Silo

Zemědělské monstrum se vypíná přímo před ním jako megalitický monument zastiňující obzor a pohlcující zvuky. Ticho a silo. Silentio.

Pondělky Radku Zachovi nikdy nevadily a ani dnešek není výjimkou. Vstal před šestou, udělal dvacet kliků, dal si kávu, ovocný jogurt a celozrnnou bulku, a ještě před odchodem něžně probudil manželku a děti; teď stojí u výtahu a už třetí minutu hledí na červené světélko. Šachtou se skřípěním projíždí osvětlená kabina – nejdříve prázdná nahoru, po chvilce plná dolů. Nevadí. Seběhne tři patra po schodech a svižně dojde k autu. Hm, po víkendu je pěkně zasviněné, odpoledne ho bude muset protáhnout myčkou.

Uvelebí se za volantem, odemkne převodovku, nasadí panel rádia, nastartuje a dobře naladěn vyráží vstříc novému týdnu. V podstatě je rád, že pracuje mimo Prahu. Ranní půlhodinka za volantem mu umožňuje uspořádat si myšlenky a poslechnout si zprávy nebo hudbu, na kterou má náladu, cestou zpátky zase vyřizuje hovory, na které během dne zapomněl. Do Městce dojíždí už deset let a po práci na klinice se mu za celou tu dobu nezastesklo ani jednou.

Za autobazarem na pětatřicátém kilometru sjede z dálnice – exit se nedá minout díky hranatému obrysu betonového sila, vyrůstajícího z řepkového pole nad Městcem jako maják, zdaleka navádějící řidiče ke včasnému sjezdu. Traduje se, že jednou se k městeckému silu vydala skupina japonských turistů, pokládajících ho za donjon gotického hradu. Přítomný zemědělec si duchapřítomně nechal zaplatit vstupné a ještě Japoncům zapózoval při focení. Anebo si to celé vymyslel u piva, což je pravděpodobnější, nicméně historka se mezi místními ujala.

Radek Zach právě projíždí kolem závory u odbočky k silu, tyčící se teď asi sto metrů vpravo od silnice, když ho v periferním vidění cosi upoutá a on se mimoděk podívá oním směrem: na betonové šedi sila svítí velký červený nápis. Zdá se, že tu řádili druhořadí sprejeři, na reklamu je to příliš amatérské. Alespoň že si vybrali adekvátní objekt ke zprznění, ale stejně jsou to magoři, jak se mohli dostat do takové výšky? Všechno je výchovou, jeho děti by tohle nikdy nenapadlo. Trochu zpomalí, aby na nápis lépe viděl. Potřeboval by brýle, bude si muset konečně připustit, že pětačtyřicet let je už věk, kdy je normální zajít si na oční. Naštěstí zvídavost, a nejen ta, ho zatím neopouští, takže se stárnutím to zas tak horké nebude.

Zachovo auto náhle prudce zabrzdí na krajnici, řidič dodávky jedoucí za ním dlouze zatroubí a výhružně pokyne zvednutým prostředníkem. Zach si toho nevšímá, stáhne okénko a nevěřícně civí na sdělení, vyvedené metrovými tiskacími písmeny. Znovu a znovu slabikuje text a marně hledá jiný význam oné lakonické věty, než který ho uhodil do očí při prvním přečtení a přinutil ho bez rozmyslu zastavit. Na tmavošedé zdi sila vysoko nad zemí je červeně napsáno: ZACH JE VRAH.

Co je to, proboha, za svinstvo, kdo tohle udělal? To snad… Umírají mu pacienti, jistě, kdyby byli zdraví, nemusel by je léčit. Za smrt však nemůže choroba, kdepak, ale doktor. Kdo je první na ráně? Ošetřující lékař, fackovací panák. Měl to poznat dřív, měl nasadit jiné léky, asi čekal na obálku… Na Boží vůli se dnes nevěří, takže kdo za všechno může? Doktor zabiják, však toho jsou plná média. Ale zdá se, že ani to nestačí: je potřeba nastříkat jméno na zeď.

