Pomněnková 1

Byla jednou jedna malá víla, která se omylem zamilovala. Víly nesmí milovat. Ony jsou víly. Smí jen tančit při měsíčku a zpívat. Ony mají srdce pouze na to, aby rozhánělo jejich průhlednou krev do tenkých nožek. Nebo je to jinak?

Úplněk ozařoval palouček na kraji lesa, kde stříbrné drobné žínky prováděly bosy svůj noční taneček. Jejich běloučké košilky splývaly po nahých tělech, vlasy vlály v lehkém vánku noci. Ticho klid, jen tu a tam zahouká sova.

„Á, ú, vrrr, ble!“ Náhle to poklidné ticho přerušily strašidelné zvuky vycházející z lesa.

„Co se to tam děje?“ zvědavě se zeptala Áma, nejmladší z víl. Ostatní tanečnice se pohrdavě otočily směrem zvuku.

„To je Lucius. Zase tam klátí Urianu.“ Nezkušenka nechápala. Pomalu se brouzdala noční rosou v trávě až k lesíku. Cože se to tam děje?

„Kruci! To je ono!“ Hulákal čert . Čertice se svíjela vzrušením. „Ach ano, ďáble, už budu!“

Víla popošla ještě blíž.

V tu chvíli čert zbystřil. Začichal. Ucítil „modrou!“ vůni. Modrou ne černou nebo červenou, ale modrou. Modrou ještě neznal. Zapomněl se soustředit a jeho úd polevil.

„Hej,“ zlobila se Uriana. „Dělej, pokračuj!“ Nemohl. Očima hledal ve tmě tu vůni. Otáčel palicí na všechny strany, až ji spatřil. Víla stála pár kroků od nich a prsty měla ještě v puse. Jeho pohled ji vyděsil, ale neutekla. Nechal všeho a vykročil k ní.

„Čerte, kam si myslíš, že jdeš?“ Zaječela nespokojená chlupatka. „Už jsem mohla být.“ Čert nedbal. Rázně došel až k Ámě. Surově ji vzal za pravou paži.

„Au,“ vykřikla ta jemná bytost a v tu chvíli zmizela.

…

Čekárna. Čekárna? No ano, zakouřená místnost, kde se v jednom rohu na pohovkách a polstrovaných židlích povalovaly čertice. Kouřily cigarety, dýmky, některá dokonce robertka. V rukou držely láhve s různými alkoholickými nápoji a přikusovaly feferonky.

V druhém koutě stála pouze jediná bytost. Křehká skoro průsvitná do stříbra oděná Áma. Pravou ruku ovázanou tím nejjemnějším šátkem utkaným z měsíčního svitu. Na rozdíl od čertic nebyla obuta do vysokých kožených bot. Byla bosa. Styděla se a bála se, ale také byla trochu i zvědavá.

Za velkými těžkými kovanými dubovými dveřmi „ordinace“ se ozývaly vzdechy, vzlyky a pak i dvojhlasný hrdelní smích. Občas bylo rozeznal škubání nějaké látky na kusy. Konečný výkřik. Pak se rozrazily dveře a objevila se rozcuchaná chlupatka bez jedné boty, záda podrásaná a šaty potrhané. Na tváří spokojený úsměv.

„DALŠÍ!!!“ Hromově to zařvalo zevnitř až víla nadskočila. S velkým nádechem pomalu vstoupila do tmavé jen svíčkami ozářené velké místnosti. Na zdech místo oken kůže z různých uhynulých zvířat, na zemi jen kamenná dlažba. Po pravé straně spatřila velkou rudou pekelnou postel. Nebyla ustlaná, byla právě použitá.

Celému pohledu vévodil mohutný dubový stůl přes půl „ordinace“, jehož nohy vrůstaly do kamenné podlahy svými silnými kořeny. Za stolem seděl černý, chlupatý obrovský – Lucius! Ihned ho poznala. Něco zuřivě zapisoval do svých desek. Aniž by zvedl hlavu, se zeptal na jméno.

„Áma,“ špitla. Jeho chřípí něco ucítilo. Nevěnoval tomu pozornost. Ale špička pekelníkova ocasu se vydala plazivým pohybem po zemi až k ní. Oháňka se jí omotala kolem útlého kotníku a pomalu ji přitahovala blíž ke stolu. Víla se nebránila. Popošla ještě pár metrů a čerťánka ji pustila. Rychle vlétla zpět pod stůl a objevila se u hlavy rohatce. Ťukla ho do čela.

„Počkej.“ Odhodil ji rukou. Znovu to ucítil. Ocas opět zaútočil na jeho hlavu. Ďas byl rychlejší a chytil ho dříve než ho opět udeřil mezi rohy. Ohon teď vší silou ukazoval jejím směrem. Zvedl pohled a uviděl ji. Modrou?! Na chvíli přestal dýchat. Jeho kopyto duslo na podlahu hlučněji než čekala. Vstal.

„Tak copak to tu máme?“ Jeho jazyk už se těšil. Když došel až k ní, jeho oči jí propalovaly jako žhavé uhlíky z pohasínajícího krbu. Odvážně zvedla hlavu a ukázala na pravou zavázanou ruku.

