Problém zvaný Charlie Hebdo

Ještě máme v paměti ony davy a nejen v Paříži, kteří si po vyvraždění redakce časopisu Charlie Hebdo připínali na kabáty heslo „Je suis Charlie“. Opravdu to tak vnímají všichni, nebo šlo jen o vyjádření momentálních sympatií k těm, kteří byli zabiti?

Především je třeba říci, že zabití kohokoliv za jiný názor je nepřípustný zločin, který nemá absolutně žádnou omluvu. A týká se to kohokoliv, kdykoliv a kdekoliv a je lhostejné, je-li katem islámský fanatik, nebo třeba najatý vrah střílející na politika, který ohrožuje vládnoucí moc. Novodobá historie, stačí posledních 10 let, je plná těchto lidských zločinů na straně jedné a tragédií na straně druhé.

Charlie Hebdo je brán jako jakýsi etalon svobody slova, doklad úplné sekularizace společnosti. V jejich vydáních se objevují karikatury, jež je možné brát jako doklad, že zmíněná svoboda slova je absolutní, současně však i fakt, že časopis rezignoval na jakoukoliv etiku, tedy jiným slovem mravnost. Jak známo, etika zkoumá a popisuje mravní chování jednotlivce a společnosti i s ohledem na fakt, že s mravní zásady v průběhu času mohou měnit. Dle jiné definice etika ustanovuje, co je právem mravné a co nemravné, přičemž někdy platné mravní názory mohou být v kolizi s názorem právním. Etika navíc také respektuje dilematické situace.

A tady je nejspíše onen zakopaný pes. V posledním čísle Charlie Hebdo klečí zběsilá královna Alžběta II. na krku vévodkyně Meghan, což má připomenout nedávný konflikt na královském dvoře a současně karikovat smrt George Floyda. Stejný časopis zveřejnil v minulosti na titulní stránce kupříkladu kopulaci Panny Marie s B-hem, stejně jako karikatury proroka Mohameda. Je jisté, že podobné další malůvky zachytily cosi, co je pro jisté skupiny když už ne přímo posvátné, tak přinejmenším uctívané. Z těchto karikatur čiší snaha zasáhnout jisté skupiny (menšiny, rasy, náboženské denominace atd.) na hodně citlivých místech.

Kromě naprostých cyniků, kterých mnoho nebude a jimž je vše okolo zcela jedno, vždy podobné kresby vyvolají emoce, na jedné straně možná veselé (to když se nás to netýká či když se vážou k těm, které třeba nemusíme) a na straně druhé záporné, pokud se kresba dotkne našeho vyznání, citů či osob, kterých si vážíme. Evropa je ve vnímání podobných karikatur vysoce tolerantní a tak se nedá očekávat, že při hanobení svaté Trojice dav rozzuřených katolíků vymlátí redakci časopisu okna. Že tomu tak nemusí být vždy, víme od ledna 2015, kdy islámští fanatici v reakci na urážku proroka Mohameda vystříleli redakční radu a karikaturisty.

Zatímco podstata svobody projevu je v našich zeměpisných podmínkách naprosto jasná a nezpochybnitelná (zvláště pak po období totality, kdy byla sice ústavně zaručena, ale jak pravila klasická anekdota, už nikoli po předmětném projevu), hranice svobody slova je předmětem diskusí, z nichž většinou jednoznačný závěr nevyplyne. Zákon samozřejmě postihuje některé její atributy – slovní projevy nenávisti vůči jiné osobě či skupině osob, vyhrožování fysickou likvidací atd., avšak selhává u hraničních mezí, kde konečné slovo mívá soud, avšak i jeho závěry si vyšší instance tu a tam vyloží zcela jinak.

Problém Charlie Hebdo (a podobných tiskovin) je pak v tom, že její projevy jdou za hranici morálky, reprezentující popisnou a předpisovou stránku mravnosti, tedy jistá uznávaná pravidla mravnosti. A jednotlivec v souladu s obecným souhlasem by měl pokládat taková pravidla za závazná pro své konkrétní chování a jednání. Jednodušeji řečeno, je třeba se vyhnout takové činnosti či slovům, jež by mohl ten druhý považovat za natolik závažná, že již narušují jeho etickou integritu.

U podobných projevů je nejlepším řešením kontrovat nikoli právním postihem (kde, jak jsem již uvedl, bude problém nalezení hranice svobody slova), ale využitím naší možnosti svobody projevu, kdy podobné malůvky, urážející naše etické a mravní cítění odmítneme slovně a také třeba tím, že si podobné tiskoviny nebudeme kupovat ani v okamžiku, kdy na jejich přední stránce bude karikatura jedince, který je nám „proti srsti“ a kde bychom třeba nalezli něco pro zasmání.

Protože příští číslo může být pro nás silně traumatické.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články