Jsou chvíle, kdy má chuť se vším seknout a jít k farmaceutické firmě, jenomže zavedená kardiologická ambulance se těžko opouští. Navíc mu dokonale vyhovuje ono schizma, být současně váženým panem doktorem na maloměstě i anonymním obyvatelem metropole, kterému nikdo večer nebuší na dveře se žlučníkovou kolikou, protože ho znají sotva sousedi na patře.

Probere se ze šoku, podívá se do zrcátka, a když se ujistí, že za ním nic nejede, zacouvá zpět k odbočce. Auto nechá stát před závorou, kterou podleze, a netrpělivě vykročí na cestu z popraskaných panelů prorostlých rmenem, vedoucí k betonové věži.  K čemu vůbec tahle obluda slouží? Jezdí tudy denně, ale podobná otázka ho doposud nenapadla.

Prostor kolem sila je neudržovaný, ledabyle oplocený pletivem, mezi kopřivami a lebedou se povalují různé obraceče, shrnovače a všelijaké nástavce na traktor či kombajn, jejichž účel si může leda domýšlet. Nikde není ani živáčka, jen zpod valníku s vypuštěnými koly vyletí vyplašený pták, opíše ve vzduchu spirálu a zmizí za mohutnou stavbou, pak se znovu rozhostí zlověstný klid. Zemědělské monstrum se vypíná přímo před ním jako megalitický monument zastiňující obzor a pohlcující zvuky. Ticho a silo. Silentio.

Z boku je k silu přilepena bouda s plechovou střechou, z níž vede k vrcholu věže orezlá roura a po boční zdi stoupá železný žebřík. Ale široká čelní stěna s nápisem rudě zářícím ve dvacetimetrové výšce je holá a nepřístupná. Ten, kdo to provedl, musel vylézt až nahoru a spustit se po laně. Jakému šílenci tohle stálo za tu námahu? Opatrně obchází silo, jehož okolí připomíná něco mezi rumištěm a dvorem zplundrovaného statku, a rozhlíží se, nezahlédne-li někde pohozený vypotřebovaný sprej, ale nenachází nic. Sebere z hromady suti půlku cihly a vší silou ji vrhne proti šedé mase zdi, až se rozdrobí na kousky. Prvorepubliková provinční idyla skončila: jeho váženou polovinu, dosud zakoušející jen úctu, někdo poplival. Připomene mu to náhle časy na klinice, kdy podobné metody zákulisního boje sloužily k postupu ve spletité hierarchii soupeřících klik, časy, na které s radostí zapomněl. Tichou poštou šířené pomluvy se daly alespoň stejně špinavě odrážet, nakonec před nimi však stejně při první příležitosti utekl. Když mu tehdy Jarda Vlk zavolal, že se v Městci na poliklinice uvolnilo místo, rozmýšlel se asi tak pět vteřin.

Na nápis na zdi ale není jak a komu odpovědět.

Během trpkých úvah se vrátí k autu, zařadí jedničku a roztěkaně pokračuje v cestě do práce. O pět minut později otevře čipem bránu za poliklinikou a vjede na dvůr. I ve vzteku, který jím stále ještě cloumá, si všimne kola své sestry, zamčeného na obvyklém místě v rohu u hromosvodu, a pocítí alespoň malinkou úlevu. V pátek ho Petra pěkně namíchla. Bez omluvy nedorazila do práce, nezavolala a po celý den se neobtěžovala ani zapnout si mobil, takže musel pacientům sám odebírat krev, měřit tlak a vyplňovat žádanky, aniž měl tušení, co s ní vlastně je. Už se obával, že dnes to bude stejné, protože se jí nedovolal ani z auta během jízdy od Prahy. Zdá se, že ho jenom napínala, cyklistka. Ještě si to s ní vyříká, sice je to teď mezi nimi všelijaké, ale práce je snad nadřazená osobním neshodám, to je pravidlo, které platí i pro ni.

