Musíme být Rusku vděčni a zavázáni
Protože pro nás v minulosti udělalo strašně moc a investovalo u nás, zatímco běžní Rusové si odtrhovali od úst.
Sdělil to předseda dolní komory Ruského parlamentu Vjačeslav Volodin. A rozjel se pěkně zostra na adresu východní Evropy: „Když tyto státy patřily mezi země socialistického tábora, zvykly si žít na účet druhých,“ a pokračoval: „občané Ruské federace nepožadovali od vás to, co vám dávali a sami si odtrhovali od úst.“ Se slzou v očku jsem si vzpomněl na dobu onoho takzvaného socialistického tábora, kdy jsme závistivě listovali katalogy Quelle, nebo Neckermann, oči nám přecházely z nabídky zboží na západoněmeckém trhu a nechápali jsme, co si vše mohou Němci nejen koupit, ale i s ohledem na jejich platy dovolit. Ti západní Němci měli prostě tu smůlu, že si kvůli nim ruský mužík neodtrhával od úst, ale svou péčí zahrnoval nás.
Volodin zmínil nejen nás, ale i bývalé Sovětské porobené gubernie – Ukrajinu a Pobaltské státy. Ukrajina je jistě velmi vděčná za hladomor, při kterém zemřeli miliony lidí a jistě i Pobaltské státy cítily velkou úlevu, když byly pod patronací velkého Ruska. Však taky dost prořídlo obyvatelstvo, které, pravda částečně nechtěně, bylo nastěhováno na Sibiř a místo něho dosazeny ruští rolníci. Jistě Pobaltí cítí vděk do dnes.
Ukrajina je natolik zavázána Rusku za svou minulost, že jistě chápe současné ruské nároky na Krym a své východní oblasti. To jen někteří nevděčníci to zpochybňují.
A Volodin pokračoval: „Ano, Rusko vám není dlužno, ale vy (jste dlužni) Rusku. Buďte vděčni.“ Jistě. Se slzou v oku děkujeme za uranové lágry, zadrátované hranice, všeobecnou chudobu, tisíce zničených lidských osudů, miliony pokřivených charakterů a za bídu, z které se hrabeme do dnes. Chudáci Rakušané, kteří byli za války také osvobozeni Rudou armádou, ale nezůstali jaksi pod jejím protektorátem, na tom byli, jsou a jistě budou, podstatně hůř než my.
Šéf ruské sněmovny podle TASS vysvětlil, že má na mysli pracovní místa, vytvořená v těchto zemích, investice, ale také ochranu před vnějšími problémy a hrozbami.
Tak pracovních míst u nás bylo jistě dost. Vždyť byla dokonce pracovní povinnost a nebyla nezaměstnanost. A kdo náhodou pracovat nechtěl, tak skončil v lapáku. Že se za ty platy dala koupit tak leda shnilá jablka a rozpadající se auta, to již nezmínil. A ochrana? Samozřejmě o tom víme své. Vždyť v roce 1968 nás Rusko přeci zachránilo před zde vznikajícím fašismem.
Píšu to vše ironicky, ale uvědomme si, že běžní Rusové jsou tímto pořád krmeni a věří tomu. My jsme se měli dobře, protože oni se měli špatně. A jsme nevděční nevděčníci.
A na závěr Vjačeslav Volodin již bez skrupulí vyhrožuje: „Pokud nemáte svědomí, měli byste znát alespoň míru. Pamatujte, že ruskému rolníkovi trvá dlouho, než zapřáhne, ale pak jede rychle. Bylo by správné omluvit se. A začít vztahy s myšlenkou na budoucnost.“ Úplně jakoby říkal: až ten pohár přeteče. Zase z něj mrazí. Zase přichází mráz z Kremlu.
Chtěl jsem napsat cosi podobného, ale není co dodat. A naprostý souhlas s tím, že Rusové si skutečně myslí, že na nás dopláceli. Měl jsem možnost mluvit s několika ( a nebyli to mužici) a všichni tvrdili unisono totéž, že jejich bída je na úkor našeho „blaha“. Okupaci 1968 berou stále jako záchranu před naší zhoubou. O důvod víc se od nich odstřihnout a mít vztahy, které nebudou založeny na diktátu a servilitě hradní zdechliny.