Jak na blbou korona náladu
Vypadá to, že jsme opravdu ve válce. Proti takřka neviditelnému nepříteli, jednomu viru, který jistě nemusím jmenovat. Promo má obrovské, až podezřele, ale to nechme konspirátorům, těch je dost. Nemusím znát „jediné pravé“ pozadí dějů, spíš se potřebuju zhruba zorientovat a podle toho se zařídit.
Docela mi to jde, i díky výchozí situaci. S mým mužem máme oba stálou práci a bydlení s menší zahradou, tak se tu pohodlně vejdeme i se synem, tč. online vysokoškolákem. Využíváme jak internet, tak i jiné druhy zábavy a relaxace. Třeba hudební nástroje. Kdy jindy se začít učit nebo aspoň se procvičovat třeba v této dovednosti, že?
Taky jsem se začala připravovat na VŠ, ty cvičné testy mě docela baví, zvlášť když jsou zaměřené na cit pro český jazyk a orientaci v textu. K matematice se teprve dostanu, tu nechávám jako nejobtížnější úkol na později.
Potěší i občasné zvládání restů jako je vyklízení skříní či kompletace ponožek. Hromadu těch lichých už jsme společně přetřídili, je to taková drobná radost ze zvládnutí odkládaného úkolu.
Co víc, než právě tyhle drobné radosti si teď můžeme přát? Venku už zas houká sanitka. Náš okres zatím nezavřeli, i když i to bychom, doufám, přežili bez větších potíž. Respirátory jsme si pořídili už dřív, dalo se to čekat.
Nikdo nevíme, kdy to skončí, tahle válka proti viru. Ale každá válka má přeci svůj konec a pak nastává doba jak oslav, že už je to pryč, tak budování nového. Lidstvo to zažilo už tolikrát, můžeme být přeci rádi za naše zkušenosti, zaznamenané v knihách i naší paměti.
A jako i ostatní války jsme si tuhle způsobili svým způsobem sami. Třeba naším strachem ze smrti, která ale JE součástí našich životů, ač jsme se kolikrát tvářili, že o ní nechceme slyšet… taky náš konzumní způsob života jednou musel přestat, planeta na to není nastavená, abychom pořád jen víc a víc vyráběli a bezhlavě konzumovali.
Tak máme teď „míň“ a v něčem možná i víc. Víc příležitostí ke ztišení se, ponoření se do vlastního nitra. Víc šancí zlepšit mezilidské vztahy. Víc možností jednat s rozmyslem.
To není vůbec málo.
Mě nedostanou. 🙂
PS: to psaní mě a mně bych se ale fakt už mohla naučit… střílím to kolikrát od boku. Tak snad puristé českého jazyka prominou.
PS2: Hodí se to do rubriky fejeton? Píšu často takové úvahy či postřehy ze života, je to takový trochu můj deník – občasník.
Mne (tebe) někdo naučil takovou pomůcku. Kde se hodí TĚ dát MĚ, kde TOBĚ dát MNĚ, kde TEBE dám MNE. Docela to funguje. 🙂
Kde se hodí MNE, dát MĚ. Jinam ne. Ještě jednodušší :).
Díky, že mě čtete, dnes je nějak divnej den, tak to obzvlášť potěší.
Je to tak, třeba dneska jsem se věnoval skleníku, chystám ho na sezónu, vyměnil jsem dřevěné pulty za plech, už to nebude hnít a pod hlínou je hmota, která drží vlhkost. Taková malá radost.
A s tou zubatou máte pravdu. Možná si lidé uvědomí, že existuje a že je blízko a proto netřeba činit některé věci.
Hrát na hudební nástroje je můj sen. Taky krásně kreslit. A ještě tančit. A dobře vařit… No, nechám toho. Nic z toho mi nejde. Jsem tak nějak na všechno levá. Umím se usmívat :)))))
A „mně – mě“ mně tedy vůbec nevadí. Je to fajn, pište dál své občasníky.
Děkuju, Bohunko Kreslit jsem se už učila, tedy úplně nenaučila, jen jsem to zkoušela. A rovnou malovala, miluju barvy. Pár obrazů se mi i povedlo, dokonce to od mě/mně 🙂 lidi kupovali, a s mužem máme plné zdi těch našich výtvorů, takže originální domov. Tancování se věnuju jen tak, jak to přijde, bez učení se, učitelkou tance je tedy naše prvorozená dcera, takže tahle úloha už je přidělena. No a vaření, v tom mám stále dost rezervy. 🙂