Óda na moji matku

Jak se máte, milí návštěvníci Blogosféry? Od mého posledního příspěvku uplynulo mnoho času. V naší sudetské rezidenci došlo mezitím k mnoha významným změnám. Jednou z nich je, že jsem se vdala. Z tohoto faktu samotného žádné trable neplynou: život je snadný, když máte tak fantastického muže, jako mám já. Ale tenhle článek nebude o něm. Vzhledem k tomu, že ve střednědobém horizontu očekáváme i další změny, pod mou spokojenou, buclatou fasádou začínám panikařit.

Když se člověk narodí do rodiny, bere všechno jako standard. Dlouhou dobu mu například nenapadne, že jiné rodiny nevylepšují svůj rozpočet kradením v samoobsluhách. Já jsem takhle brala jako standard každoroční dovolenou u moře, lyžování v Itálii každou zimu a ze všeho nejvíc jsem chápala jako samozřejmost domácí jídlo své mámy.

Na vysoké škole jsem se starala jen sama o sebe a moje dieta se skládala z cigarety a kafe k snídani, tortilly z KFC k obědu a mnoha sklenic lihovin různé kvality k večeři. Takhle se dalo žít překvapivě dlouho, vlastně i nějakou dobu potom, co jsem poznala svého současného manžela. Nikdy si na to nestěžoval. Když jsem se vdala, všechno, co jsem o vaření věděla, jsem se naučila z několika kontroverzních dílů Výměny manželek.

Jak to vlastně dělala mame? začala jsem se ptát čím dál častěji. Kam až mi sahá paměť, měli jsme vždycky na oběd polévku i hlavní jídlo. Tyhle chody logicky následovaly ihned po sobě a v její kuchyni to nikdy nevypadalo jako po výbuchu, jak je příznačné pro naši sudetskou domácnost. Protože je pro mne zatím téměř nemožné dosáhnout téhle synchronizace, manžel ode mě často slyší zoufalé: „Tady máš hlavní jídlo, polívka bude asi až večer.“ Někdy polévka není vůbec, jindy je naopak jenom polévka a jídlo přichází často v nejméně vhodnou dobu, někdy i hodinu a půl po původně ohlášeném termínu.

Včera jsem s rázností sobě vlastní ohlásila, že budeme mít na oběd hrachovou kaši. No, tak byl sendvič se sýrem, no. A to jsme měli ještě štěstí, že byl zrovna chleba. Dnes byla neděle a já jsem se rozhodla udělat sváteční jídlo, což byly v mém podání krémové kuřecí plátky se žampiony a rýží. Kubovi jsem řekla, že budeme jíst za čtvrt hodiny. Po půl hodině se přišel opatrně zeptat, jak to vypadá s obědem.
„Dala jsem tam tu smetanu a nechce mi to zhoustnout, kurva,“ pravím nešťastně.
„To nikdy nezhoustne, tam musíš dát jíšku,“ poučí mě manžel, který svého času vedl hospodu, takže vaření rozumí lépe než já.
„Ale v tom videoreceptu do toho žádnou mouku nedali, a zhoustlo jim to.“
„To kecaj, mají z toho víc zhlédnutí, že si to lidi pouští pořád dokola a řeší, co udělali blbě.“
„To ne! To je Cuketka, ten by nelhal!“
Po přidání jíšky jídlo krásně zhoustlo, manžel si moc pochutnal.

Moje máma dovede udělat i z tak neokázalých jídel, jako jsou krupicové noky či pórková polévka, kulinářský zážitek, a to vůbec nemluvím o nedělních obědech, kdy jsme měli třeba králíka na smetaně. A to pozor, mluvím o době, kdy měla tři malé děti ve věku 4 – 12 let. Když přijedeme na návštěvu teď, standardem jsou dva druhy polévek, telecí osso bucco, moderní salát a taky je vždycky dezert. Když přijede návštěva k nám, musí Jakub rozpálit gril a dezert si musí dovézt návštěva vlastní.

Když je člověku dvanáct, ani ho nenapadne, že by se něco u mámy v kuchyni přiučil, a v šestnácti už má úplně jiné zájmy. Proto teď po večerech zkouším základní recepty, abych byla časem schopná nakrmit svou rodinu domácím jídlem. Samozřejmě, žít v Praze, mohli bychom si nechat denně dovážet to, na co bychom zrovna měli chuť. Jediné, co jsou ochotní vám dovézt až domů tady v severních Čechách, je exekuční příkaz.

Proto nezbývá než zkoušet to pořád dokola. Člověk se vlastně neustále učí novým věcem: například já nedávno to, že lze spálit i polévku. Dosud jsem netušila, že to je možné. Tentokrát ji nejedl ani Jakub, a to je co říct. Před pár týdny jsme dokonce hořeli. Naštěstí mám v rukávu stále největší trumf: mámu, která je ochotná mi zvednout kdykoliv telefon a poradit mi, jak mám udělat její fantastickou krkovici s kari kořením a pečeným česnekem, jehněčí na červeném vínu nebo mou milovanou uzenou polévku.

Těším se, až mě rodiče zase jednou navštíví tady u nás v Sudetech, okolo mě bude běhat rozjívená drobotina a já jim všem s patřičnou hrdostí naservíruji třeba sýrový sendvič.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články