Rychlý jelen - Blogosféra

Dokáže to, jeho vůle je silná a tělo odolné, vždyť je Rychlý jelen, běžec, který uštve každou laň, lovec, jehož tesák už proťal vlčí hrdlo.

Rychlý jelen svírá těžiště oštěpu a cvičeným zrakem lovce zkoumá pláň za sebou. Nic. Otočí se a seběhne k řece, zastaví na písčitém břehu a znovu se rozhlédne. Pak vstoupí na mělčinu, klekne si a ponoří hlavu pod hladinu. Chlad mu prostupuje horkou lebkou jako voda proudící dutinou vymletého kmenu. Pije plnými doušky, zhluboka chlemtá onen chlad přitékající z hor. Hltá chuť ledovce a rašeliny, hlubin země i severního větru, dokud mu nedojde dech.

„Prosím,“ zvedne doktor Vlk sluchátko. Právě rozložil v pracovně pohovku a chystal se povléct prošívanou deku modrobílou nemocniční kapnou – jenže vždycky je to stejné: v okamžiku, kdy si chce lehnout, zazvoní telefon; už si ani nevzpomene, kdy měl naposledy klidnou službu.

„Nezlobte se, ale volám kvůli tomu přijatýmu pánovi – ta kanyla na předloktí mu dlouho nevydrží, budete muset píchnout centrálu. A taky je rychlej, má horečku a skoro nemočí,“ slyší na druhé straně hlas sestry. Nediví se: že s tím chlapem bude problém, věděl, už když ho odpoledne překládal na intenzivní lůžko. A se sestrou možná také, je nová a snaživá, uvažuje, zatímco hledá ovladač, aby ztlumil řvoucí televizi.

„Jak rychlej, kolik vymočil, máte tam snad cifry, ne?“

„Asi sto třicet tepů za minutu, moči má tak padesát mililitrů a i tlak má nízkej, osmdesát na čtyřicet,“ upřesňuje sestra.

„Jdu tam,“ položí Vlk sluchátko, ale vzápětí ho znovu zvedne a po chvilce zaváhání vytočí číslo domů. „No, Martino, to jsem já. Jenom, že teď budu mít nějakou práci, tak aby ses nedivila, že nevolám, kdyžtak cinku pozdějc. Já vím, že je ti to jedno, ale mně ne. Tak se měj, ahoj.“

Rychlý jelen se napřímí a zatřese hlavou, z jeho slepených vlasů se na všechny strany rozlétnou kapky vody a zalesknou se v poledním slunci. Náhle jej něco napadne – nevyleze na protějším břehu a nezamíří dolů po proudu, jak jeho pronásledovatelé předpokládají, ale vydá se korytem proti vodě. Půjde sice pomalu, ale než prohlédnou jeho úskok, získá čas, který možná rozhodne. On, lovec, který se stal štvanou zvěří.

Doktor Vlk stojí ve vstupu do boxu a v duchu hodnotí situaci: průmyslově bílé světlo zářivky dopadá na ležící tělo tak padesátiletého muže, na monitoru se komíhá zelená křivka snímaná samolepícími elektrodami z prsou. Paži stahuje periodicky se nafukující manžeta tonometru a kanylkou zavedenou do žíly na předloktí přitéká z plastového vaku fyziologický roztok. Dva zmrzlé vaky s modrým gelem ochlazují rozpálená třísla – ta radostná modř v jeho mysli pokaždé evokuje tichomořskou lagunu. Nebo alespoň krytý bazén v městeckém aquaparku. Z prohlubně mezi vaky se vynořuje močová cévka, kroutí se po stehně jako tubus toboganu a ústí do sáčku na postranici postele. Mohli by si jít zítra s Martinou zaplavat, napadne ho, ale ona zas určitě nebude chtít.

Přistoupí k lůžku, zalomcuje ramenem pacienta a osloví ho jménem napsaným fixou na ceduli nad postelí, ale nedočká se žádné reakce.

