Povím vám, na čem „ujíždí“ v nebi? Ale nikde to neříkejte!

              Že by můj milý Lucius zase někoho obelhal? V tomhle je výborný …                                                                                   

***

Chodil tam často. Fanuel. Maličký, zavalitý, tichý…

Sedával na úplném kraji, nohy svěšené dolů. Ostatní si ho nevšímali, už si zvykli na jeho podivné chování.

Nakloněn, aby mohl co nejvíc… ‘ochutnat’. Chřípí jeho prťavého nosánku nasávala tu zvláštní vůni. Věděl, že kdyby…, kdyby se to dověděl ON, nemilosrdně by ho nechal padnout. (Prý odpouští! Pche! To se jen říká.)

Jeho nožky se kývaly sem tam, oči propalovaly tu hloubku. Tohle místo se mu líbilo čím dál, tím víc. Cítil, že už začínal být závislý na té vůni, na podivný neklid, třes, který sem nahoru stoupal.

Vídával růžovou, červenou, ale i tmavě fialovou barvu, vonící po…? Nedokázal rozlišit po čem ta barva voní. Co to bylo za barvu? Nikdy nedohlédl až dolů. Spíš odhadoval.

***

LUSK! Lucius!

Čertisko si ho všimlo při své další vlezlé návštěvě. Moc rádi ho tam nahoře neviděli. Měli strach, aby něco neprovedl.

Malý tam zase seděl. Pokyvoval kudrlinami. Chvílemi to vypadalo, že snad spadne dolů. Bílá zástěrka schovávala celé jeho buclaté tělíčko, jen ty pohupující se nožky trčely ven.

„Co ty tady?“ Přisedl k němu.

Anděl se polekal. Rozhlédl se kolem, jako by se bál. Trochu se odtáhl od toho smradlavého chlupatce stranou.

„Hele, neboj.“ Poplácal ho dobrácky Lucius po rameni. Fanuel se trochu usmál.

„Tak, copak tady děláš?“ Tetelil se Lucius.

„Jen si tu tak sedím.“ Řekl tiše a sklopil zrak.

„Fuj! Ty lžeš?“ Zarazil se čert. „Nevíš, že já to poznám? Jsem mistr ve lhaní!“

„Ehm, ehm…“ Nechtělo se mu s tím ven.

„Tak?“ Zvedl hlas ten s rohy.

„Já si tady… čichám.“ Zastyděl se maličký. Pekelník se zařechtal.

„Jasně!“ Nasál. „Tohle?“ Ukázal na teplou barvu vznášející se ze Země. Zbožňoval právě tenhle odér. Znal ho dlouhé měsíce. Velmi intenzivní známá vůně.

„Ano.“ Pokýval Fanuel blonďatou hlavičkou. „Nevím, co je to, ale krásně to voní.“

„Chachachá. Ty nevíš, co to je?“

„EE.“ Před tím s oháňkou si najednou připadal méněcenný. Schoval hlavu hluboko mezi ramena.

„Jako horké maliny, nemyslíš? Chceš to vidět?“ Poňoukal ho. (Známe ho, Luciuse, poňouká k nepravostem kdekoho.)

„Myslím, že nesmím.“ Uvažoval nahlas mrňous.

„Nikdo se to nemusí dozvědět.“ Věděl, že ho má. Držel ho v pazourech a ten nevědomec nic netušil. Potutelně se koukl bokem.

„Pojď.“ Podal mu ruku.

Anděl si ji prohlídl, vypadala přátelsky. Srdce se mu rozbušilo. Ohlédl se, nikde nikdo.

Jen kývl. Na to čert čekal.

LUSK!

***

„Oh, podívej!“ Neudržel se ten v bílém. „Vidíš to taky? Je to tu všude kolem…“ Ústa od uchu k uchu, zářil podivným štěstím. Oči mu hořely, tváře rudly.

Klesali spolu k Zemi.

