Ema má Mámu
Posílám směrem k vám nové podvečerní čtení. Střípek obyčejného života.
Možná jen povídka, možná začátek nové knihy? Kdo ví?
Věřím, že život mi v pravou chvíli sám napoví…..
EMA
Prostě miluji taková rána, kdy mě k životu probouzí ptačí zpěv. Dneska jsem byla
vzhůru daleko dřív, než zazvonil budík. Okna otevřená dokořán, poslouchala jsem ranní koncert a přemlouvala se, abych si aspoň chvíli zacvičila. Přistihla jsem samu sebe, jak místo kroucení hlavou zírám z okna a pozoruji chvějící se listy stromů. Stávalo se mi to často. Není pro mě problém zůstat stát uprostřed chodníku a fascinovaně očichávat růže u obrubníku, abych zjistila, jestli ty červené voní více, nebo méně, než ty růžové o kus dál. Jednu sousedku už to pěkně štve a vždycky, když mě zahlédne kráčet kolem, stoupne si provokativně za okno a dělá, že někoho vyhlíží. Jednou ho dokonce otevřela. Ani její velmi nepříjemný výraz mě však neodradil. Přiblížila jsem se pomalu k červenému trsu se čtyřmi květy, vzala je obřadně do dlaní, abych neohnula ani lísteček a nasála sladko jemnou vůni, na které jsem už byla tak trochu závislá. Moje hlasité „áááááách“, sousedku absolutně odzbrojilo.
Otevřela jsem oči a s blaženým výrazem ve tváři na ni zavolala: „Dobrý den. Mockrát Vám děkuji za ty růže. To je úžasná vůně. Nikde jinde v okolí není taková. Věřte mi. Mám je očichané všechny. Na shledanou.“ Málem vypadla z okna. Ještě teď se musím usmát, když si na to vzpomenu.
Seděla jsem na jógové podložce ve svém malém bytě, okna dokořán a myslela na růže. Zase z toho cvičení nic nebude. Lehla jsem si na zemi, zavřela oči a poslouchala zpěv ptáků zvenčí. Ještě jsem si stihla pomyslet, že meditovat se musí. Po chvíli jsem zřejmě opět usnula. Probudil mě až telefon. Taky vyzváněl neslušně dlouho. Úplně mě vylekal. Vystřelila jsem z podložky, zakopla o vlastní nohu a stihla si narazit koleno. Myslela jsem, že zvonění během mé akrobacie ustane, ale nestalo se. Telefon si hlaholil vesele dál, absolutně neakceptujíc můj ranní stav. Když jsem ho konečně vylovila ze dna šuplíku, na displeji uviděla mámu a její usmívající se obličej. Ta fotka se fakt moc povedla. Měla zrovna nějakou výstavu svých vyšlechtěných květin a vyhrála první cenu za vzhled a vůni rostliny. To štěstí a radost na mě vždycky z té fotky přeskočí, pokaždé, když mi zavolá.
„Ahoj děvčátko“, švitořila do telefonu. „Pojď na kafe. Mám plán a musím Ti o něm nutně říct“, nadšeně mě lákala ven. „Mami, teď jsem teprve vstala, mám na sobě tepláky a vypadám hrozně. Taky bych měla dneska něco napsat do práce, jinak mě šéfka uškrtí“, hledala jsem výmluvy, jak nemuset vytáhnout paty z domu. „Miláčku! Nikdy nevypadáš hrozně, články pro tu vaši můru máš napsané jedna dvě, protože Tě znám, a když si místo tepláků na sebe nahodíš Tvoje krásné květované domácí šaty, můžeš bez obav za patnáct minut sedět o dvě ulice dál na naší zahradě a popíjet s matkou kávičku. Máš ještě nějakou zbytečnou výmluvu drahá dcero?“, dobírala si mě máma. „Jo a upekla jsem hraběnku, tak spěchej.“ Zavěsila a já se zase usmívala. Je fakt neskutečná. Hodiny ukazovaly teprve devět a ona už měla napečeno. Vstávala kolem páté. Někdy ve čtyři. Od té doby, co před patnácti lety umřel táta, vedle ní v posteli, uprostřed spánku, už nedokáže déle spát.
MÁMA
Od rána bylo něco špatně. Vstala nezvykle brzy. Byla ještě absolutní tma protkaná tichem. Absence ptačího cvrlikání naznačovala noc. Na budíku zjistila, že je teprve 2:25. Pokoušela se zabrat, ale nešlo to. Chvíli ještě ležela ve veliké posteli se zavřenýma očima, ale pak to vzdala. Najednou ucítila velké nutkání na záchod. Pomalu se překulila na bok a opatrně si sedala, aby se jí nepřihodilo to, co posledně. Měla pak modřinu čtrnáct dní. Ještě, že se dala schovat pod dlouhou sukni. Před pár týdny vstala moc rychle, zamotala se jí hlava a poranila se o hranu postele. Ema to neví. Má svých starostí dost. Chvíli seděla a pak pomalu, s přidržováním se o židli, vstala z postele a už jistým krokem spěchala na záchod. Občas se jí stávalo, že to úplně nestihla a musela si převlíknout kalhotky. To bylo dnes v pořádku.