Bez dalšího rozmýšlení vyrazí Rychlý jelen řekou na sever. Musí se rvát se silným proudem, který mu sahá ke kolenům. V jednom místě mu dokonce nezbývá, než přeplavat tůni pod peřejí, již pak zdolává po kluzkém okraji povleklém zeleným slizem, ale o kus výš se již dá přeskakovat z kamene na kámen. Postupuje, jak nejrychleji to jde. Co chvíli se otáčí za sebe k jihu, ale nespatří nikdy nikoho. Brzy se dostává do míst, kde zvýšené břehy svírají tok řeky neprostupným porostem, takže ztrácí výhled na hory, k nimž směřuje. Připadá si jako zvíře zahnané do úzké nory nemající druhý východ, zakřivené větve se mu proplétají nad hlavou a komáři nabuzení lidským pachem obsypávají jeho zpocenou kůži.

Stejný ročník jako já, pomyslí si Vlk, když si na ceduli vedle jména všimne i data pacientova narození. Kdo ví, třeba něco vnímá, ale spíš asi ne. Snad to udýchá, na ventilátor ho nakonec může napojit vždycky. Ovšem ta kanylka na předloktí je nic moc, to má sestra pravdu, potřebuje centrální žílu.

„Dobře, zakanylujeme subclavii, připravte to,“ rozhodne.

„Z který strany chcete?“

„Zleva.“

Řeka se opět rozšiřuje, sevření křovin a stromů povolí a změť větví nad hlavou střídá jas odpoledního slunce. Před Rychlým jelenem se otevírá volný prostor, v dálce ukončený úpatím hor se zářezem říčního kaňonu uprostřed. Až tam musí dojít vodou a vystoupit na západní břeh, odkud pak vyšplhá pralesem a skalami k průsmyku pokrytému sněhem i uprostřed parného léta. Dokáže to, jeho vůle je silná a tělo odolné, vždyť je Rychlý jelen, běžec, který uštve každou laň, lovec, jehož tesák už proťal vlčí hrdlo.

Doktor Vlk listuje chorobopisem a prohlíží si laboratorní výsledky. Banální močová infekce u jinak zdravého muže se zvětšenou prostatou, a najednou septický šok. Samozřejmě se to zhouplo během jeho služby, vždycky je to tak. Zakanylovat, zavodnit a čekat, zda zaberou antibiotika, nic jiného se v tuhle chvíli dělat nedá.

„Tak už to mám připravený, můžeme?“ připomene se sestra a ovladačem srovnává lůžko do horizontální polohy. Vlk přistoupí k posteli, natáhne si sterilní rukavice, urovná náčiní na stolku a začne desinfikovat kůži mezi ramenem a hrudní kostí pacienta.

Rychlý jelen zbystří – jeho uši zachytily něco, co se vymyká monotónnímu zvuku vody přelévající se přes kameny. Otáčí se tím směrem, není pochyb: tam v křoví nad vymletým břehem se pohnulo listí… Chce uskočit, ale pozdě – svist a ostré bodnutí pod klíčkem. Zařve, ale současně se rozmáchne oštěpem a vrhne jej vší silou směrem, odkud útok přišel. Pak hmátne po šípu trčícím z hrudníku – naštěstí se svezl po kosti a vyhnul se plíci. Vytrhne šíp a zahodí jej do vody; proud se ho zmocní jako dětského člunku. Stiskne zuby, strhne z ramene luk, napne tětivu, přikrčí se a soustředěně vyčkává.

„Kurva práce, nemůžete ho držet, to jste nikdy nebyla u kanylace? Píchněte mu pět kubíků Dormica a podejte mi nový rukavice,“ zavrčí Vlk. Pravačkou stlačuje krvácející vpich pod klíční kostí a levačkou svírá předloktí pacienta, dokud nezabere hypnotikum. Byl by ho utlumil předem, ale copak mohl tušit, že chlap náhle ožije, hrábne po jehle a setřese roušky?

Vyčerpání z nekončícího útěku, čerstvé zranění, pálící slunce – není možné, aby se tohle všechno nesečetlo a neprojevilo. Rychlý jelen znenadání zavrávorá a zatmí se mu před očima. Snaží se udržet na nohou, ale místo toho se sesouvá do proudu řeky. Chlad vody jej probere, dokáže se ještě doplazit ke břehu, kde s hlavou na písku omdlí.