„Líbí?“

Opět jen pokýval hlavinou.

„A?“

„Co?“ Zeptal se jako na oko ďáblík.

„Ta vůně? Ty barvy, odkud jsou?“ Hledal pohledem mezi řídnoucími mraky.

„Tamhle…!“ Ukázal pekelník prstem na malé město. To nad ním se vznášela ta růžovo-červeno-fialová vůně. Anděl plesal. Dýchal zhluboka a kdyby mohl, rád by se udusil tím tajemným pachem.

„Co je tam?“ Zeptal se a znovu nasál.

„Spíš, KDO je tam?“

Andílek nechápal. „Kdo? Chceš říct… Že tohle je někdo žijící na Zemi?“ Andílek si představoval nějakou vzácnou květinu, rozkvetlý keř… Ale člověka? To ne.

Čerchmant mu dal za pravdu.

„Jako člověk?“ Ujišťoval se znovu.

„Ano!“

„Kdo? Proč? Jak? Co?“ Sypal své otázky z rukávu.

„To….“ Vzal ho za rameno a natočil mu hlavu správným směrem. „To ONA!“ 

Anděl se naklonil, aby lépe viděl.

Uviděl…

Ženu?!

„Ženská?“ Byl zklamán. „Jenom ženská? Hloupost, viděl jsem spoustu žen a žádná…“

„Ó, to zas ne!“ Zamračil se Lucius. „Tohle není jen tak nějaká žena. To je toužící žena!“

„Toužící?“ Anděl neměl páru, o čem to rohatec mluví.

„Vidíš její oči? Vidíš její držení těla? Vidíš její úsměv?“ Lucius se nemohl nabažit pohledem na ní.

„Hm, ano.“ Potvrdil, že chápe, ale byl stále mimo.

„Ona touží. Je zamilovaná a touží po jednom…“

„Po kom?“ Zajímal se Fanuel.

Ten, co voní po síře, se začal ošívat. Ocásek jemně ťukal do pekelného čela. Jakoby se posmíval. „To nemůžu prozradit.“ Začal se vykrucovat Lucius.

„Po kom touží?“ Dupl si ten s křidélky.

„Ehm, ehm. Ona by ráda…“ Podrbal se na bradě.

„No?“

„Mě!“ Zakřenil se.

„Cože? Tebe? No to určitě! Co by na tobě asi tak viděla… chlupy?“ Trochu škodolibě se zasmál ten, který nesmí.

„Vážně!“ Odtáhl se od nebeského. Trochu se ho dotklo, že mu nevěří. Jeho ješitnost utrpěla.

„A ty?“ Stejně se mu to moc nezdálo. V obličeji rohatého se nedalo číst.

„A TY?“ Zvedl hlas ten malý. Čert neodpověděl. Sedl si za keř a jen se díval na tu roztouženou ženu. Sám nevěděl. Tedy věděl. Tedy nevěděl.

„Řekl jsem jí, ať neblázní, že ji mám vlastně i rád, ale… Není to jen tak.“  Rozhodil rukama jakoby ho to samotného štvalo. „Mám doma ženu, chápej.“

„Co? Odkdy ty máš svědomí?“ Překvapil andělského.

„Svědomí? Já nevím, já jsem…, ona je…, nejde nám to spolu…“ Začal vysvětlovat.

„Proč ne?“

„Je to složité…“ Nespouštěl z ní oči.

„Jasně, když je to složité, to od toho radši uteč!“

„Hm…“ Zavrčel pekelník. Anděl jen seděl a taky se díval na její zadumaný obličej. Byla trochu jiná, zářila…

„Jaké to je?“ Zeptal se náhle malý v košilce.

„Roztouženost?“

„Ano! ….. Jaké?“ Ten byl ale zvědavý.

