Když člověk smí stále doufat

Stále čeká. Svítí tam v dálce a čeká na něj. Na svého hvězdáře. Možná se jednou opět potkají. Možná, že jejich setkání bude tentokrát dokonalé. Jednou…

Kdysi dávno žil jeden hvězdář. Žil ve svém malém domečku a každý den se těšil na návštěvu jedné malé hvězdy.

„Holčičko,“ jí říkával. „Holčičko, kdybych jen nebyl o tolik starší…“ Každý den ho přišla navštívit s doprovodem gardedámy. Bohužel nikdy nebyli sami. Tolik by si toho řekli, kdyby mohli.

Hvězdička ho milovala. Milovala ho od prvního dne, kdy se potkali. Jenže on byl hvězdář a ona pouhá hvězda. Zamilovala se do toho hvězdáře a doufala…

Ty roztomilé papírky, které ležely na stolku a oni do nich tajně zapisovali svá přání.

„Hm… jedna by se mi líbila…“

„Hm… mě by se jeden taky moc líbil…“

***

Jednou se nečekaně stalo, že hvězdička dostala volno. Opravdu, její garde ji nechala na jeden dlouhý večer samotnou.

Tehdy ji hvězdář vzal na výlet svým kočárem. Na malou chvilku ji předal otěže. Bála se, ale koně se nechali vést tak lehce. Držel její drobné prsty v dlaních. Nádherná projížďka.

Vystoupila z kočáru a pohlédla k nebesům. Byla krásná vlahá noc. Hvězdář ji zezadu objal a pomalu se pohupoval v bocích. Jejich těla začala opatrně tančit. Ona se vznášela radostí. Toužila po jeho polibku na šíji, ale on byl stále rozumný.

***

Pak se ztratili. Ztratili? Ve snech se potkávali a opravdu si užívali plnými doušky. Ona se mu oddávala a on bral vše, co mu nabízela. Ale pak přicházela rána.

Dlouhou dobu o sobě nic nevěděli. Ona ho sledovala, ale neodvažovala se ho oslovit. On žil svůj život.

***

Po několika letech si hvězdář vzpomněl na „svou“ hvězdičku. Koupil si dalekohled a začal sledovat nebe. Jednou ji přece musí najít. Začala mu chybět.

Vždy, když ji hledal uvědomoval si, jak strašně daleko jsou od sebe.

***

Jednoho dne ji objevil. Našel ji v nebeském paláci. Poznal ji. Stála u okna a rozčesávala si své dlouhé stříbrné vlasy. Oči jí svítily a ústa se usmívala. Jako by cítila, že ji někdo pozoruje.

Ano, věděla o něm. Byla šťastná, že se opět našli. Za ta léta její láska nevyhasla.

Posílala svému hvězdáři na Zem malé zprávičky. Krásné romantické zprávy o její lásce.

Jenže patřila jinému.

„Hvězdičko, jsi tak daleko…“

***

Když se konečně podařilo a ona směla opustit na malou chvíli nebe, zastavila se v jeho malém domečku. Toužili jeden po druhém, ale nechtěli nikomu ublížit. Stáli mlčky a jejich srdce plakala. Chtěl ji. Byl natěšený, ona bohužel… byla rozumná.

***

Jak to bylo dál? Zatím to život nenapsal. Každý dál žijí svůj život a doufají, že třeba jednou… A když ne v tomhle životě, možná v tom příštím.

„Je krásné, když má člověk v co doufat.“ Díky.