Už jsem se rozhodla, budu nevěrná

Není na tom přece nic těžkého. Jen najít druhou polovičku. Musím shodit ty tři kila (pro dobrý pocit) a pak už by to mohlo vyjít. : Jdu do toho!

Lusk! (ano, zase on opět píše kurzivou)

„Ty? Ty chceš být nevěrná, Milášku, prosím tě?!“ Zařechtá se můj milý provokatér Lucius. Moje láska!

„Proč ne?“ Otočím hlavu jeho směrem. Hm.. dneska tak krásně voní. Klidně bych mohla být nevěrná s ním.

„Chachachá, já to věděl, že mě chceš. Dovedu si to živě představit.“ Odhrnuje mi vlasy z krku. Ach. Cítím jeho dech.

„Včera jsem slyšela v jednom béčkovém filmu, že všichni jsme zajatci svých vášní. Nechci být zajatcem nějakých chutí!“ Tiskne se ke mě.

„Ty jsi moje zajatkyně, moc dobře to víš.“ Můj pokušitel, miluju ho.

„Věděl jsem to…“ Čte má slova. Nesnáším, když mi čte přes rameno. Ale zbožňuju, když se kvůli tomu přitiskne na mě.

Skloním hlavu, protože kdybych to neudělala, určitě bych ho políbila. On si to nezaslouží.

„Zasloužím, zasouložím.“ Zavrtím nesouhlasně. „Vraťme se k tvému novému článku.“

„Zatím není co číst. Nějak nevím, jak do toho.“

„No právě, vždyť jsem to říkal…“

„Co jako?“

„Ty? A nevěrná?“

„Proč né?!“

„Proč ano?“ Červenám se.

„Chci udělat něco, co se nesmí…Dnes je to moderní, kdo nebyl nevěrný jakoby nežil. Čteš trochu?“

„Prosím tě, ty nemůžeš být nevěrná.“ Přisedne si.

Zase bude mít asi pravdu. Někdy se stane, že ji má. Ať ji dnes nemá!

„Ty, která se stydí svléct do podprsenky i u lékaře?“

Vzdoruju.

„Trošku se stydím…, no.“

„Trošku? Dovol, abych se zasmál. Hm…?“

„Lékaři jsou vždycky chlapi…“

„A ty snad budeš nevěrná se ženou, taky to bude chlap, ne?!“

„To je něco jiného.“

Nakloní rohatou hlavu stranou a čeká na vysvětlení. Žádné nemám. Argumenty nějak rychle dochází.

„Na zahradu v plavkách vylezeš až na konci léta, protože to prostě pořád není ono. Nedejbože, aby tam byli kluci sousedi.“

„Neposmívej se mi.“ Zlobím se.

„Představ si, že bys měla být sama s nějakým cizím mužem, třeba na pokoji…“

„No? Proč ne?“

„Chichi… Ty? Pamatuješ se? Jsi poseroutka!“

Au! To zabolelo! Začínám se zlobit. Místo aby mě podpořil a zvedl mi sebevědomí, tak rejpe!

„A kde by se to stalo?“

„Já nevím. Ještě jsem o tom tak nepřemýšlela.“

„Vzala bys ho domů?“

„No to ne! V hnízdě se nenevěrní!“

„Ani u něj?“

„NE!“

Třeba by se něco našlo. Moje milá přítelkyně říká, neřeš zbytečně předčasně, vše se vyřeší samo.

„A kdo je vlastně ten šťastlivec?“

„No, to ještě nevím, nějak nemám nikoho v záloze. Ta myšlenka mě přepadla teď…“

Na to jsem nějak zapomněla, že k tomu potřebuju chlapa.

„Nevím, jestli se někdo najde.“

„Proč ne?!“ Nejsem škaredá.

„To půjdeš po ulici a budeš se ptát, jestli se s tebou někdo nechce vyspat?“

„Inzerát?“

„Chichi. A bude tam napsáno: ‛Hledám muže pro nevěru… Zn. Spěchá…’???“

„Věděla bych, kdo by se mi líbil… Jenže…“

„Kdo? Znám ho?“

„Je to velmi dominantní muž, tak něžný, ale někdy bezcitný.“

Drbe se ve vousech.