„Roztouženost, je… je to volnost, jako když létáš a nemáš žádná křídla, máš chuť dotýkat se milované osoby, někdy stačí jen mrknutí, jindy pousmání, spojení očí na pár vteřin. Je to jako, když jíš horké maliny. Ten zvláštní třes v nohách, když se k sobě dva nakloní a jejich rty se střetnou v polibek…“ Zamyslel se nahlas. Nastalo dlouhé ticho. Každý ponořen do svých myšlenek.

„To nemůže anděl pochopit.“ Mávl čert nakonec rukou jeho směrem a zahleděl se na její prsty, které si pohladily rty. Vzpomněl si, jak ty rty líbal…, jednou když…

„To musí být ale krása.“ Vytrhl ho ze svých vzpomínek zasněný Fanuel.

„Je!“ Olízl se Lucius. „Jdeme! Radši!“

„Počkej, ještě si mi neřekl, co po tobě vlastně chce. Po čemže to touží?“

„To je na tebe moc vysoký level, mladej!“ Řekl trochu podrážděně ten s kopytem, popadl rozumbradu za paži a…

LUSK!

(Ještě že mu to Lucius nevysvětloval. Chudák maličký by se červenal až na svém bělostném, barokním zadečku. Někdy dokáže být i čert rozumný.)

***

Tak se malý anděl malinko poučil, jak to ti (ty) dole mají někdy těžké…

Pochopil, že někdy se stane, že ženy touží, že chtějí, ale nesmí nebo nejsou vyslyšeny.

(V tomto případě prý proto, že Lucius… má doma Urianu! Kdoví, co v tom doopravdy je…)

V ostatních případech se muž otevře a začne přijímat vše, co mu roztoužená žena dává. Teple barevnou vůni, která chutná a voní jako horké maliny. Ta barva pak nemusí putovat oblohou až nahoru k nosánku malého zvědavého andílka.

Andělský o tom ještě dlouho přemýšlel. Trochu mu jí bylo líto, ale na druhou stranu…

Kdyby Lucius přijal, co nabízela, nemohl by každý den šlukovat to opojení, drogu, na které byl závislý. Musel by čekat na jinou toužící ženu, která není vyslyšena.

„Hele, pekelníku, myslíš, že bych taky mohl někdy ochutnat, jaké to je být roztoužený?“

„O čem to mluvíš?“ Dělal, že neví, ale moc dobře věděl, na co se ptá. Pak si ho pozorněji prohlédl. „Prcku, kde máš svatozář?“

„No, víš, já jsem ji tak trochu zahodil. Nechci už být andílkem. Je to nuda. Chci taky tamto!“ Ukázal prstíkem na vznášející se sladkost.

„Cože jsi udělal?“ To bylo i na Luciuse hodně.

„Když ta svatozář….. strašně tlačí!“ Fňukal malý chtivec a utíral si mokrý nosánek. „Proč zrovna já musím být stále ten hodný?“

Pekelník ho objal. „Zůstaň takový. Je to pro všechny lepší, věř mi.“ Pohladil ho otcovsky po kudrlinách.

„Hm… Tak já jdu zase vyštrachat tu blbou svatozář z popelnice.“ Usmrkaně odťapal bosýma nožkama k tříděnému odpadu. Vylovil ze dna ušmudlaný kroužek a jal se ho leštit do své bílé zástěrky. Z očí mu padaly slzy. Křídla měl svěšená.

***

Chudáček malý. Cítím s ním.  On by tak chtěl. A nemůže.

Taky jsem zvědavá: „Ty Luciusku, prozraď mi,  koho si mu to vlastně ukázal?

„Neřeknu.“

„No jasně, ty a ty tvoje avantýry, že? V neustálém obležení žen.“

„Bohunko, žádného obležení jsem si nevšiml.“

Vykrucuje se! Jako vždy!

***

Je to dobře, že má prcek co očichávat. Alespoň se v nebi nenudí, třeba dostane rozum a nebude chtít být jiný. Jednou je andělem a nedá se s tím nic dělat. Nebo ano?!

A mezi námi… PSSST!

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články