Doktor Vlk se znovu pouští do práce a už v klidu dokončuje rutinní výkon. Utáhne poslední uzlík, odloží jehelec na stolek a otočí se k sestře. „Teď změřte centrální žilní tlak a pak ať jedou ty infuze, který jsem rozepsal. Kdyby se budil, znovu Dormicum. Za hodinu mi zavolejte, nebo dřív, když bude potřeba, pochopitelně. Ale ne kvůli pitomostem.“

Rychlý jelen otevře oči. Leží na mělčině a proud mu omývá nohy. Vysouká se na břeh a vytáhne z mošny zbytek sušeného masa. Necítí hlad, ale je mu jasné, že musí nabrat sílu. O tom, že útočníka zasáhl, vůbec nepochybuje – v opačném případě by tu nyní neseděl na písku a nežvýkal maso, ale ležel by břichem ke dnu s oštěpem v zádech. Zapije poslední sousto vodou z řeky, vstane a začne se brodit k houštině na druhém břehu, odkud předtím vylétl šíp; v dlani svírá rukojeť tesáku. Když rozhrne větve, spatří to, co hledá – svůj oštěp zabodnutý hluboko do kmene stromu. Po mrtvém či raněném ani stopa, ani polehlá tráva, ani zlomená haluz. Sáhne si pod klíční kost a nahmatá sáknoucí ránu. Nerozumí tomu – krev na prstech je příliš čerstvá a bolest příliš palčivá. Přejede si zkrvavenými bříšky prstů po čele – znamení bojovníka ho bude provázet na další cestě.

Sestra opsala akutální hodnoty z monitoru do dekursu, a teď, zabraná do sebe, hledí přes prosklenou stěnu boxu, za níž se neklidně pohybuje hrudník jejího pacienta. Je jí do breku. Přišla na noční plná elánu, intenzivní péče ji za tu krátkou dobu, co tu pracuje, přirostla k srdci, ale první služba s Vlkem ji už stihla otrávit. Copak si ten člověk myslí, že sestra je jen pitomá zapisovačka čísel a současně kouzelník, který to zařídí tak, aby se milostpán vyhajal? Pacient je pro něj zřejmě jenom nepříjemná práce a sestra poskok. Kolegyně ji upozorňovaly, že je cholerický a odtažitý, ale nebrala je vážně, dosud vyšla s každým. Natáhne ruku k bonbonieře a rozbalí další konfetu. Už poslední, přeci nepřibere kvůli jednomu arogantnímu doktůrkovi, který vyhořel v době, kdy si ona ještě hrála s plyšáky.

Hory s bílými vrcholky utopenými v mracích se najednou zdají být vzdálenější a nedostupnější než předtím. Rychlý jelen vytrhne oštěp z kmene a rozběhne se proti vodě, odpoledne pokročilo a soumrak jej nesmí zastihnout uprostřed cesty. Z řeky se stal divoký potok plný peřejí. Rychlý jelen se prodírá břežním porostem, sůl ho pálí v oděrkách, rána ho bolí víc a víc. Pak uslyší hukot vodopádu, který s každým dalším krokem mohutní, až konečně spatří zpěněnou vodu padající ze soutěsky a tříštící se o kameny pod sotva znatelným obloukem duhy. Zastaví a nasává vzduch prosycený životadárnou vlhkostí.

„No co je zas?“ vyštěkne Vlk do sluchátka, poslepu nahmatá vypínač a rozsvítí. Nespal, i když se o to pokoušel. Zvonění telefonu u hlavy ho vytrhlo z přemýšlení a vylekalo jako siréna, jejíž dvouminutové zkušební vyzvánění každou první středu v měsíci v pravé poledne tolik nesnáší.

„Omlouvám se, že budím, ale byl znova neklidnej, tak jsem ho ještě přitlumila pětkou Dormica. Tlak má stejnej, frekvenci kolem sto třiceti. Kyslík jsem teď zvedla na sedm litrů za minutu, i tak má ale saturaci sotva devadesát procent. Pořád nemočí a jde mu nahoru teplota, třicet devět pět,“ hlásí sestra a slibuje si, že pokud ji ještě jednou tímhle způsobem okřikne, poví mu něco o slušném vychování.

