O Ivance

Znáte ten pocit, když nutně potřebujete volat SOS a máte vybitý telefon? Vždy se to přihodí, když to nejméně potřebujete.

„SOS“ volal maličký strážce svědomí nahoru do nebe. Zuřivě mačkal knoflík na vysílačce. Už by měli konečně vyfasovat něco modernějšího.

„To máš marný,“ pochechtával se našeptávač. „Připravte koupel…“ Vyťukával sms zprávu na svém bezchybném mobilním aparátu. V pekle se novot nebojí.

„Asi se mi vybily baterky,“ smutně pokrčil rameny andělíček.

Abyste pochopili situaci: Ivana byla krásná, vysoká blondýnka. Vždy perfektně upravená, usměvavá. Aniž by o tom věděla, měla brzy umřít. Teď záleželo a všem, jestli se dostane do nebe nebo do pekla…

To, co ji čekalo ale věděli její dva malí mužíčci. Andílek se svatozáří, který hlídal duši posedávajíc na jejím levém rameni a maličký ďáblík s dvojzubcem, který ji našeptával věci, představy a myšlenky, které by ji ještě nedávno ani nenapadly. Potkala zajímavého muže a ďábel ji píchnul do srdce. Srdce se usmálo a ona dostala chuť provést něco nemorálního.

Strážný potřeboval nutně něco udělat. Ivana se připravovala k činu, který on nemohl dovolit. Našeptávač zkušeně jitřil její fantazii a chvílemi uváděl její tělo do stavu chtíče. Její mysl toužila. Ten muž ji tak přitahoval. Opravdu moc by chtěla…

Strážný ji ale nasměroval do obývacího pokoje a tam ji ukázal fotografii. Muž a žena ve šťastném objetí, na zádech otce visí prtě. Hned se jí v mysli rozhostila rodinná atmosféra. Usmála se a zahnala nemravné, nevhodné myšlenky. Políbila manžela na fotce.

Píp. Sms zpráva. Potěšilo ji to.

„Heleď, Čírtě, to není fér.“ Zlobil se andělíček. Našeptávač pozdvihl pravé obočí a potutelně se uculil.

„Dnes v pět?“ Četl přes rameno strážníček osobní sms. Ne! Chtěl vykřiknout. To chtělo nějaký zázrak. Ale jak to měl udělat? Přece nesměl opustit stanoviště, nemohl ji tu nechat jemu napospas. Za týden bude nahoře svatý Petr svádět boj o její duši s Luciusem. Pokud by odletěl pro radu nahoru, nechal by ji nestřeženou a pokušitel by ji schramstnul do svých pařátů. Ale když vysílačka nefungovala… a Ivanka se tak těšila ulehnout na lože s cizím mužem!

„Nevím, nevím, jak to uděláš,“ pochechtávalo se čertisko. Snažilo se vypadat klidně, ale ani jemu dosud nepřišla potvrzující odpověď z pekla. Četl někdo jeho zprávu? Zatopili pod kotlem? Jistě zase mastili karty nebo se váleli čertví kde! Ale před pernatcem nesměl dát nic najevo. Líbilo se mu, když svatozářník nevěděl. Byl tak zmatený.

Ivana si mezitím udělala manikúru, připravila si vhodné oblečení. Těšila se na dnešní večer. Představovala si, jak její vytoužený nalehá do jejího klína. Byla tak vzrušená. Ach, jak ona toužila… Ve své fantazii přistoupila až úplně k němu, stehny se dotýkala jeho rozkroku. Strážný si zakrýval uši i oči. Tohle se nesmělo stát. Ivana si domluvila s matkou, že jí prtě ohlídá. A ona celý večer a noc stráví s cizincem. On ji tak vzrušoval, jeho hlas v telefonu, jeho slova, roztoužené zprávy, byl to inteligentní a milý chlap. Dnes byla odhodlaná porušit všechna pravidla. Na co byla morálka?

Strážníček měl na těle kopřivku, když si četl její myšlenky. Pohlédl vzhůru, ještě jednou zkusil vybitou vysílačku, aby se ujistil a vyrazil za posměchu šeptálka k nebi. Mával svými malinkými křidélky, jak jen mohl. Dole nechal toho potvoru chlupatce s Ivančinou duší a bohužel i s tělem. Doufal, že to stihne a vrátí se před pátou. V pět by měla Ivana předávat prtě matce a pak… Pak už by se nedalo vůbec nic dělat. Ivana by se zapsala do pekla a příští týden by byl boj o její duši zbytečný. Činy by mluvily za vše. A nevěra by se nedala odpustit. Ani svatý Petr by tohle nedokázal zamést pod koberec. Ale teď byla Ivanky duše ještě čistá. Co se dělo nahoře, nevíme, protože zákony nebeské nedovolují žádnému smrtelníkovi vstup, ani na kukačku.