„Dobré ráno, milá sestřičko, doufám, že jsme se vyhajali do růžova,“ rozrazí dveře ze zatím prázdné čekárny do ordinace. Petra, stojící zády k němu a přerovnávající cosi v otevřené lékárně, se ani nepohne, natož aby pozdravila. „Fajn, takže mi udělej kafe a než přijdou lidi, najdi mi karty našich pacientů, kteří v posledním roce zemřeli. Já si zatím něco vyřídím a pak si promluvíme o pátku.“

Zavře za sebou, zaboří se do křesla a vytočí číslo na policejní stanici.

„Dobrý den, tady Radek Zach, poliklinika. Mám jeden takový problém. Cestou do práce jsem zjistil, že někdo popsal to ohavné silo na příjezdu do Městce nápisem, který mě hanobí. Někdo mě nařkl, že jsem vrah. Ano, přesně to je tam napsáno a každý si to může přečíst. Že jste si toho nevšiml? Ale o to snad nejde, tak si tam zajeďte. Podle mě se jedná o hrubou urážku na cti, takže byl bych rád, kdybyste zajistili, aby to rychle zmizelo a vyšetřili, kdo to byl. Cože? Jistě, že tím ten někdo myslí mě, kolik tak asi Zachů se tady podle vás vyskytuje? A i kdybych tu měl deset jmenovců, když se v Městci řekne Zach, je tím myšlena moje osoba, jelikož jsem tu všeobecně známý, a možná vás to překvapí, ale své pacienty zatím nazabíjím. Aha, takže mám podat žalobu na ochranu osobnosti a nápis musí odstranit majitel objektu… No to vám tedy pěkně děkuju, skutečně, koho tak asi budu žalovat, když nevím, kdo to byl? Buzerovat řidiče to umíte, ale pomoct plátci daní, když je v nesnázích, to je nad vaše síly, že, soudruhu příslušníku.“

Sakra. Radek Zach praští sluchátkem, sehne se pod stůl a zapne palcem počítač, ve kterém to začne líně chrastit. Bože, to je doba, než to naběhne, musí ten krám konečně nechat přeinstalovat. Zadá do vyhledávače jméno zemědělského podniku, které se dozvěděl od policisty, a rozklikne kontakty.

„Dobrý den, tady Radek Zach. Vy jste vlastníkem toho sila v Městci na příjezdu od Prahy? Skvělé, takže poslyšte, přes víkend se tam objevil nápis, který mě označuje za vraha. Ano, slyšíte dobře, a nemíním si to nechat líbit. Jelikož jsem lékař, takové označení mě profesně diskvalifikuje, jestli mi rozumíte, je to asi, jako kdybych já na okno své ordinace vyvěsil transparent, že vaše brambory jsou jedovaté. Že brambory nepěstujete? Ježiš, to byl jen příměr, zkrátka bych byl velmi rád, kdybyste se urychleně postaral o to, aby ten nápis zmizel. Prosím? Jo vám do toho nic není? Kristepane, já chápu, že jste to tam nenapsal vy, ale je to vaše stavba a nikdo jiný to odstranit nemůže, jak mi sdělili na policii, a navíc se neví, kdo je pachatelem. Máte tam mít ochranku a ne takovej bordel. Pokud vám to nedochází, ten vandal kromě mého renomé poškodil i váš majetek. Jo vám je to jedno, vy nepěstujete ani obilí, už jenom řepku, no to je úžasný. No tak to bych taky mohl zažalovat vás, že poskytujete své objekty k zostouzení lidí. Já že jsem arogantní? A co jste vy? Vyčůránek, kterýmu jde jenom o dotace, jako všem vidlákům! Tak sbohem a díky za ochotu, ale až vás bude bolet na hrudi, tak za mnou s tím tedy nechoďte.“

