Internetová agora
K napsání tohoto blogu mne inspiroval čtenář K. Křivan na serveru Neviditelný pes, jenž pod článkem našeho váženého kolegy Lubomíra Stejskala napsal: „Především děkujeme my čtenáři Vám, pane Stejskale, za to že reagujete na naše reakce. Tak by to mělo být, každý zveřejněný autor by měl mít povinnost, tu morální už má, odpovídat slušným a rozumným reakcím čtenářů. I když to stojí čas. Určitě by to zdvihlo úroveň diskuzí.“
Rozmach sociálních sítí znamenal jednoznačně zlepšení informovanosti, možnost okamžité výměny názorů, kontakt s blízkými, jež jsou v danou chvíli daleko atd., jistě by se našlo mnoho dalších výhod. Jako každá dobrá věc však samozřejmě sebou nese jistá rizika a jistá negativa. Faktická anonymita diskutujících (mnohdy vymyšlené jméno nebo nick), umožňuje některým jedincům pocit, že mohou kdykoli říci komukoliv cokoliv. Tedy zcela odlišná situace, pokud by měli to, co napíší do virtuálního prostoru, pronést do očí. Jen na připomenutí uvádím onu lavinu projevů na tablo prvňáčků z Teplic, kde se vyřinula neskutečná lavina nenávisti vůči malým dětem, které dle některých pisatelů nesplňovaly požadavek rasové čistoty. Při osobním kontaktu pak tito novodobí internetoví rekové potupně utíkali do svých příbytků.
Je logické, že společností resonují aktuální témata, mnohdy poměrně výbušná, a mnoho lidí má potřebu se k nim vyjádřit. Což je samozřejmě dobře, neboť co je lepšího, než diskuse, snášení argumentů pro a proti a následné tříbení názorů. I přes zásadní odlišnosti v postojích je však elementární slušností neútočit na autora opačného názoru. Jsme bohužel svědky mnohdy vysoce vulgárních výpadů, nenávistných projevů (viz výše ona teplická školka), kdy člověku, kterého pisatel nezná, přeje jen to nejhorší, objasňuje mu, co by mu provedl, kdyby byl náhodou po ruce a on mohl.
Bylo by užitečné, pokud by sociologové podrobně rozebrali tento typ jedinců, kteří v přítmí svých klávesnic vyrábějí ony ataky, nejspíše s potřebou ukojit své puzení to tomu neznámému vytmavit, dát mu na pamětnou. Je to možná frustrace ze skutečnosti, že jej v praktickém životě nebere nikdo vážně, může mít například neuspořádané osobní vztahy, nějaké zranění z minulosti, jež mu znemožňuje vidět svět v tom lepším světle. Existuje termín „záporný emoční přenos“, kdy naše negativní pnutí vypustíme do světa, nejlépe na neznámou osobu a dosáhneme jisté úlevy od vnitřní tense. V osobním kontaktu je to nepříjemné, mnohdy i nebezpečné, ve světě virtuální reality naopak to nejsnazší.
Veřejný prostor, ať již skutečný či virtuální, skýtá mnoho možností. Hyde park v Londýně či podobná místa ve světě, poskytují možnost řečníka buď vyslechnout, či naopak odejít a neposlouchat. Na sociálních sítích je to podobné. Pokud je autor dostatečně známý, není problém jej najít či naopak jej míjet a jeho články či projevy neotvírat. Z tohoto důvodu je nepochopitelná aktivita některých, kteří vyhledávají své názorové oponenty, aby jim pokaždé sdělili svůj odpor k právě napsanému či vyslechnutému. Každý i začínající psycholog je schopen popsat, co tento přístup s daným jedincem dělá, jak si obrazně řečeno „humusí podvědomí“, což se nakonec může odrazit v jeho somatickém zdraví.
Abych zakončil svou úvahu tím, co napsal pan Křivan. Z pozice autora je samozřejmě příjemné, pokud zjistí, že je hodně vyhledáván a čten a pokud najde jistý čtenářský okruh, který s ním názorově souzní. Pro autora jsou však důležité i negativní odezvy, jež jsou slušné, dobře míněné a které jej neposílají do plynu či na šibenici. Které jej upozorní na faktické chyby či přehlédnutí. Pokud k tomu však tento čtenář potřebuje dodat nějakou narážku na inteligenci pisatele či mu po 145. připomene nějakou věcnou chybu z doby jeho začátků, je diskuse na internetové agoře obtížná až téměř nemožná. Pakliže by diskuse byly vedeny opravdu slušným způsobem, je požadavek pana Křivana v citaci výše naprosto oprávněný.
