O Července - Blogosféra

Neobměkčí ho! Nikdo, ničím! Jen on a jeho touha. Cítí ji ve svých žilách, tepe mu ve spáncích, tluče v srdci. Ta touha je silnější než on. Žene se za ní a nemyslí na nic jiného. Chce jen ji!

Musí ji najít! Jen tu jedinou. Tu malou drzou zlodějku, která si bez ptaní bere, co chce. Uviděl ji a od té doby na ní nemůže nemyslet. Ve snech ji chytá za paži, naklání se k ní… Musí ji najít. Jeho jediný úkol. Jeho první a jasná priorita! Jen ona! Musí ji mít, musí ji získat! Nemůže jíst, nemůže spát, nemůže se dívat na jiné krásné ženy. Chce jen a jen ji.

Uviděl ji na tržnici. Rozevlátá červená sukně ke kotníkům, stejně barevná nařasená halenka s velkým svůdným výstřihem. Muži z ní nemohli spustit oči. Z jejích bujných prsou, z jejího rozjařeného úsměvu. Hltali její tělo, jako by zaháněli mučivou žízeň doušky čisté studené vody.

Usmívala se na přítomné prodavače. Nabízeli ji na ochutnání nejrůznějších domácky vyrobené pokrmy. Tu ukousla, tu vstrčila prstík do mazlavé hmoty a pak si ho olízla růžovým jazýčkem. Zbytky mazaniny kolem rtů si nechala starším mužem něžně utřít do kapesníčku. Pán si ušpiněný kapesníček se zbytky rtěnky hbitě schoval do kapsy.

Upíjela nabízená vína, rudá, bílá i růžová. Nikdy neodmítla a na všech sklenkách zanechala otisk svých rtů. Muži pak ze stejného místa popíjeli nápoje ještě celý den. Šťastni, že právě oni měli dnes to štěstí, že se zastavila u jejich stánku.

Ochutnávala grilované maso. Nakládanou zeleninu. Vždy se mile usmála a poděkovala hlubokýma očima. Platila pohledem i úsměvem. Ten úsměv! Tak vzrušující, tak něžný, tak žádoucí. Každý, každičký muž chtěl z jejího úsměvu pít.

Občas se někoho dotkla, jen lehce na dlaň nebo na prsty, když ji podávali nabízené. Ten dotek cítili ti muži ještě hodně dlouho. Sahali se potají na ono místo a v hlavě si přehrávali, jak se celá jejich návštěva odehrávala. Jak dlouho se jim dívala do očí, jak široce se usmála.

Žila z dobroty cizích lidí. Nemluvila, jen se usmívala a něžně se děkovně dívala. Byla neskutečně okouzlující. Její dlouhé havraní vlasy se jí vlnily až do pasu. Hluboké hnědé oči se neuměly podívat zle. Vyzařovala klid, pohodu, ale také touhu, vzrušení a lásku.

Když se tu tehdy objevila poprvé, jako by na trh vstoupila dobrota. Její aura vyzařovala něhu a lásku. Od té doby se objevuje zcela pravidelně. Přijde se najíst, napít, rozdat kouzlo její osobnosti a zase zmizí. Kam! Nikdo neví. Snad bydlí někde opodál v lese. Možná v nedalekých horách. Nikdo ji neznal, nikdo nevěděl, kde se tu vzala. Ale byla tu a to bylo dobře.

On ji tehdy uviděl, jak si omývá chodidla v nedaleké kašně. Sukni vyhrnutou až vysoko na stehna, krásná lýtka a úzké kotníky nenechaly žádné muže klidnými. On z ní nemohl spustit oči. Nemohl se vynadívat, jak si polévá stehna chladnou vodou. Na její kůži vždy naskočila husina a voda pomalu stekla po lýtkách až k prstům. Malá drobná chodidla byla krásně klenutá. Rukama hladila tu husí kůži na stehnech a zakláněla slastně hlavu. Oči přivřené. Slunce ji opalovalo nezakryté tělo. Pak si dlouze pletla copy ze svých hustých vlasů. Byl jí posedlý.

Musel se zeptat, jak se jmenuje, odkud je a pak… Seděl tady už celý týden, ale ona se neukázala. Trhovci, už začali být netrpěliví, rozhlíželi se a hledali její osůbku.

…

Držela v dlaních malinký hrneček s podšálkem. Tahle dvojka jí připomínala jeho. Když tehdy poprvé přišla na trh, nikoho tam neznala. On stál nedaleko obklopen hihňajícími dívkami, které stály o jeho pozornost. Jeho modré oči se jí vpily do hlavy. Nemůže na ně zapomenout. Ty husté dlouhé řasy, které při mrknutí vytvářely malý průvan. Rukama osahával nastavovaná těla dívek. Na zadku, na prsou, na krku, každičký kousek těla, které ženy připravily si směl omakat.

Ona se procházela mezi prodejními stánky, ale nesoustředila se na zboží. Soustředila se na něj. Záviděla těm ženám jeho společnost. Ale ona neměla co nabídnout. Sirotek, kterého vychovávaly v klášteře, který o životě nevěděl vůbec nic. Jen naivní představy o lásce. Neuměla vůbec nic. Ruční práce jí nešly, na zahrádce všechno uschlo nebo shnilo. Vaření? Co to je? Tak ráda by se zapojila do výměnného obchodu a vydělala trochu peněz. Koupila by si nějaký domeček a pak by se s ním šla seznámit.

