V čekárně se člověk fakt nudí

Jako plánovací a zodpovědný typ provádím přípravu i na návštěvu lékaře. Hlavně si beru čtečku, knihu nebo hlavu na přemýšlení nad články na blog, protože v čekárně se člověk fakt nudí. Pokud ho někdo nevytrhne.

Minulý týden jsem vyrazil k praktickému lékaři pro výpis ze zdravotní dokumentace. Zaměstnavatel mě poslal na pravidelnou preventivní prohlídku, zda mi stav těla a duše neklade překážku pro každoroční zvyšování pracovních výkonů. Moc systém nechápu, protože prohlídky se realizují přes zprostředkovatele, který mě pošle k jinému lékaři, než je můj praktický. Cizí lékař mě na rozdíl od toho mého nezná, takže k tomu potřebuje výpis, aby se seznámil se schránkou člověka, kterého uvidí znova až za pět let. Vezme mi krev, moč, změří tlak, natočí EKG, dá razítko pro zaměstnavatele a když se mu něco nezdá, pošle mě zpátky k mému praktikovi k zahájení léčby.

Bylo paradoxní, že cizí doktor, který mi měl pracovní prohlídku provést, ordinoval hned vedle mého doktora. Alespoň, že jsem nemusel trajdat přes půl města. Na výpis jsem čekal v obrovské čekárně pro padesát lidí, která na místní poliklinice slouží pro osm ordinací. V období chřipek ideální místo pro nákazu, zvláště když jste zdraví a jdete si jen pro potvrzení. V současné době malé Covidárium.

Jenže teď k lékařům moc lidi nechodí. Nevím, kam zázrakem zmizely všechny nepříjemné bolesti zad, krvavé hemeroidy, záhadné kožní vyrážky na choulostivých místech či tajemné bublání putující v břiše zleva doprava a zespoda nahoru. Buď panuje panický strach z čínského viru nebo jsou všichni náhle bez potíží pod tíhou negativních mediálních zpráv. Třeba je to jako s bolestí. Když vás hodně trápí zub, je dobré se intenzivně píchat vidličkou do ruky. Jakmile bodání na ruce začne vadit víc, máte vyhráno. Zub už nevnímáte, protože větší bolest přehlušila menší.

Seděl jsem na lavici a z nudy počítal od jedné do sta a potom zase zpátky. Můj plán nevyšel. Čtečku jsem zapomněl na stole v obyváku, knihu v ložnici na stolku a v hlavě vymeteno. Wifina sice fungovala, ale jenom těm, kteří znali heslo. No, a data samozřejmě nula.

V obrovské čekárně jsme byli tři. Já, potom chlap středního věku v modrých montérkách a v hnědém vaťáku, s červenou kšiltovkou na hlavě. Dále žena, asi tak ke čtyřicítce, v černém kostýmku, s blonďatými vlasy spuštěnými na ramena a chováním, jak vystřižené z etikety. Seděla způsobně polovinou zadečku na dřevěné lavici natřené na bílo. Záda se jí opěradla nedotýkala a byla rovná, jako kdyby ji někdo nahoře natahoval hlavu za provázek. Taková loutka, navíc v obličeji měla strnulý výraz jako Pinocchiova nejlepší kamarádka. Dlaně si položila na stehna směrem nahoru. Podle nich jsem tipoval, že fyzicky nikdy nepracovala. Pravděpodobně vzdělaná dáma, s nosem nahoru.

„Ale ne,“ ozvalo se od dveří. „Zdaaar, vole.“ Ve dveřích stála další postava středního věku ve stejně modrých montérkách, hnědém vaťáku, s červenou kšiltovkou na hlavě, jako chlap v čekárně. „Co tady, děláš, ptáku?“

Pinocchiova kamarádka si nervózně poposedla. Zahájená konverzace nově příchozího se jí evidentně nelíbila.