„Dobře, tak vyměňte led v tříslech. Kyslíku dejte klidně deset litrů, ale jestli se saturace neudrží ani na tom, budeme ho muset napojit na dejchák. Takže si radši připravte mašinu už teď, ať to pak nehoníme ve tři v noci,“ zrekapituluje Vlk situaci a zhasne lampičku u postele.

Rychlý jelen se drápe vzhůru po téměř svislém svahu, zachytává se větví a kořenů; v jednu chvíli se málem zřítí do propasti s dunící vodou – to když se mu pod nohama utrhne drn a on se jen tak tak prsty zaklesne ve skalní štěrbině. Hejna mušek mu sedají na kůži, lezou do uší a očí, marně se ohání, jen tím ztrácí rovnováhu. Konečně se přehoupne přes poslední převis a ocitá se na táhlém úbočí ve stínu obrovitých borovic, jejichž kůra připomíná suchem rozbrázděnou zemi. Hebká lesní tráva svádí ke spočinutí, ale on ví, že na oddych nemá nárok.

Spát už dnes nebude, to je doktoru Vlkovi jasné. Jako každou službu, kterou v poslední době probděl, bude myslet na svou ženu. Na to, s kým teď asi je a co spolu dělají. Nikdy to nepřiznala, ale on to ví. Má cit pro podprahové signály, pozná nevyslovené. Možná je to vrozená vloha, možná letitý cvik zkušeného diagnostika, možná obojí. Jenom neví, kdo je ten chlap, který jí smí šeptat lascívnosti, umývat nohy a utírat záda. Hajzl, který získal privilegium dotýkat se jí na nejintimnějších místech, privilegium, které on, její vlastní muž, ztratil. Jenže mu chybí hmatatelný důkaz. V jejím mobilu nikdy nic usvědčujícího nenašel a vlastně už ani nehledá. Zvykl si a jenom se místo spánku užírá pomyšlením, co se jim to přihodilo, a čekáním, kdy mu sdělí, že od něj odchází. Možná by se všechno vyřešilo, kdyby si sám našel nějakou ženskou. Co třeba ta nová sestra, s níž dneska slouží – je pěkná. Ne tak jako Martina, to jistě ne, ale je milá a zdá se být šikovná a spolehlivá. Pacienti ji opravdu zajímají, to se pozná, nehraje to. Má příjemný inteligentní hlas, kdyby byl mladší, mohl by si s ní rozumět. No a? Nestojí o milenku, chce svou ženu. Je mu padesát a cítí se na víc. Ne, pokoušet se o usnutí nemá cenu, to ví. Bude si dál masochisticky představovat, jak jeho ženu šuká neznámý amant, ona sténá rozkoší a bezostyšně vykřikuje slova, která by před ním nikdy neřekla, zatímco on trčí na mizerné službě, stará se o cizí lidi a prožívá muka žárlivosti.

Rychlý jelen stoupá stále výš. Daleko za ním zůstal říční kaňon i vznešený klid borového lesa, ostré kameny a suť pod nohama už ani nevnímá, jen jde a popadá dech. Od okamžiku, kdy opustil údolí řeky, se nezastavil k odpočinku. Kolem rostou jen houževnaté nízké keře, ostrá tráva a drobné modré květy, nad nimi už jen holé šedé balvany. Co chvíli se otáčí za sebe – vždy když zaslechne padat kamení nebo zvuk podobný lidskému hlasu. Zbytečně. Nezahlédne nikdy nikoho, a když přece jeho zrak cosi upoutá, je to jen záblesk sněhu ve skalní rozsedlině nebo zvědavé oči sviště. „Krysy, tak vylezte, vy krysy!“ křičí vztekle mezi skály, ale ozvěna je jedinou odpovědí, jíž se mu dostává.

