nyní celý proces hodnotí, má jistou výhodu v tom, že ví, jak se situace nakonec vyvinula a může snadno kritizovat jednotlivé kroky i celý proces jako celek. Nikdo již nemůže panu Klausovi upřít jeho vůdčí úlohu v celé historické etapě.

Nicméně z celého rozhovoru je zřejmé, že on považuje svou roli v celé etapě i dnes – po 30 letech a s možností již zmíněného nadhledu – za zcela bezchybnou, na níž by nic neměnil. Zdá se, že v ní jaksi ustrnul a vše, co se dnes děje, považuje za špatné, dokonce svými slovy za „jistotu cesty zpět“. Je zcela konsistentní ve své kritice současných politických poměrů, v nichž shledává „naprosto vyprahlé, vyčpělé, ideově chuďoučké a názorově nepřesvědčivé politické strany současnosti a nevidí žádnou naději na změnu“.  Jedinou stranu, kterou je schopen vzít na milost, je Trikolóra, kterou založil jeho syn. Současně připouští, že její volební potenciál nestačí. Ve zmíněném rozhovoru nenechává nitku suchou na mladých politických osobách typu pana Rakušana či paní Pekarové-Adamové, kteří jsou pro něj „nepřijatelní“. Tak trochu mi připomněl mého dědečka, u něhož jsem nikdy nechápal jeho setrvávání na přednostech Rakousko-uherského mocnářství a vše po něm už považoval za anarchii.

A o to jde. Pan Václav Klaus musí jako inteligentní člověk vědět, že svět má svou dynamiku, své převratné milníky, které přicházejí s neúprosností vln tsunami a které prostě zastavit nejde nebo jen za neúměrně vysokou cenu, která se nakonec ukáže jako zbytečná a kontraproduktivní. Svět je natolik ekonomicky propojen, že už nelze téměř vyjmenovat nějaký typicky „národní“ výrobek, mezinárodní spolupráce je základní nutností a snaha o nějakou isolaci je marná. I jím oslavovaný Brexit bude nakonec jen kočkopes, kdy se bude pracně hledat cesta zpět bez ztráty „kytičky“.

S tím souvisí i nástup mladých politiků, kteří budou věci řídit, jistě jinak, než by to dělal pan Václav Klaus. I oni by měli dostat šanci, tak jako ji dostal on v roce 1989. Nasazovat jim předem psí hlavu jen proto, že by věci řešili jinak, je z jeho strany nefér. Pokud bych chtěl být mírně jízlivý, tak za nimi doposud nejsou pověstní kmotři ODS z éry pana Klause (namátkou Alexandr Novák, Jiří Oulický, atd.), nejsou za nimi ani Lájos Bács a Rádžív Singha se svými dary ODS a mnoho dalších událostí. Nejsou za nimi ani pokusy se spojit s úhlavním politickým soupeřem, aby došlo po předvolebních šarvátkách s nenávistnými plivanci oběma směry k povolebnímu „racionálnímu“ padnutí si do náruče a rozdělení faktické moci. Jestli se někdo zasloužil o destrukci důvěry v politiku, tak to byl právě on, který svými kroky v době opoziční smlouvy přispěl k všeobecnému názoru, že „ať to hodíme komukoliv, oni se nakonec spolu nějak dohodnou“.

Carl Gustav Jung vytvořil archetyp moudrého starce. Ten, který již své vykonal a který se může již jen ohlížet za svým celoživotním dílem a nepotřebuje udílet své rady mladším, jsa si vědom svých kvalit. Mnozí velcí mužové a ženy to dokázali a získali si tak věčnou slávu v dějinách lidstva. Moudrosti sluší skromnost a pokora, nikoli provokace za každou cenu, z níž čouhá i snaha být viděn a nebýt opomenut. K tomu je třeba – opět dle Junga – nutnost umenšení svého ega. Je zřejmé, že u některých je k dosažení Jungova ideálu někdy cesta hodně trnitá.

Caravaggio: „sv.Jeroným“. Oratorium katedrály sv.Jana Křtitele, La Valetta, Malta

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články