„Zdar, vole,“ odpověděl chlap na lavici a vstal. Popošel ke kolegovi, patrně ze stejné firmy a bodře ho praštil do zad. Když už jsem u těch pohádkových postav, jak tak stáli vedle sebe, vypadali jako Pat a Mat.

„Ale, co ti budu vykládat,“ pokračoval Pat,“ jsem celý připosraný.“

„Ufff,“ vydechla pohoršeně dáma a vypadala, jako kdyby takové slovo slyšela poprvé v životě.

Mat se začal smát. „A co, vyměnil sis trenky?“

„Ty se směješ, vole. Včera odpoledne po směně mě tak bolelo břicho, že jsem seděl dvě hodiny na záchodě a…“ Pustil se do líčení podrobných detailů události, kterého potkaly a o něž nestála nejen dáma, ale i celé osazenstvo čekárny. „No, odpoledne se to už nedalo vydržet. Vyrazil jsem na pohotovost a tam nakonec zjistili, že močák. Tak mě dali jakýsi prášek a poslali na urologii. V nemocnici teď nefunguje, tam je to na postelích samý Coviďák, člověče. Tak prý si mám zajet do ambulance na opačný konec města. Doktor na dovolené. Chápeš to, vole? Za Koroňáku?“

„Tady urologie není,“ podotkl Mat. „To je praktik.“

„Já vím, kurva, ale co mám jako dělat? Kam mám jít?“

Z ordinace vyšla postarší sestra. „Další, pojďte vy!“. Ukázala prstem na Pata. Vešli spolu do dovnitř. Jakmile zaklaply dveře, ozvalo se za nimi: „Pane doktore, já jsem přišel, protože jsem celý jakýsi připosraný.“

Dámě v černém kostýmku na čele vyrazily tři krůpěje potu, které uschly dříve, než jí stekly k nosu. Pravděpodobně výsledek dlouholetého úsilí výcviku společenské etikety. Neudržela se: „To je tedy mluva, že?“ Otáčela hlavou zleva doprava, jako kdyby byla plná čekárna.

Mat si konečně rozepnul kabát a sedl naproti ní. Chvíli si ji nepřátelsky prohlížel. Bylo na něm jasně vidět, jak je mu protivný povýšený tón ženy, jejíž nejhrubší výraz patrně byl: „Jdi mi k šípku!“ Vypadal jako chlapík od rány, který nejde pro drsnější slovo daleko, ale taky nevypadal jako nějaký hlupák. Neudržel se ani on.

„To víte, paní. My chlapi z kalírny si moc do huby, pardon do pusy, nehledíme. V práci máme různé situace, kdy to jinak nejde. Děláme v obrovské hale, kde je zima. Když nejsou zavřená vrata je všude průvan, strašně moc lidí je nezavírá. Každou chvíli někdo onemocní. Schválně, co byste udělala, abyste tomu zabránila?“ Podíval se s lehkým úsměvem, za kterým bublala naštvanost na ženu sedící naproti.

Dáma se zamyslela a řekla: „Na vrata bych přitloukla velkou ceduli. Na ní bych napsala: Prosím, zavírejte vrata. Věřím, že slušnost na většinu lidí zapůsobí.“

„No vidíte,“ odpověděl Mat. „Taková podobná cedule na vratech visí a stejně jsou každou chvíli otevřená dokořán. Mám lepší způsob. V devadesáti procentech případů zafunguje.“

„Jaký?“ Zajímala se dáma.

Mat se ušklíbl: „Zakřičím přes celou halu: Kurva tady táhne, zavři vrata, ty pičo! Hm, a hned je zavře.“

Když je někdo méně chápavý nebo přehlíží cedule a etiketa nezabírá, stačí lehce přitlačit…

Psáno pro Blogosféru z tepla domova a s padajícími sněhovými vločky za okny

Zpívá Frank Sinatra, píseň Let It Snow! Let It Snow! Let It Snow! (Behind The Scenes). Zdroj: YouTube.cz