„Vlková, prosím,“ zvedne Martina sluchátko. „Aha, to jsi zase ty. Jo, spala jsem, víš kolik je hodin? Ježíši, nezačínej s tím zase! Dej si sem klidně štěnici, ty paranoiku, ať máš klid. A už, prosím tě, nevolej, ráno jdu do práce, ty nejsi jedinej, kdo musí vydělávat.“

Martina zavěsí. Je nesvá, ale ne kvůli manželovu telefonátu, i když jí byl nepříjemný. Je už zvyklá, že ji neustále šmíruje, špehuje a nebo alespoň otravuje. Jenže je neschopný i v tomhle. Nesvá je z jiného důvodu a musí se ovládat, aby nepropadla hysterii. Pochopitelně to nebyl ON, kdo volal. Jak ji mohlo napadnout, že by mohl – ON nikdy netelefonuje. Záměrně si neřekli ani mobilní čísla. Zakázali si to kvůli konspiraci, aby ve slabé chvilce nepodlehli nutkání zavolat si nebo napsat zprávu. Devadesát procent mimomanželských poměrů se provalí kvůli mobilům, to je známá věc, poučil ji hned na začátku a ona to vždy respektovala. Věděla, že má pravdu, ale i tak snila o tom, že dostává zamilované esemesky. Komunikovali mailem, vlastně se na internetu i seznámili. Proč zrovna rychly.jelen@seznam.cz, zeptala se ho, když se zkraje oťukávali, to jsi skautský vedoucí? Ne, protože mám příjmení Jelínek a běhám, ohradil se dotčeně. Ještě dlouho se pak scházeli jen ve virtuálním světě, než se domluvili, že se poprvé setkají tváří v tvář. Bála se toho, chtěla se vyvarovat nepříjemného překvapení, ale opak byl pravdou. S ním se náhle cítila jako jiná žena. Znovuzrozená po těch ubíjejících letech stereotypního manželství, svobodná, dravá, silná. A šťastná, tak jako kdysi dávno se svým mužem.

Jenže její běžec dnes nepřišel, nenapsal ani nezavolal, a ona netuší, co má dělat. Už vůbec není svobodná. Je spoutaná víc než kdykoli dřív.

Výstup je delší, mnohem delší, než se zprvu zdálo. Je to divné, ano velmi divné. Slunce už dávno zmizelo a měla nastat tma, ale soumrak nepřichází. Není ani den, ani noc, ani měsíc, ani hvězdy, jen cesta nahoru, jen osamění člověka bloudícího pustinou.

Párkrát u něj byla, ve strohém bytě rozvedeného mužského, takže věděla, kde bydlí. Jinak se ale scházeli u ní, protože žárlivec Vlk má ve zvyku telefonovat ze služby na pevnou linku a kontrolovat, zda je doma. Musí-li z nějakého důvodu jeden z nich zrušit schůzku, na níž se minule domluvili, dá to druhému vědět mailem. To se ovšem stalo jenom jednou, když si Vlk prohodil službu a předem nic neřekl. Ale dnes má Martina mailovou schránku prázdnou. Pitomá opatrnost, kdyby měla jeho číslo, všechno by teď bylo jednodušší. Úplně nejjednodušší by ale bylo, kdyby se to konečně provalilo, všechno by se rázem vyřešilo. Jenže to ON nechce. Jistě, přeje si zůstat nezávislý, dálkový běžec, solitér, co má radši vdanou milenku než rozvedenou paničku na krku.

Martina se oblékne, sjede výtahem dolů a vydá se pěšky na druhý konec města. Obloha je podivně světlá, jako za úplňku, který ale není, nebo jako za polárního dne, který nikdy nezažila. Teď stojí uprostřed noci před vchodem jeho domu a nemůže se dozvonit. Paní venčící čivavu kroutí hlavou a hledí na ni jako na opilou, co ztratila klíče. Máš ležet v posteli, krávo, pomyslí si Martina nahlas. Ale zda to adresuje důchodkyni s pejskem, která raději zachází za roh, nebo sama sobě, neví. Křivák, to jí nemohl říct, že to chce skončit? Posera, jako její manžel. Jako všichni chlapi, zašukat si a nechat na holičkách. Co když se mu ale něco stalo? Mohl ho někdo přepadnout při běhání, mohl si zlomit kotník ve výmolu, mohla mu prasknout mozková výduť…