„Tady jsou karty těch exitů,“ uslyší za sebou odměřený Petřin hlas, přivře oči a pokusí se zklidnit a vybavit si dobu, kdy na něj byla milá. Není to s ní lehké – poslední dva měsíce je Petra extrémně protivná. Před čtrnácti dny zůstali po práci v ordinaci po dlouhé době zase spolu. Doufal, že si vyříkají, co se děje, proč se mu vyhýbá, ale když ji chtěl obejmout, odstrčila ho a spustila monolog: jestli si prý uvědomuje, že jí bude třicet, a že se s ním jakou dobu zahazuje, nemá to žádnou perspektivu, kdyby aspoň věděla, že mu na ní záleží… Odvětil klidně, že snad oba vědí, na čem spolu jsou, a že on si ji nikdy neusurpoval pro sebe, nikdy jí nebránil, aby si našla někoho jiného a založila rodinu, že si je dobře vědom, že jí nemůže nabídnout to, co by chtěla a co by si zasloužila, ale měl za to, že si toho je vědoma i ona. Jako atraktivní holce se jí přeci nabízí tolik příležitostí, jezdí s partou na lyže – například -, chodí s kamarády na plesy. On by nikdy nežárlil, přál by jí to… Takže ty mi radíš, abych si někoho našla? To jsi pěkná svině, vyjela na něj. Pověz mi jen jednu věc: kdybych se tebou měla dítě, o který by ses nemusel starat, nemusel bys na něj platit, nemusel by ses k němu ani přiznat, řekni mi, dopřál bys mi to? Nebo ještě jinak, byl bys alespoň někde v koutku duše rád, že z našeho vztahu něco vzešlo? Podívej se, Petro, na vydírání nemám náladu, žádný dítě s tebou mít nechci, nikdy mít nebudu a ty to dobře víš, tak s tím nezačínej. Nejlepší bude, když si dáme pauzu, nebo se na to prostě vykašleme, utnul tehdy nesmyslný rozhovor, podrážděně třískl dveřmi a nechal ji v ordinaci samotnou, i když měl v úmyslu dělat do večera pojišťovnu.

„Děkuju a nezapomnělas na to kafe?“ pokusí se o úsměv poté, co mu na stole přistála požadovaná dokumentace, ale nedočká se odpovědi. Dobrá, nabere si sám dvě lžičky granulí z dózy, nasype je do hrnku a natočí do varné konvice vodu z kohoutku. Dotaz, zda mají nějaké mléko, si raději odpustí. Někdo si to užívá doma, on má holt tichou domácnost v práci. No nic, projde si ty záznamy.

Rozloží první kartu: pan Kubík, poslední návštěva v únoru, pak ho odvezla záchranka, zemřel ještě tu noc, zpráva přiložena. Léčen adekvátně, žádné pochybení. Další – paní Marešová, přijatá do nemocnice mezi svátky s neřešitelným krvácením do mozku. Předtím jí ředil krev, to bylo na místě, jenže nechodila na kontroly, tak jak to asi mohl uhlídat? Varoval ji, že se taková věc může stát, ne, za to odpovědnost nenese. Vzpomíná si, jak mu tehdy telefonoval Jarda Vlk, že její manžel ztropil na interně nějaký kravál, ale že to vyžehlili. Odkládá její kartu mimo, ještě se k ní vrátí. Dál – paní Dubnová, třikrát jí posílal na vyšetření tlustého střeva, i když to měl udělat její praktik, třikrát odmítla. Když počtvrté souhlasila, měla už metastázy všude. Ne, tady problém nebude, stejně jako u zbylých čtyř – víc karet mu Petra nepřinesla. Pochopitelně o některých úmrtích se ani nedozví – pacient prostě přestane docházet.

Znovu prolistuje dokumentaci paní Marešové, kterou dal předtím stranou. Nedostavila se k odběru, vyzvána poštou, dopsal za její poslední návštěvu. Ale copak by ovdovělý sedmdesátiletý pan Mareš lezl na silážní věž a sděloval světu, že doktor Zach je vrah? To je nesmysl. Ale proboha kdo tedy?