foto: unsplash.com
Díky za dosavadní příspěvky, po jejich přečtení a jistém promyšlení si uvědomuji, že termín povinnost odpovídat je opravdu nesmysl, můj článek byl spíše zamyšlením nad diskutéry, jejich úrovní a na možnost se názorově obohatit při hodnotných příspěvcích. Jak jsem již uvedl, po několika rozkliknutích jsem již dále nečetl články paní Šichtařové, jedním z důvodů je to, že ona – aspoň co vím – nikdy neodpovídá na jakýkoliv dotaz, což mi připadá poněkud arogantní, protože některé otázky byly docela zajímavé. Diskuse se čtenářem je prostě fajn, pokud je vedena ve slušné rovině, bez zbytečné agrese a se snahou se dostat na… Číst vice »
Dobrý den Tomáši… povinnost ne, ale když je čas, je to třeba pro mě příjemně strávená chvilka…. Ale hrotit to, když ten čas není, nebo pokud je diskuze o ničem, či ještě hůř je vulgární asi není nutné 🙂
Milý Tomáš, naozaj ste načali ožehavú tému…priznám sa, že dokázať sa povzniesť nad hrubé a urážlivé diskusné príspevky pod mojimi blogmi ma stálo vždy veľa úsilia, hlavne v začiatkoch,keď som písala o živote v Saudskej Arábii a zrazu boli všetci odborníci na islam, aj takí, čo v živote nevytiahli päty z domu.Momentálne mám pocit, že je to možno trochu lepšie, aj keď je to pravdepodobne tým, že nepíšem o žiadnych kontroverzných témach. A diskutujem rada s ľuďmi, s ktorými si mám čo povedať a ktorých komentár je k veci a slušný, ale tiež to neberiem ako povinnosť…
Vizte výše.
Diskuse je prostor v kterém dýchá svoboda, protože poskytuje všem prostor pro názor. Jenže problém je, že každý potom cítí nutkání svůj názor vyjádřit a někdo za každou cenu. Diskuze potlačily umění mlčet. Kdo mlčí, ten druhému naslouchá. Kdo mluví a mluví, nenaslouchá a říká mnoho slov. Odtud už je krůček k nedorozumění a potom další krok k agresivitě a potom už jen boj ega s egem a nakonec žumpa. Diskutovat by se mělo učit na školách, jako ve starém Řecku. Diskuze není vůbec jednoduchá věc…
„Především děkujeme my čtenáři Vám, pane Stejskale, za to že reagujete na naše reakce. Tak by to mělo být, každý zveřejněný autor by měl mít povinnost, tu morální už má, odpovídat slušným a rozumným reakcím čtenářů. I když to stojí čas. Určitě by to zdvihlo úroveň diskuzí.“
To považuji za blábol. Jaká povinnost odpovídat? Co když tam bude příspěvků několik set?
A kdo posoudí že se jedná o slušný a rozumný diskusní příspěvek? Sám autor toho příspěvku? Tak takové přeci dobře známe.
Vidím, že jsem zaujal. Z obecného hlediska je fajn, diskutovat se čtenáři, možná termín povinnost je příliš silný, na druhé straně znáš třeba paní Šichtařovou, která zásadně s nikým nediskutuje, což mi připadá poněkud přezíravé. Obecně jsem vybaven natolik, abych poznal, jestli se dotazuje jedinec, který se chce něco dozvědět, nebo je to jen troll.
Podle mě teda oprávněný není ani v případě slušné diskuse. Co to je vůbec za nápad? Pokud autor napíše blog a cítí, že už nemá co dodat, určitě není nijak obligován (a morálně už vůbec ne), reagovat na komentáře, pokud je už povolí. Tato možnost by taky měla záviset na něm.
Ale samozřejmě, já předpokládám, že dotaz je veden na cosi. co v článku implicitně není, ale co s ním souvisí…ne ale tak, jak včera u mého článku o narozeninách Phila Collinse na Neviditelném psu, kdy se nějaký čtenář dožadoval vyjmenování alb skupiny Genesis, v nichž Collins teprve začínal. Uvedl jsem jen okrajově dvě, on to přehlédl a to opakovaně i přes mé upozornění a nakonec byl sprostý.
Jistě to není ani tak, že pokud budu psát o historii II. světové války na území Evropy, nemohu začít osídlením tohoto prostoru Markomany a Kvády.
Myslím, že autor nemá povinnost jít do diskuze. Ale slušnost to určitě je. Jinak v kurzech tvůrčího psaní lektoři autorům výslovně doporučují do diskusí chodit a se čtenáři aktivně komunikovat, aby se vraceli zpátky. Jenže sám dobře vim, že z časových důvodů je skoro nemožné odpovědět každému. Snad až budu v důchodu a nebudu mít práci 😁
Domnívám se, že minimálně by autor měl reagovat na upozornění na věcné chyby – zejména, když je opraví. Tohle docela dobře funguje na Technetu (ostrůvek pozitivní deviace iDnesu). A leckdy se ty diskuse rozvinou a krásně článek doplní – a autor se toho často účastní. Na blogu iDnesu jsem si vypěstoval sebeobranný mechanismus: 1) nečtu blogy bez otevřené diskuse 2) nečtu blogy některých lidí (sebeobranný mechanismus, ale jména tady psát nebudu) 3) snažím se napsat nanejvýš jeden příspěvek na jeden web za jeden den ad 1) autor není ochoten připustit kritiku ad 3) nutí mě to důkladně si rozmyslet, co… Číst vice »