Když si umývala v koupelně ruce ve vlažné vodě, připustila ještě teplejší a omývala si obličej, téměř horkou. Neměla ráda chlad.
Ale vodu v jakékoliv podobě milovala. Tekoucí zvuk ji uklidňoval. Připomínal jí řeky a nádherné vodopády, které s manželem navštívili během jejich společného života. Taky jí ten zvuk připomínal Viléma. Milovala ho víc, než cokoliv na světě. Vlastně pořád miluje. Někdy mívala výčitky vůči své drahé Emě. Občas měla pocit, že už nikoho nedokáže milovat více, než jeho. A teď je pryč. Umřel příliš brzy. Tolik toho nestihli. Často si s ním před spaním povídala. Každý večer mu rozestlala postel vedle sebe a pečlivě natřepala polštář, jak to měl rád. Ale teď je ráno a ona zase nemůžu spát. Voda teče, potichu šumí a stéká jí po rukou. Už se trochu uklidnila. Podívala se na sebe do zrcadla a projela si mokrým prstem pár vrásek. Každý den si vybírá jiné, aby to těm druhým nebylo líto. Vykresluje je mokrými prsty, jako omalovánku. To ji taky uklidňuje. Připomíná jí to hru z dětství. Hrávali si s bratrem na indiány a vždycky se malovali blátem po obličeji.
To potom nechali zasychat a uschlé obrazce umývali až večer, než vlezli do peřin. Byl to krásný čas.
Podívala se na svůj odraz v zrcadle a téměř neznatelně se usmála. „Krásné ráno miláčku“. Oblíkla si svůj oblíbený květovaný župan a šla si do kuchyně uvařit kávu.
To je taky jedna z činností, které měla moc ráda. To klokotání konvičky ji pořád bavilo a vůně právě uvařené kávy zaplňující prostor, jí dávala pocit domova. Stále je na co se těšit. Od Vilémovy smrti se chytala každé maličkosti, která ji dokáže uklidnit, nebo potěšit. „Kdoví jak dlouho tady budu ještě strašit“, říkávala si,“ tak ať to aspoň stojí za to“. U kafe měla vždycky nejlepší nápady. A když si do něj přidala med, tak ještě lepší. Ovesné mléko došlo. Zase důvod vylézt z nory. Sedla si spokojeně do velkého křesla, které ji dokonale objímalo celou, dala si nohy nahoru na podnožník a užívala si každý horký doušek. To ticho jí ale něco narušovalo. Slyšela pořád nějaké šplouchání.
Začala chodit po bytě a šla za zvukem. V koupelně proudem tekla voda. Vždyť ji přece zastavila. Nebo ne? Když vycházela z koupelny, vedle pračky, místo aviváže, stálo ovesné mlíko.
Foto ArtPropelled
Krásne sa mi to číta v podvečernom tichu. Zaujímalo by ma pokračovanie…Teším sa na ďalšie.
Janka moc děkuji.. Píšu dál.. Ema s mámou se rodí 😘
áno, teším sa…….fakt sa mi to moc páči, to tvoje vykreslovanie či ako to nazvať, farbičkovanie
Brigito, milé! Já bych chtěl knihu! 🙂
Otakare, mnohokrát děkuji za Váš názor. Mějte se moc hezky..Zapracuji na tom..myslím na knize
Tolik pěkné! Na okamžik se člověk podíval a prožil poetiku jiného života. Přišlo mi to jako když na moment se zastaví čas a já si mohu prohlédnout cosi prchavého….děkuji
Ivanko děkuji Vám, za krásný komentář…Jsou to momenty, které si občas uchovám navždy, prostřednictvím písmen. V práci jich prožívám mnoho. Obrovské obohacení. Mějte se nádherně
Hlasuji pro knihu.
Haničko děkuji. Snad se to bude vyvíjet dál. Děkuji za pobídnutí. Pěkný večer
Pěkné, Brigito, pište….
Děkuji Tomáši. Nějak i to teď moc nešlo. Jsem byla zabržděná:-) Snad už to povolilo. Mějte se fajn
Moc hezké paní Brigito. Hezkou neděli
Děkuji Vám Jane. Krásný večer
Bi, zlato moje ♥ ♥ ♥
Miláčku vítej. Nějak ke mě teď múza nelétala…Měj se krásně Bohunko
Moc pekné, aj keď veci o smrti manželov nečítam rada a ani po dvoch rokoch od smrti toho môjho to nedávam,ale toto ma jednoducho potešilo..ďakujem…
Soni mnohokrát Vám děkuji za osobní komentář. Mějte se co nejlépe a zůstaňte zdravá