Přiblblýmu bolševikovi se člověk aspoň mohl smát

a měl tak pocit, že se té lavině hnusu může nějak bránit. Třeba když jednou Rudé právo naplno otisklo duševní explozi Vasila Bilaka v západoněmeckém Spiegelu, na liberecké koleji jsme hlavami půl hodiny mlátili o stěny a repetent Jožo řval „kunda z ryby, keď toto nie je revolucia, prisám, prisám bohu, zožerem všetku bulvárnu tlač v celom zasratom Reichenberge!“

Inu, Vasil byl pravda trochu jednodušší, ale určitě nelhal tak sprostě, aby se z toho slušný člověk poblil. A i Jožo, zjistiv posléze, že toto revolúcia naozaj ještě nie je, prohlásil, že bulvárna tlač je produktem toliko zahnívajícího imperialismu, pročež v takové výkladní skříni socialismu, jakou je vysokoškolský Liberec, nemá co pohledávat, a odebral se krást zbytky snídaně  z odkládacího pásu dole v menze.

Jenže co si mám dnes počít, když nešťastnou náhodou zaslechnu duševní explozi individua, jehož jediným úkolem je řídit vládu mojí země?

Mám se mu smát, jako tehdy bolševikovi? Jenomže, co je k smíchu na člověku, který všechny myslitelné hranice nesnesitelnosti lži vystřelil nezměřitelně vysoko nad neomezené meze omezenosti?

Co je k smíchu na člověku, který lidi vlastní země obelhal, podvedl a okradl už tolikrát, že i bůh zhnusen odvrátil tvář?

Co je k smíchu na člověku, který lidem všude kolem sebe krade radost, hrdost, čest, svobodu, důstojnost a všechny představitelné ideály?

Co je k smíchu na člověku, kterého když slyším mluvit, vím, že už nemám ani sílu zvracet?

Přiblbýmu bolševikovi se člověk aspoň mohl smát a měl tak pocit, že se té lavině hnusu může nějak bránit.

Do boha, Jožo, vymysli něco! Bulvárnu tlač donesu, máme jí pořád plnou popelnici.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články