Rychlý jelen se rozhodne, že na chvilku zastaví. Vybírá si k odpočinku závětří pod skalou, kde se může opřít a pozorovat stezku pod sebou. Rukou nabere hrubý sníh z prohlubně a rozpustí ho na jazyku. Vtom jeho zrak spočine na vyvýšenině nedaleko místa, kde odpočívá. Ale vždyť je to přístřešek! Vstane a vydá se tím směrem. Ujde tak dvacet kroků, když vidí, že se jedná o jakousi chýši – vlastně jen na sebe do kruhu naskládané kameny překryté silnými větvemi, které sem někdo musel natahat až zezdola. Na nich pak spočívá střecha z drnů. Napadne ho, že se asi jedná o úkryt pastevců – kdo jiný by nocoval v téhle končině. Už je skoro u přístřešku, když náhle pocítí tutéž slabost, jako když jej předtím v řece zasáhl šíp. Bylo to dnes, nebo včera? Nohy se mu roztřesou, zrak rozostří, nelze tomu nijak zabránit. Ještě dokáže dovrávorat k chatrči, kde se opře zády o stěnu z kamenů a sesune se k zemi. Oblohu zčistajasna rozčísne blesk. Šedá skaliska na okamžik zazáří jako ledové kry v poledním slunci, ale nic z toho Rychlý jelen nevidí. Výboj projede jeho studeně opoceným tělem, silné svaly se stáhnou v krátké křeči a pak bezvládně ochabnou, rachot hromu doznívá nad vzdálenými štíty.

„Přijďte sem honem, musela jsem ho defibrilovat,“ drmolí sestra do telefonu vystresovaným hlasem.

„Je to natočený?“

„Ano, i jsem to vytiskla.“

Když Vlk doběhne, sestra promazává dva zarudlé čtverce na prsou pacienta a u lůžka je cítit zápach spálené kůže.

„Jste dobrá, s vámi je radost pracovat,“ poznamená.

Sestra na něj nedůvěřivě pohlédne, očekávajíc v jeho výrazu stopu ironie, kterou kupodivu nenalézá.

„Už tady zůstanu do rána, to běhání po schodech mi nedělá dobře,“ usměje se Vlk.

„To nemusíte, já to zvládnu.“

„O to nejde, já vím, že to zvládnete, sestři.“

Sundá si plášť, sedne si s chorobopisem v ruce na okraj postele a začne znovu probírat nález po nálezu všechna vyšetření. Není čeho se chytit, něco mu stále uniká.

Rychlý jelen otevře oči. Je naživu, tepny mu pulsují, do svalů přitéká krev. Uvědomí si, kde je a proč tu je. Ztěžka vstane a zanechav za sebou pasteveckou chýši vykročí k ledovci, jehož spodní cíp právě spatřil v horském sedle kus před sebou.

Martina stojí v předsíni na před zrcadlem a prohlíží si obličej: na svůj věk vypadá dobře. Všichni ji mají za mladší, alespoň to říkají, a to o sebe nijak zvlášť nepečuje. Ano, vypadá dobře – na svůj věk. Zuje se, pohodí zablácené kozačky na koberec a vyndá z baru jednu z těch lahví, které manžel dostal v práci a nikdy je neotevře. Odšroubuje zátku a zhluboka si lokne. Potom vysype na stůl obsah kabelky, prohrábne jej rukou, až najde krabičku prášků na spaní. Dormicum, hezký název. Dormio – spát, vyčasovala by to ještě? Lék s ošklivým názvem by si nikdy nevzala, naštěstí latina nemá ošklivých slov. Prázdné plato hodí zpátky na stůl mezi rtěnky a klíče. Zakloní hlavu, hromádku tablet obrátí do úst a zapije z načaté láhve, přikryje se dekou a zavře oči.

