Řekni heslo, nebo jsi synem smrti!

Jednou z charakteristik dnešní doby jsou hesla. Ne ty na předvolebních plakátech, ty jsou k smíchu či pláči. Ale ta, kterými se prodíráme na internetu.

Jedno z nejslavnějších hesel se objevilo kdysi v jedné z prvních her největšího Čecha Járy Cimrmana Hospoda na mýtince. Tam se v chudé rodině srbského emigranta narodil bohatý hrabě Nikolič. Jeho rodiče se před synkem za svou chudobu styděli a tak hrabě Nikolič prožil těžké dětství. Naštěstí jeho otec uložil celé synkovo jmění do místního peněžního ústavu pod heslem „„Dobro je prisjetiti se da prividno prav put prema cilju predstavlja u stvari pravodlivo krivudanje“, které zapomněl.

Potud klasik.

Život se však s námi nemazlí a různá hesla jsou nedílnou součástí našeho života. Nejen přístup do banky, ale i na různé další servery. Tak nějak nechápu, proč, když kupuji třeba sáčky do vysavače, musím mít k přístupu i heslo.

Zpočátku to ještě jde. Prvních pár hesel je průměrně vybavený člověk schopen vytvořit a pamatovat, nicméně s rozrůstajícím se působením v internetové bažině se vymýšlení dalších stává noční můrou. Ještě v dřevních dobách stačilo jen pár písmen – třeba vlastní jméno opačně – s rozrůstajícími se požadavky však heslo bobtná, přibývají číslice, dokonce je občas nutno použít i nějaké další znaky jako paragraf, apostrof či zavináč.

Vytvořil jsem si proto heslovník. Ten jsem časem sepsal ve Wordu do počítače a zahesloval před hackery. Po několika týdnech jsem jej potřeboval otevřít, avšak ouha! Zapomněl jsem heslo. Útrpně jsem začal vyplňovat onu potupnou kolonku „zapomněli jste heslo?“ a sosal v poště, kam mi po krátkém čase nějaký dobrý muž či žena z oddělení nazvaném „sklerotičtí kunčofti“  poslali nové.

Nedávno jsem však narazil na sofistikovanou verzi, kde mi byla dána šance si na zapomenuté heslo vzpomenout. Byla tam řada otázek, které – při správné odpovědi – umožní opět návrat do minulosti. Otázky však byly velmi rafinované a přivedly mne opět do úzkých.

Tak třeba:

1. Jméno Vaší první lásky. Znejistěl jsem. Moje první láska se jmenovala Martina, seděla přede mnou v první B a měla krásné vlnité blond vlasy, za které jsem ji v hodinách vlastivědy popotahoval ve snaze vydobýt si pozornost. Dát ji tam?  Nebo dát další jméno z doby tanečních, kde jsem se poprvé seznámil tak říkajíc manuálně s konsistencí poprsí? Nebo té, která mne zbavila konečně břemene panictví? Tato otázka by v budoucnu spadla do kolonky „opravdu nevím“

2: Vaše první auto. Jsem si jist, že mým prvním autem, na které jsem byl pyšný, byl Rolls-Royce Silver shadow z kolekce Matchbox. Vyměnil jsem ho s mentálně utlumeným spolužákem Kotlárem za nefunkční traktůrek na klíčový pohon. Přidal jsem mu i vlečňák, aby tolik neslzel, když jej chtěl druhý den zpět. V 15 letech jsem poprvé řídil Multicar, když jsem vezl na brigádě v areálu Nové huti Klementa Gottwalda nějaký materiál z bodu A do bodu B. První, co jsem opravdu tak nějak vlastnil, byla Škoda 105 asi z  páté ruky. Považovat tento stroj za auto by bylo poněkud nadnesené, neboť spíše nejelo, než jelo. Pamatuji si ho jen proto, že se mi ho poštěstilo těsně před smrtí (tedy vozu) prodat nějakému Polákovi, kterému se podařilo za mých úpěnlivých modliteb po skončené transakci nastartovat na první pokus a odjet z parkoviště. Tedy suma sumárum, opět rozpaky, co tam vlastně dát.

3: Váš první šéf. Jelikož jsem od svého útlého mládí pracoval na brigádě ve zmíněné huti jménem dělnického presidenta, bylo by namístě uvést jeho jméno. Byl to šéf koksovací baterie, který mne dostal pod patronát. Jmenoval se Očadlík a za celé dva měsíce jsem od něj slyšel dohromady zhruba 20 slov. Upřímně řečeno, mnoho mluvit nemohl, protože měl u úst neustále přilepené hrdlo osmistupňového piva. Nebo můj první šéf v práci po nástupu do nemocnice? Na toho vzpomínám v dobrém a používat jeho jméno jako přístupový klíč? Nikdy….

Tudy cesta nevede. Nakonec jsem potupně sepsal ona hesla, přístupová jména na papírek, který jsem uložil do dobře zamčené schránky a tak vždy, když budu potřebovat koupit toner, jízdenku na vlak či třeba jen spatřit své fotky na Rajčeti, odemknu stolík a vím.

Uklidněn tímto finálním výkonem jsem zhasl lampu a odebral jsem se po schodech do ložnice za svou zákonnou chotí. Jelikož byla tma, tak jsem jemně zaklepal na dveře.

A ozvalo se: „Řekni heslo a můžeš dál“…..

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články