„Prý, když se ďábel dotkne víly, místo, kam položil dlaň, navždy zmizí.“ Tiše zašeptala. Pohledem sjel k její tlapce.

„Jo, to je pravda. UKAŽ!“ Stáhla ruku zpět za záda.

„Nespálíš mě?“ Její dech se zrychloval a rty se třásly. Oči těkaly z jeho tváře ke své ruce.

„Neboj!“ Natáhl k ní svoji pařátu zarostlou chlupy skoro až k nehtům. Drápy černé a nebezpečné.

„Minule to bolelo!“ Pokrčila rameny.

„Minule si mi překazila šukání!“ Znovu se mu vybavil ten ponižující pocit, když ho Uriana v pekle pomluvila. Ble! „Měj jsem zlost.“

Natáhl znovu tenkou paži na světlo a překvapivě něžně ji pohladil. Pomalu začal odmotávat měsíční závoj. Objevila se jen část paže, nikde ani jizva ani škrábanec. Zbytek jako by nikdy neexistoval.

„Hmmm, to napravíme.“ Řekl a jeho oči se jakoby zasmály. Roztáhl jí prsty sevřenou pěst a něžně ji políbil do dlaně. Chtěla ucuknout, ale nenechal ji.

„Vyléčíme to.“ Zašeptal. Najednou mu věřila. Znovu se jeho rty dotkly dlaně a pak začaly putovat k zápěstí a od zápěstí k předloktí a nakonec až k rameni. Jeho polibky byly tak vlhké a silné. Když jí jazykem olízl krk a přibližoval se k jejím rtům, podlomila se jí kolena. Čertovská oháňka ji pohotově obtočila v pase a přidržela ji. Po zprvu letmém polibku už jeho jazyk rejdil mezi jejími zuby a hledal partnera.

„Ach…“ vzdychla. Taková léčba se jí líbila. Jediným drápnutím roztrhl její tenkou košilku vedví. Stála tu v celé své kráse. Tak křehká, že i čert měl obavy, že když se jí dotkne, tak ji zlomí, zmuchlá, zahubí. Položila mu ruce na ramena. Měl je velká a mohutná.

Odepnul knoflík, který držel ďáblův kožený plášť a nahým tělem se přitiskl k ní. Ucítila ztopořený pyj na svém boku. Zasténala. Jejich těla se do sebe zabořila, jako by byla pro sebe stvořená. Zvedl ji do výše a líbal ji na prsa.

Víla zaplavovala svými polibky jeho ramena a šíji. Hmatem rozpoznala, že jeho oháňka nevyrůstá mezi půlkami zadku, ale že je to vlastně hrbolatá páteř vycházející mezi lopatky, kterou jakoby se někdo kdysi dávno snažil vyrvat ven ze zad. Zůstala na půl cesty uvnitř a napůl zarostla v rozdrásanou kůži. Po letech už skoro celá zarostla chlupy. Hladila něžně to zacelené místo.

Ďábel ji odnášel k posteli. Chtěla to, vůbec ji nevadilo, že na tomto lůžku dnes už obšťastňoval mnoho jiných „žen“. Na nic nečekal a okamžitě se s ní spojil. Jeho ruce ji pomačkávaly a dychtivě hladily celé malé tělo. Ďáblovi se to moc líbilo. Modrou ještě nikdy neměl. Červená byla dobrá, černá skvělá, ale tahle modrá byla jiná.

Na okamžik přestal a vílu otočil na bříško. Opět zasunul a rukama přitom hladil její vlasy. Pak si je obtočil kolem zápěstí. Opět zasténala. Věděl, že ještě chvíli a už bude. Hmmm… Ještě párkrát dorazil a hlavinku ji zvrátil dozadu. Máchl drápem na palci a uřízl ji celý pramen vlasů najednou.

„Ne,“ vykřikla a chytila se za hlavu. „Vílí vlasy jsou strašně vzácné, bude mi trvat dlouho, než mi dorostou.“ Zavzlykala maličká.

„Musíš přece zaplatit svou daň modroučká.“ Zašeptal ji do ouška a zasmál se. Její vlasy teď držel ve své tlapě a vítězoslavně se na ně díval.

„Už jsem mohla být…“ stihla ještě říct a při pohledu na své tělo se zděsila.

„Každé místo, kde se ďábel dotkne víly, zmizí… Pamatuješ?“ Jeho hlas zněl náhle zle a podle. Její drobné vílí tělo se pomalu a bolestivě rozplývalo v nic.

„Ale, jen když má vztek, ne?“ Smutně na něj pohlédla, slzy v očích.

Chachacha!!! „No právě!“ Odpovídal již ničemu. Nikdo neležel na pekelné posteli pod ním, modrá už se mu nevtírala do nozder. Smetl na zem svou prackou malý drobný věneček upletený z pomněnek. Prohlížel si zálibně pramen vílích vlasů.

„Jdi k čertu Amálko!“ Zařechtal se Lucius.

„DALŠÍ!!!“

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články