Přemýšlí a usrkává vlažné kafe, potom vstane, otevře okno a zadívá se směrem ke staré čtvrti. Ranní světlo ohmatává zadní trakty činžáků s klepadly a dvoukoláky ve stinných dvorech, se šňůrami prověšenými prádlem na otlučených balkonech, s neholenými dědky pokuřujícími první cigaretu, které sice není na tu dálku vidět, ale on ví, že tam jsou, sedí v nátělnících a pantoflích u parapetu, sklepávají popel do květináčů a odhazují vajgly ven, zatímco jejich staré tlachají v masně nebo v trafice.

Tohle ho baví a za to je Městci vděčný: za možnost nepozorovaně nahlížet do obnažených útrob maloměsta, prolézat navečer, když se někdy zdrží, pochcanými podchody a vdechovat zatuchlý vzduch ze sklepních průduchů. Ubezpečovat se, že ještě nezmizel svět s mourem na dně uhláku a kohoutkem studené vody v kuchyni, svět, o kterém se mu zdává v dusných snech, nenávidí ho a přitom potají vyhledává. Už ví, že vlastních kořenů se zbavit nelze, že jak člověk stárne, vrací se k nim stále častěji a nakonec je dříve nebo později přijme a uleví se mu, byť by to mělo být na smrtelném loži, ale on se na usmíření cítí ještě mladý, nepřipravený na to, aby si beze studu přiznal: narodil jsem se sprostým rodičům jako sprostý proletář a zůstanu jím po zbytek dnů, bez ohledu na to, za koho mě všichni mají.

Stejné je to i s tímhle městem: zrenovovaná průčelí a nablýskané obchody na třídě Dr. E. Beneše jsou jen maskováním úpadku a zmaru. Barvy na fasádách za čas oprýskají, jako když se odlíčí stará herečka, exkluzivní dnešek není napořád. Zmrtvělost a neměnnost zanedbaných dvorů a vlhkých koutů, neviditelní potkani číhající u popelnic, to je trpělivá síla nemající konkurenci. Síla entropie, rozkladu a zániku, která jednou převáží, přelije se jako mongolská jízda, jako třetihorní moře, až zbudou jen základy, hrbolatá čedičová dlažba pod odplaveným asfaltem, tvrdá kost pod zkaženým masem.

Podobné úvahy ho v poslední době přepadají stále častěji, ani poddajné Petřino tělo, ani šestiválec pod kapotou a výdělečná praxe, ani potápění v Karibiku a safari v Keni, ani radost z chytrých dětí a bezproblémové manželství mu nepřinášejí uspokojení, jaké by očekával.

Otřese se a zvedne hlavu výš. Na záplatovaných střechách se ježí komíny i satelitní antény, a nad nimi, proti slunci, uvidí žlutý lán řepky s tmavým hranolem sila. Nemůže odtrhnout zrak, neviditelné siločáry ho spojují se stavbou na horizontu, tak jako jsou spojeny plus a mínus v magnetickém poli. Položí hrnek na umyvadlo a přejde vedle.

„Myslíš, že mě mají lidi rádi?“ řekne potichu, aniž čeká nějakou odpověď. Na Petřino okázalé ignorování své osoby si už zvykl natolik, že se skoro lekne, když Petra pootočí hlavu a úkosem se na něj podívá.

„Tebe? Tebe má přeci každej rád! Takový lidumil, co navštěvuje po odpolednách nechodící babičky doma, aby si nemusely zařizovat dopravu, co ordinuje do večera, aby zaměstnaní klienti nemuseli odcházet z práce před čtvrtou, co si nechává dávat pokuty od pojišťovny za překročení limitu na recepty, jenom aby každej dostal ten nejlepší lék. Pacientky o tobě sní před usnutím, ááá, pan doktor je tak sexy, ty šediny, drahá manželka tě má taky ráda, neboj, udělals jí přeci úžasný děti, který tě taky milujou, a váš pes taky, o všechny se tak příkladně staráš…“

