Zápisky zoufalého lékaře – čekárna

Každý jste to už prožil. Tedy vy, kteří jste aspoň jednou v životě navštívili lékaře a museli jste počkat, až ten před vámi odejde. K tomuto místu slouží čekárna. A že se tam dějí věci.

Moje čekárna je bohužel trochu strohá a to z důvodu záměru architekta budovy, který stanovil, že vysedávání a tím pádem nepohyb škodí zdraví, má vliv na vývoj hemoroidů a slouží rovněž k vzájemnému podezíravému sledování, zda-li ten, co přišel po vás, nejde dovnitř před vámi. Moje lavice jsou tak bez polstrování, sedí se na nich opravdu blbě, ale nikdo na tom není lépe, protože stejnou výbavu najde ve všech 5 patrech polikliniky, ať jde ke mně, k psychiatrovi či čeká s bolavým zubem.

Každý lékař či sestra vám potvrdí, že čekárna je malá agora, kde za příznivé konstelace sedících dochází k výměně vědeckých poznatků. Třeba se dozvíte, že ty červené tobolky, co doktor minule napsal, sice moc bolesti neuleví, ale za to se po nich chodí báječně po ránu na stolici. Nebo po těch modrých začaly zběsile nést slepice, které již byly v pořadí na nedělní oběd. Hodnocení kvality lékaře či sester je trochu vošajstlich, protože nikdo nemůže vědět, jestli ten mlčenlivý pán naproti není náhodou švára někoho z personálu. Tak se jen špitne, že doktor se dneska asi špatně vyspal, protože obstřik bolel „jak sviňa“. A že obvykle štěbetavá sestra dneska mlčí jako Edmond Dantes těsně před útěkem.

V čekárně se bohužel vyskytuje tu a tam jedinec, který tam přichází se zcela jinými úmysly, jímž říkáme nekalé. V rámci osvěty ponechávám na stolku časopisy Respekt, který považuji za poměrně objektivní čtivo. K mému překvapení onen stolek žije jakýmsi vlastním životem, neboť tu  a tam se v kupce objeví nějaký stoh reklamních letáků na cokoli, sem tam nějaký ten výtisk Chvilky pro sebe či jak se všechen ten barevný šunt jmenuje. Doby, kdy jsem jednou týdně vyhazoval několik výtisků Strážní věže, jsou již naštěstí pryč. Svědkové Jehovovi již ke mně svědčit nechodí, vědouce, že na mezuzu nemají.

V bláhové naději na vzdělávání jsem kdysi na stolek vložil několik ročníků National Geographic, které však zmizely asi za 14 dní do jednoho. Jednou jedinkrát se mne nějaká slušná paní přišla zeptat, jestli si ho může vypůjčit domů. Ostatní se vzdělávají ta říkajíc samostatně bez mého svolení. A poté zhruba jednou za 2 měsíce přijde člověk sběrač, který pobere úplně všechno a na stolku nechá pouze leták na nepotřebnou mastičku na nehty. Kojím se nadějí, že jde o chudého studenta, který z nich čerpá vědomosti a ne mizeru, který tento tisk smění ve sběrných surovostech 3,- Kč/kg.

Dalším typem návštěvníka je drobný škudlil. Tak třeba načatá role toaletního papíru je asi nejčastějším úlovkem, stejně jako papírové ručníky či v posledních dnech desinfekce rukou na umývadle. Za mou éru dvakrát zmizela i záchodová štětka i se stojánkem.  Podotýkám, že nebyla zcela nová, tedy již lehce opotřebená specifickou činností.

Za absolutní vrchol kutilství považuji krádež záchodového prkna. Jak známo, k tomuto úkonu potřebujete přinejmenším sikowky, nutnost položit se na zem za mísu a vyvinout značnou sílu při odšroubování dvou matic. Posléze i dlouhý kabát šmátro, pod nímž úlovek radostně pronesete přes čekárnu a při rozbalení doma pak zažijete příval nefalšované radosti. Tato událost se mi stala pouze jednou, nicméně jak uznáte, šlo o zážitek velmi nevšední. Rád bych jen věděl, který z mých pacientů to provedl, protože bych jej rád angažoval na instalatérské práce u mne doma, kde jsem fachmana jeho typu sháněl asi 4 měsíce.

Říci, že v čekárně je nuda, může říct jen absolutní ignorant.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články