„Hm…“ Nelíbí se mu to. „Říkala si, že nevíš, koho k tomu pozvat.“ žárlí???

Chvíli mlčí, hlavina mu to nebere.

„Dominantní? Hm.. já nevím, ty a dominantní muž?“

„Víš, že mám ráda velké tlapy a něhu. A pomalé popostrkování… Nesnaž se mi to rozmluvit.“

„No dobře, a co když bude mít nějakou ženu, přítelkyni?“

„Sakra!“ Zapřemýšlím. „Má.“

Sakra, sakra, sakra! Ublížit jiné ženě, pro moje touhy? Kruci, to svědomí! (Ale co, jednou bych přivřela oči, třeba by se to nikdy nedozvěděla.)

Lucius stále kroutí nesouhlasně hlavinou. „Tohle nemůže vyjít, ne v tvém případě.“

Ten mi teda dneska dává. „Ale když chci, umím se zapřít.“

„To známe, zase cukneš, chichi.“

AU!!! Už zase? Nech si ty řeči, bolí mě to! Naštvaně si podepřu bradu a uraženě koukám jinam.

„Moje milá, ze setkání s tebou by mohl muž odejít spíš s frustrací, než s uspokojením.“

„Cože?“

Slza mi vystřelí v oku. Vážně to vyslovil? Copak neví, jak to bolí? I ne, jsem dobrá! Jen mi to trochu dýl trvá, než se otevřu.

Luciusi! Už tě nemiluju! Nikdy nebudu!

***

Nojono, zase měl pravdu, nějak si tu svou nevěru začínám rozmýšlet.

Ale co moji čtenáři? Nadpisem jsem je navnadila a teď z toho zase chci vycouvat? SAKRA!

(„Milí čtenáři, omlouvám se, ale nic z toho nebude… pokud jste čekali nějakou pikantnost… asi nečtěte dál. „)

A teď jak z toho ven? Jak to ukočírovat? Luciusi! Ty zmetku jeden! Dám ti to pěkně sežrat!

***

Nenechám Luciuse vyhrát.

Dlouho přemýšlím, on mezitím palcem osahává moje stehno, je to příjemné, kdybych na něj zrovna nebyla naštvaná… Spásná myšlenka… Počkej můj milý, budeš zírat. 🙂

„Chceš to vidět?“ Vystřelí to ze mě!

Překvapeně na mě valí bulvy. Láká ho to.

„To nedáš!“ Provokuje.

Stoupnu si a pomalu stahuju tílko z ramen. Můj spací úbor je lehounký a jen se sveze na zem. Strašlivě se stydím, ale nesmím to na sobě nechat znát!

Lucius čumí, pusu dokořán. Zpříma se mu dívám do očí a trochu posměšně se uculuju. Nechám ho přičichnout k mojí kůži. Slintá!

Miluju, když se mu líbím…

Prstem mu přejedu přes rty. Chce mě! (I já jeho, ale… dnes musím vyhrát já!)

„Tak můj milý Luciusku. TEĎ budu nevěrná!“

Odsedá si od stolu, abych si mohla sednout na něj. Dělá si pohodlí, plácá si na klín.

„Pojď, moje malá!“ Těší se.

Obejdu ho a …….

Odcházím z kuchyně.

„Kam jdeš?“

„Budu nevěrná, jak jsem řekla… právě teď ti budu nevěrná se svým mužem, můj milý!“ Pošlu mu vzdušnou pusu a zmizím.

Rozčileně bouchne hlavou o stůl.

„Počkej, ještě se aspoň kouknu! KRUCINÁL!“

***

„Tak já nevím, mám trochu pocit, že zase zdrhla… Chichi… Já si počkám… A už nikdy nebude chtít změnu!“

***

Stejně ho miluju, i když mi stále tak ubližuje. Když on neví, jak mluvit s křehkou ženou a pekelná slova mu padají na jazyk jak kyselé třešně. On za to vlastně ani nemůže.