„Nebuď ironická. Někdo mě veřejně označil za Mengeleho a ještě dneska si to přečtou stovky lidí, víš, kolik aut tam denně projede? Přehlídnul to jenom blbej policajt. Zejtra si o tom bude povídat celej Městec, pozejtří bude prázdná čekárna a já budu mít auto objetý korunou. V Praze by si toho nikdo ani nevšimnul, ale tady? Téma číslo jedna, to si buď jistá. Mě to moc legrační nepřipadá, taková sprosťárna. Nebo si myslíš, že jsem zavinil něčí smrt? To se přeci stát mohlo, každýmu se to někdy stane! Tak mi to pověz, ty mě znáš jako doktora nejlíp, víš, co se o mně povídá, žiješ tady. Skřípe to mezi námi, fajn, ale snad jsme si pořád ještě trochu blízcí, nebo ne? Teď potřebuju, abys nebyla malicherná a podržela mě.“

Petra zakroutí hlavou. Neznamená to ani ano, ani ne, ale je to beznadějné postesknutí nad někým, kdo nic nepochopil, výraz ryzího odporu a znechucení, který se nedá přejít mlčením. Copak si o něm vážně myslí, že je takhle splachovací? Na to, aby donekonečna toleroval hormonální výkyvy své psychicky labilní sestry, kterou navíc docela slušně platí, prostě už nemá.

„Jak chceš. Takže: kde jsi byla v pátek? Neomluvila ses, nebralas telefon a já tu jak idiot dělal práci za tebe. Co mi na to řekneš? Jsi můj zaměstnanec, nebo nejsi? Mám ti to strhnout z platu?“

„Zaměstnanec? Já myslela, že jsem tvoje matrace.“

„Kde jsi byla, do prdele, v pátek?“

„V pátek mi nebylo dobře.“

„Aha, a co ti jako bylo?“

„Do toho ti nic není.“

Doktor Zach se opře o žebra radiátoru, vyhlédne znovu z okna a netečně sleduje, jak strážníci obcházejí auta před poliklinikou a zastrkávají za stěrače lístky za nepovolené parkování. Pak pozvedne oči nad křivku střech. Silo na obzoru stojí pořád, tmavá silueta, temný obelisk připomínající jeho selhání jako vztyčený prst archanděla, žádná naváděná střela ho nesmetla z povrchu Země, žádnou řízenou detonaci nebylo slyšet. Ale jaké selhání, co by si měl vyčítat, čím se, proboha, provinil? Není to ani hodina a už tomu málem sám uvěřil…

Najednou mu to přijde celé k smíchu. Nechal se úplně zbytečně vyprovokovat kvůli prkotině, kanadskému žertíku, ztrapnil se ve dvou telefonátech, shazuje se před sestrou a nedosáhl ničeho. Je tu přeci oblíbený, na to se nemusí nikoho ptát. Lidé mu důvěřují, tak proč by měli dát na pomluvu nějakého anonymního hajzla nebo primitivního vtipálka? Kdyby to dál rozmazával, byl by sám proti sobě, ne, nechá to plavat. Zůstat nad věcí, to je důkaz sebevědomí, ne tasit kolt, jen se něco šustne. Na přirovnání si potrpí a tohle se mu líbí. Ano, kolt zůstane u pasu, a kdyby na to přišla řeč, zatváří se udiveně. Silo? Jaké silo, jaký nápis? Díky za upozornění, ale to bude asi nějaká sranda. Tak kde je ta skrytá kamera, co?

Uvědomí si, že za ním stále ještě stojí mlčící Petra a zřejmě doufá, že se jí podaří vytočit ho do nepříčetna. Podívá se na hodinky. Už budou muset začít ordinovat, mají patnáct minut skluz, ale tenhle rozhovor je potřeba nějak uzavřít.

Petřina vzdorovitost je přitažlivá, vždycky byla. Ona ani neví, jak mu chybí její uličnický úsměv, heboučká kůže, vytetovaný škorpion na břiše, voňavý ochotný klín… Ale nejde to, musí se držet zpátky, její výlev před dvěma týdny ho postavil nohama na zem. Petra sice není typ holky, který by posílal esemesky manželce a dělal scény před pacienty, jenže člověk nikdy neví… Už se smířil s tím, že jejich vztah bude jenom pracovní, vlastně je rád, že se to konečně rozseklo, protože určité morální dilema měl a někdy se sám nad sebou i pohoršoval. Uvědomoval si účelovost své teze, že on, kluk z ubohých poměrů, který se vlastní pílí vydrápal nahoru, má přeci nárok. Dobře, tedy nemá, ale tím spíš by si teď, když je po všem, zasloužil mít v práci klid, ten vleklý konflikt ho už příliš vyčerpává.