Za pár minut se dostaví blažený stav polobdění. Závan studeného vzduchu z otevřeného okna zavoní po vřesu a sněhu a před ní se vynoří obraz vysokých hor s bílými vrcholky. Rozpoznává stezku mezi skalami a široká nahá záda stoupající vzhůru, která odkudsi zná. Najednou na té stezce sama stojí a chce zavolat na postavu před sebou, ale větrný poryv jí rve slova od úst a vzápětí se zmocní i jí. Vynáší ji do výšky, a ona lehká jako bezstrarostná myšlenka levituje nad vrcholky, a pak není už nic, nic než závrať z volného prostoru…

Asi bude zvracet. Vlk ji před Dormicem varoval, vyvolává prý halucinace. A to vadí? Dobrý lék s hezkým názvem.

Rychlý jelen se plouží nahoru sněhovým polem. Do masa rozedřená chodila ho zebou i pálí a zanechávají za sebou červenou stopu, znamení štvance. Už se neotáčí, ani nezvedá hlavu a nevyhlíží, kdy dosáhne průsmyku, zřejmě nikdy. Začíná blouznit. V jednu chvíli se mu znovu zdá, že není sám, že ho někdo sleduje. Ne však jeho neviditelní pronásledovatelé, ale někdo jiný; někdo blízký, kdo ho chce povzbudit. Cítí v zátylku teplo vlídného pohledu, slyší čísi povědomý hlas. Ale ne, je to jen výsměch sobě samému, a i ten se nakonec ztrácí v pochroumaném čase bez dne a noci, bez konce a začátku.

Doktor Vlk odloží papíry, postaví se u lůžka a prohlíží si ležící tělo. Pevná kostra, svalnaté nohy, příjemný obličej a hezké symetrické přirození navlečené na latexové cévce jako ulovená ryba. Cítí zvláštní spřízněnost s tímhle mužem, stejně starým, do včerejška stejně zdravým jako on, a dnes balancujícím na hranici života a smrti.

Chytne ho za ruku a silně ji stiskne. „Pane Jelínku, pane Jelínku, slyšíte mě?“

Pacient svraští čelo, jeho víčka se neznatelně pohnou, ale nic víc. Vlkův pohled se znovu sveze doprostřed těla. Prý když se dva muži potkají, nejdříve si navzájem očima ohodnotí mužskou výbavu, citovala mu nedávno Martina postřeh z jakéhosi ženského magazínu. Atavismus z doby kamenné. Pěkná kravina, co ty nadržené redaktorky vymyslí příště? Ovšem zavedená cévka dojem trochu umocňuje. Cévka.

„Sestři, proplachovala se ta cévka vůbec?“

„Asi ne, nebylo řečeno, že se má.“

„Vytáhněte ji.“

„Prosím?“

„Vytáhněte tu cévku a připravte novou.“

Rychlý jelen kráčí z posledního vypjetí sil. Každé zvednutí nohy jej stojí nezměrné úsilí, co chvíli zastavuje. Dobře ví, že padne-li, už nevstane, a současně ví, že onen okamžik již nedokáže oddalovat. Náhle se mu zdá, že slyší vlnobití. Snaží se potlačit šálení smyslů, ale rytmický zvuk sílí a když se mlha rozestoupí, spatří před sebou… oceán. Ne někde v dálce a hloubce, kdesi na druhé straně hor, ale přímo tady nahoře, kde mělo být sedlo průsmyku. Pár kroků od místa, kde se nachází, slyší příboj, skutečný příboj, narážet do skal, a vidí ptáky posedávat na útesech. A na obzoru, rozpůleno mořem, stojí rudé slunce, jehož odraz na hladině spojuje v krvavém pruhu břeh s horizontem jako lávová řeka.

Se špatně skrývaným odporem, jakoby chytila hada a nevěděla, co si s ním počít, drží sestra v ruce natažené před sebou močovou cévku ucpanou hnědým hnusem, na podložku vytéká hnisavý páchnoucí sajrajt.

Vlk si navlékne rukavice, prsty uchopí měkkou houbovitou tkáň schlíplého údu a dovnitř, červenou rybí tlamičkou, opatrně nasouká novou cévku. Do minuty je sáček plný kalné tekutiny s plovoucími cucky.