Zatím dole…

Rohatec stále nedostal kladnou odpověď. Co se to tam dole zase dělo? Už Ivanu skoro měl, ale co když by neměl pekelný žár ten správný stupeň? Duše by neměla mít pocit, že je někde v lázních, že? Nervózně vytáčel číslo do pekla, samozřejmě tajné… Mobil na druhé straně vyzváněl, ale nikdo ho nezvedal. Ani nejvyšší nebyl v kanceláří? Našeptávači se to vůbec nelíbilo.

Ivanka už sbalila prtě do auta a vyrazila k mamce. Byly čtyři pryč! Kruci, zaklel čertík. Přece by teď neodešel, když by mohl napichovat ty nejintimnější myšlenky v hlavince krásné ženušky. Chtěl z ní udělat odvázanou, sprostou a nemorální milenku. Měl vše připravené, naplánované, těšil se na zděšení v očích maličkého soupeře z nebe. Ivanka by chtěla dělat věci, kvůli kterým by se strážníčkovi červenaly nejen uši.

Ale proč k čertu nezvedali ten telefon! Už byl nejvyšší čas. Sakra, nedalo se nic dělat, ale musel si odskočit do pekla. V autě panovala příjemná atmosféra, Ivanka si broukala oblíbené písně, prtě spokojeně předlo na zadní sedačce. Vše se vyvíjelo podle pekelných postupů. Ďáblík nečekal…

Co se dělo v pekle? To není nic tajného… Peklo nic neskrývá, na nic si nehraje. Ono smí dělat vše proto, aby duše spadla do jeho jícnu.

V pekle bylo liduprázdno, pardon čertuprázdno, prostě nikde ani kopyto. Jen hosteska u přijímacího pultu.

„Ahoj Uriano,“ zakřičel čertík našeptávač. Byl tak malinký, že ho čertice skoro přehlédla.

„Co tady děláš?“ Rozzlobila se na něj. „Nemáš opouštět stanoviště!“ Ruce dala v bok a v očích jí plálo. Chlupatík se jí bál, kdyby chtěla, mohla by ho rozmáčknout jako švába.

„Uri, je to naléhavé, musím mluvit s Luciusem,“ prosivě začal.

„Ale dneska nepracujeme,“ ucítil z jejího dechu alkohol. „Lucius slaví tisíciny.“

„Cože?“ Vyděsil se rohatík. „Ale já mám Ivanku rozdělanou…“

„No já tě pustím, zkus to, jestli si troufáš.“

Čertík pokračoval až do hlučné velké síně, kde se konala oslava. Vyhýbal se velkým chlupatcům, kteří hlasitě řvali. Když dorazil až k nejvyššímu, hluboce se uklonil.

„Můj nejodpornější!“ Lucius gestem ruky nastolil ticho. Maličký mu do ucha objasnil celou situaci o Ivance. O jejích touhách…

V autě…

Ivana byla tak krásně rozrušená. Maličký strážný opět seděl na svém místě a snažil se o citové vydírání. Marně, ona byla vůči němu imunní. Jeho vzpomínky na manžela odrážela jako baseballista nahozený míček. Myslela jen na milování s jiným. Byla rozhodnutá a nic božského ji nemohlo zastavit. Pernatec byl nešťastný, v nebi se mu nedostalo žádné pomoci. Prý, jak by to vypadalo, kdyby si každý strážný odletěl od své ovečky kvůli každé prkotině.

V pekle…

Lucius vyslechl celý příběh.

„Ale my dnes slavíme!! HMM..?!“ Zavrčel nespokojeně.

„Ano,“ zvolali ostatní podnapilci.

„Chceme chlastat a souložit a ne zatápět pod kotly!“

„Ano!“ Hromový souhlas.

„Ale co Ivanka?“ Snažil se čertík. „Ona už je nachystaná, určitě to udělá.“ Lucius se zamračil pod vousy.

„To by bylo nemilé, teď všeho nechat a jít štípat dříví…“ Přimhouřil oči a pekelně se zasmál.

Mezitím Ivanka…

Předává prtě své matce. Ještě naposledy se vrací, aby ho pochovala a políbila. Anděl si zakrývá oči. Nezvládl to, už nedokáže zabránit hříchu.

Lucius luskne prsty…

Ivanka položí prtě na zem. Chytí se za břicho. Žaludek strašně tlačí, hlava se jí zatočí a ona… zvrací! Nekontrolovaně se vzpíná pod stahy pekelného sevření.

„A je to,“ oddychuje si Lucius. Čerti štěstím tančí!

„A je to,“ mne si ruce svatý Petr.

„Ano!“ Vykřikuje vesele strážníček.

Našeptávač pláče…

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články