Otisky dlaně na prdelkách
Můj dědeček Pavel (na úvodním snímku se švagrem a staršími bratry) pocházel z Podkrkonoší. Tatínka už nezažil, maminka mu umřela po porodu. Starali se o něho a vychovávali jej tři starší bratři. A vychovali ho dobře.
Dědeček byl štíhlý a vysoký, ale sílu měl, a ruku pevnou a kostnatou. Maminka mi vyprávěla, že zatímco babička neváhala svoje dvě holky plácnout či pokárat vařečkou, dědeček na ně ruku nevztáhl. Jen jednou. Jednou dědeček oknem zvenku zaslechl, že se jedna z nich posmívala sousedovic Olexovi, že je Rusňák. Dědeček vyšel ven, každou ze svých dcer, Hanu i Ladu, plácl jednou po zadelce, a jen tiše, beze zloby, dodal: „Nevím která to byla, tak se nějak se rozdělte, a tohle už nedělejte!“
A na závěr toho příběhu maminka dodávala: „A to bylo prvně a naposled, co nás dědeček plácnul. Ale ještě za dva dny jsme si s Ladou kontrolovaly prdelky, a tatínkovy prsty tam ještě byly vidět.“
O nějakých třicet let později, zrovna pod oknem, u kterého teď sedím, jsme coby kluci po sobě s jakýmsi Zdeňkem házeli kamením. A dědeček nás napomínal. Nenapomínal nás za to házení po sobě, to ke klukům tehdy ještě patřilo – rány léčila moje babička mýdlem, vodou a drhnutím kartáčem. Dědeček nás napomínal za to, že jsme házeli špatným směrem, takže ty šutry lítaly do louky. A dědeček měl obavu, aby si pak při otavách o ty kameny sekáč nestrhal kosu.
Jenže my pitomci nedbali a házeli dál, a nějaký šutrák zas zaletěl do louky. A dědeček, ač už mu bylo přes šedesát, přiskočil tak hbitě, že jsme vůbec nestačili zareagovat, natož zdrhnout, a beze slova nám oběma plácnul jednu po prdeli.
Taky to bylo poprvé a naposled, co jsem od dědečka na zadek dostal i já. Ovšem, vzpomenuv maminčina vyprávění, jsem se o dva dny později kroutil před zrcadlem, abych si viděl na prdelínu.
A ty otisky každého prstu tam fakt ještě znát byly.
Máš krásnou minulost, Vladimíre. Dík i za ty fotky…
Člověče Tome, mně se zas zdá, že jsou to příběhy v podstatě skoro banální. Akorát někdy ty vzpomínky ve mně něco nebo někdo vyvolá. V tomhle případě vzpomínka Saši Goldscheidera, jak psal o tom, že ho jeho táta taky lepnul jen jednou v životě. A najednou se to ve mně probudilo a propojilo… A pak se ještě s tím trochu popotýkat, aby to nebylo napsané banálně. Snad není.
Četl jsem to a čtu. Psal jsem mu, jestli by nechtěl u nás psát, zatím neodpověděl (nevím, jestli chodí na messenger). Byl bych moc rád, jeho psaní je čtivé co do formy i obsahu…..
Jednou jsme si psali přes messenger. Takže snad chodí.
Potvrzuju.
Dědeček byl patrně moudrý samorost. Už jsem téméř zapomněla na fungující výchovné metody. Škoda, že takového dědu neměla dvojice, se kterou se setkal autir nedávno zveřejněného blogu “ Zoufalá bezmoc”.
Nevím, jestli násilí by z nich udělalo lepší lidi. Myslím, že těm v dětství chyběl spíš vzor a pozornost.
Dědeček byl neuvěřitelný. A to jen, co vím. Jen se bojím vypsat o něm i to málo, co o něm vím, protože by z toho vyšel jako utajený neznámý hrdina dvacátého století. A tak to vypouštím po kapkách. ;o)
Jen houšť:)
Vladimíre velmi děkuji za vtipný, laskavý a osobní příběh.. To já můžu 😊
Ó díky, to je arci milá zvěst!
;o)
Těším se na další příběhy
Ten zpředchvilky je fakt jen odlehčený, jeho směšnými hrdiny je parta adolescentních magorů. – Takže je o mě před půlstoletím. ;o)