„Proplachujte to, pořád dokola, dokud to nebude úplně čirý. Řekl bych, že tady byl ten zakopanej pes.“

Před sebou na okraji moře zahlédne Rychlý jelen jakýsi předmět, příliv s ním pohazuje jako s dětským člunkem. Ale vždyť to je člun! Dřevěná kostra vyztužená žebrovím a potažená kůží, prázdná kánoe s pádlem, kterou vlny posouvají na písek a zase ji stahují zpět. Rychlý jelen pochopí, co to znamená – nasednout a pádlovat, ohnivou řekou, do rudé tlamy, to má být jeho poslední úkol. Překoná zbylých pár kroků ke kánoi, poklekne do vody a přidrží se hrany lodě. Chvíli tak zůstane, nechává si do boku narážet vlny a pozoruje hořící obzor. Pak z pochvy u pasu pomalým pohybem vytáhne tesák, rozmáchne se a dlouhým řezem, jako by vyvrhával ulovenou srnu, protne kožené dno člunu.

„Jak vás to napadlo?“ položí sestra před Vlka tácek se dvěma šálky vonícího turka, za okny nemocnice svítá.

„Vyhoření a zkušenost jdou ruku v ruce, milá slečno. Spíš byste se měla ptát, proč mě to nenapadlo dřív.“

Sestra se zarazí. Copak poznal, jak nelichotivě ho předtím ohodnotila?

„Já bych řekla, že nejste vyhořelej, že se tak jenom tváříte.“

„Ale jsem,“ zívne a oklepe lžičku o okraj šálku. „Až vám bude padesát, budete taky,“ usrkne horkou kávu a čeká, že mu na oplátku sdělí svůj věk ona, což neudělá, tak pokračuje: „Abych nezapomněl, prý má ten Jelínek mít u sebe nějakou zprávu z urologie, píšou v příjmovém listu. Tak až dopijete, půjčte mi jeho doklady, podívám se po ní, třeba měl podobný problémy už někdy dřív.“

Rychlý jelen leží na zádech v trávě, vdechuje vůni horské louky a poslouchá bzučení hmyzu. Kůži mu prohřívají paprsky slunce stojícího vysoko na obloze. Právě se probudil, neví, jak se sem dostal a jak dlouho spal. Ani o tom nepřemýšlí, jen se mu nechce otevřít oči. Přeje si ještě chvilku zůstat, jak je, nahý mezi nebem a zemí, novorozenec na matčině břiše.

Doktor Vlk sedí bez hnutí a prohlíží si fotografii, která vypadla z pouzdra s občankou, kartičkou pojištěnce a pečlivě složenou urologickou zprávou. Barevná, trochu vyšisovaná fotka, kterou okamžitě poznal: vlevo hnědý masiv Hoher Dachsteinu se špinavým okrajem ledovce, vpravo horní stanice lanovky se žlutou kabinou připravenou k odjezdu. Uprostřed smějící se žena v červené větrovce a s rozpuštěnými vlasy, unavená po celodenní tůře, což byl výstup z Ramsau, trek po ledovci a šplhání po lanech. Je lehce zakloněná, lokty se opírá o kovové zábradlí, v ruce drží sluneční brýle a čeká na poslední odpolední jízdu dolů.

Pokouší rozpomenout, proč se tenkrát smála. Ano, už ví: zatímco zaostřoval svou starou Prakticu, vítr mu odfoukl kšiltovku, kterou nesnášela, a na níž on naopak lpěl. Zřejmě by se byla smála i bez té drobné nehody, byli šťastní.

Zasunul fotografii Martiny zpět do cizího pouzdra a beze slova je vrátil sestře.

„Našel jste to?“

Slyší ji, ale nevnímá, jen pozoruje její odraz vedle svého v prosklené stěně oddělující je od budícího se pacienta. Od muže s novou cévkou, již mu citlivě zavedl a zbavil ho ložiska sepse.

„Co jste říkala?“ otočí se k sestře.

„Jestli jste našel, co jste hledal, jsem se ptala.“

Mohla by klidně být jeho dcerou. Nebo milenkou. Není a nebude.

„Našel.“