„Tak promiň, že jsem tak vyjel, myslel jsem, že to od tebe byla schválnost, žes nepřišla, vážně, promiň, je toho na mě moc. Už ti nic vyčítat nebudu, slibuju, měli bychom si spolu dneska zajít na oběd a popovídat si, jako přátelé – nech mě domluvit, prosím tě – kteří spolu něco hezkýho prožili a můžou se na sebe vždycky spolehnout, mě to přeci taky trápí, hodně trápí. No tak, Petro, pro nikoho z nás to není snadný, ale jsme přeci dospělí inteligentní lidi…“ pokračuje chlácholivě, přistoupí k ní skoro na dotek a zadívá se zblízka do její tváře zošklivělé odcizeným raněným výrazem, který ho irituje, znervózňuje a odzbrojuje zároveň, a pokusí se uchopit ji za ruce, ale ona ucukne, jako by se bála uštknutí.

„Petro, no tak… A už je to dobrý, to co ti bylo v pátek?“

„Já nemám, o čem bych s tebou ještě chtěla mluvit. Víš co, já tady dneska končím, to jsem ti vlastně přišla říct. To je všechno, ty příteli, na kterýho je vždycky spoleh.“

Chvilku mu trvá, než zpracuje, co mu právě oznámila. Pak vzteky zrudne a jeho předsevzetí problém bezbolestně urovnat a vyřešit s nadhledem bere definitivně za své.

„No to je paráda, ty ses snad pomátla,“ zařve a kopne do židle. „Měla by sis ujasnit priority, chybí ti tady snad něco? Takhle se přeci nekončí, tohle je podraz! Kde asi vezmu jinou sestru? A já trouba tě ještě prosil o podporu v nepříjemný situaci.“

„Prosil? Ty neprosíš, ty oznamuješ, že potřebuješ. Nevím, jak se končí, ale já končím takhle, a jestli na mě vytáhneš zákoník práce, jsi ještě větší hovado, než jsem si myslela. A nezkoušej mi volat, budu v Nepálu.“

„Cože, kde budeš? Ty a v Nepálu? To tě zas naočkovali ti tví bezva kámoši z lyží, co, tak se kterým z nich pícháš, nebo snad se všema? Co tam jako budeš dělat, zahřejvat borcům spacáky a přelepovat puchejře? Jsi směšná. Na skálu jsi lezla naposled na škole, nerozeznáš skobu od cepínu, máš nízkej tlak, zabiješ se na první stěně!“

„To by se ti ulevilo, viď. Ale nestrachuj se, začala jsem trénovat a docela mi to jde, ty chudáčku.“

Doktor Zach sedí na lehátku pod plakátem s obrázkem srdce ovinutého chobotnicí věnčitých tepen, už nic neříká a jen pozoruje, jak si Petra nenávistně svléká sesterský úbor, hází ho na dno skříně, jak si natahuje na štíhlé tělo cyklistický trikot, bere z věšáku batůžek a helmu a odchází středem čekárny, mezitím zaplněné nedočkavými pacienty, plnými dojmů z toho, co zaslechli, a nakukujícími dovnitř, zda by třeba něco i nezahlédli, protože za sebou nezavřela dveře.

Petra seběhne schodištěm na dvůr a chce odemknout kolo, ale nepodaří se jí zadržet vzlyky. Přikrčí se v rohu pod hromosvodem, přidrží se rukou studeného rámu a dlaní sevře podbřišek, jako by chtěla uchopit to, co už tam od pátku není, po čem zbyla jen krvavá dutina a nevýslovné prázdno.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články