Ten den, když se chýlilo k večeru našla na místě, kde předtím koketoval s ženami tenhle malinký hrneček s talířkem. Taková malá věcička ji dokázala udělat šťastnou. Vzala tenhle páreček a odnesla domů. Jednou až se setkají, mu ho vrátí a on…

Teď ale musí vyrazit na trh. Prodávající již určitě čekají. Tak ráda tam chodí. Nejen proto, že se tam nají zadarmo, občas také dostane něco domů, ale protože jí tihle lidé naplňují nadějí. Když na ní pokynou, aby ochutnala, cítí se jako princezna.

Šramot za domem? Už zase? Na nic nečeká a vytratí se předním vchodem. Naštěstí není nejchytřejší. Sice za chvilku ucítí její pach a vydá se po její stopě, ale teď ještě ne. Spěchá a otáčí se, aby zjistila, jak velký má náskok. Už vidí první domy vesnice. Uslyší funění! Už mne dohání. Zrychlí, jak jen to jde, ale dusot se přibližuje. Už jí skoro má. On zuřivě chvátá, cítí ji a chce ji. Její tep, její krev, její maso, to všechno chce ochutnat. Když doběhne na okraj lesa, uvidí pouze červenou šmouhu, jak mizí mezi domy. Však on si počká.

…

Přišla! Dočkal se. Na nic nečekal a vydal se přímo k ní. I ona ho spatřila. Seděl na kašně. Když ji uviděl, zvedl se a pomalu šel směrem k ní.

„Červenko?“ podal ji ruku. Usmála se na něj a on se zamiloval. I ona ucítila lásku, jen co se dotkla jeho paže. Nebylo potřeba více slov. Zbytek dne se procházeli ruku v ruce po trhu, tu a tam něco ochutnali, pak dlouho seděli na kašně, prsty a nohy do sebe propletené. Dívali se do očí a občas se políbili. Opřela se zády o jeho hrudník a spokojeně se zavrtala do náruče. Nechtěli, aby ten den skončil.

„Vem mne k sobě domů…“ Zašeptal jí do ucha. Pak společně odcházeli pěšinkou k lesu. Šli mlčky. Les už potemněl, v dálce zavyl pes. Nebo to byl vlk? Vždyť je to jedno. Dnes s ní jde on, vůbec se nebojí. Její domeček byl po staré čarodějnici, která tu dříve chytala děti a pekla si je v peci. Taková malá chaloupka se starým, většinou už oloupaným perníkem. Vyzvala ho dál. Uvnitř krásné teplo a čisto, malá postýlka a pod oknem stůl. Studený krb a všude vázy různých velikostí naplněné těmi nejkrásnějšími lučními květy. Ta vůně byla omamná.

Na nic nečekal a políbil ji. Vracela mu polibky a tála pod jeho dlaněmi. Posunuli se k posteli a pokračovali v příjemných dotecích. Jejich těla se o sebe otírala a vpíjela se. Rukama šmátrali jako zběsilí po vystavených tělech. Vzdychali. On hlasitě a přerývavě, ona tiše, němě. Když dospěli k úplné nahotě, úsměvem ho motivovala v pokračování. Hluboce se do ní propadl. Jeho tělo se třáslo vzrušením a chtíčem. Ona přijímala vše, co ji chtěl dát. Láska se šířila celou místností, unikala oknem do noční oblohy. AAAUUUU! AUUUUUU! Měsíc se usmíval nad tou krásou. Po několika vyvrcholeních zůstali ve společném objetí ležet a každý si pohrával se svými myšlenkami. Čerstvý vzduch nasávali do plic a chystali se usnout.

Najednou si Červenka vzpomněla na porcelánový hrníček, zvedla se a poodešla k poličce nad krbem. On usnul, zachrápal a slastně se převalil na bok. Šramot? Uslyšela to zcela jasně! Teď v noci? Nikdy nepřicházel v noci. Uslyšela tiché zavytí. Srdce se jí na chvíli zastavilo, pak se ale uklidnila. Je tu přece on, nemůže se nic stát.

Ucítila nepříjemný pach vedle své tváře. Smrad hnilobného masa, který zůstal v jeho zubaté tlamě. Nechtěla se obrátit. Dostala strach.

„Otoč se, Karkulko.“ Zavrčel.

Zavrtěla hlavou. Další klidný chrapot. Probuď se prosím, nespi! Pomyslela si, ale nemohla na něj zavolat, byla němá. Srdce ji bušilo, plíce se nadechovaly a tělo chtělo utéct. Nebylo kam. On tu stál za ní a byl konec. Ucítila tupou ale silně bodavou bolest v zádech. Ucítila pach krve. Pohlédla na svá prsa. Z hrudníku jí trčela ohavná chlupatá ruka plná ostrých paznehtů. V dlani, pokud se tomu tak dalo říkat, pomalu dotlouklo její vlastní srdce. Vytrhl ho silou ze zad a slastně se zahryzl. Mě neobměkčíš, mrško! Kašlu na tvou krásu, jemnost, něhu a lásku. Já chci tvoje maso. Přidržel padající tělo a zakousl se ještě do krku. Ta slast! Ta vůně, ta chuť….

Nachlemtal její krve, ale neměl dost, utřel si držku. Ještě má jednu porci. Zavrčel! Tenhle ležící a spící je tak bezbranný a přesto tak nebezpečný. Už jednou mu do kožichu nasypal pár broků. Došel až k lůžku. Drápem mu přejel po tváři až se objevil proud krve. Olízl jej. Hmmm! Není nejhorší.

„Probuď se myslivečku…“ Oči vlka zlostně zasvítily. Zuby rvaly z jeho krku páteř, postel se zalila krví.

… A kde je: žili spolu šťastně až do smrti???? …