O lásce, smrti a zjednodušujících pohledech

Na webu Českého rozhlasu jsem přečetla glosu Daniela Kroupy nazvanou O lásce a smrti. Být autorem kdokoliv jiný, přešla bych to mávnutím ruky. Pana Kroupy si ale vážím, a proto mě jeho přístup „za nás jsme to dělali líp“ docela nepříjemně překvapil. Čekala bych od člověka jeho kapacity trochu větší snahu o pochopení současné mladé generace.

Pan Kroupa vzpomíná na svou nedávno zesnulou přítelkyni Anku, která se v mládí vdala, měla děti a „kupu vnoučat“ a i když později onemocněla, její manžel se o ni obětavě staral až do konce. Srovnává ji s jakousi mladou dívkou, se kterou nedávno hovořil, a která má v plánu prožít single život bez závazků. Tím se dívka samozřejmě ochudí o rodinný život, který měla to štěstí prožít Kroupova přítelkyně Anka.

O oné mladé ženě samozřejmě nevíme nic, stejně jako o jejích motivech k výběru single života. Je možné, že byla dcerou rodičů a vnučkou prarodičů, kteří vzešli ze stejné generace, kterou Kroupa glorifikuje, ale její životní zkušenost je diametrálně odlišná než ta jeho: možná vztahy v její rodině nebyly naplněny láskou a porozuměním, ale manipulací, nevěrou a hlubokým neštěstím, které často doženou zbrkle a nepromyšleně uzavíraná manželství, která byla často v minulosti uzavírána z důvodu neplánovaného těhotenství, snahy vymanit se z vlivu původních rodin novomanželů nebo čistě jen z naprosté absence alternativních životních scénářů.

Ale i v případě, že mladá žena vzešla z uspokojivých rodinných podmínek, zdá se mi vyloženě chybné vysvětlovat to sobectvím mladé generace, které jí pan Kroupa nenápadně podsouvá. Nerada bych se pouštěla do hlubokých ekonomických analýz, ale to, že dnešní dvacátníci a třicátníci žijí v mnohem méně stabilním světě, než generace jejich rodičů, je prostě fakt. Vlastní bydlení je dnes mnohem méně dostupné než v minulosti a to už zdaleka neplatí jen o atraktivních pražských adresách. Bydlet v jakékoliv realistické dojezdové vzdálenosti do některého z větších měst, která nabízejí pracovní možnosti, je stále vzdálenějším snem mnoha lidí, kteří neměli to štěstí a nedostali od rodičů podstatný materiální základ. Jistě i pan Kroupa souhlasí, že před založením rodiny je dobré mít otázku bydlení uspokojivě vyřešenou. Nemůžeme být všichni IT specialisté s šesticiferným platem, tato společnost stále ještě potřebuje i zdravotní sestry, učitele a prodavače. Pokud jejich platy nestačí na důstojné bydlení, do rodinného života se pohrnou jen ti odvážnější či méně zodpovědní z nich.

Co se týče výběru profese, i tady je situace diametrálně odlišná. Generace mých rodičů si v mládí vybrala profesi, u které pak zpravidla zůstala celý život. Dynamické společenské změny, kterými si procházíme, však tenhle životní scénář činí stále méně realistickým. Posunul se taky věk odchodu do důchodu. Automechanici, účetní i servisní technici dnes potřebují úplně jinou sadu znalostí, než která byla v jejich oboru potřeba před dvaceti nebo třiceti lety. Nemá smysl kohokoliv poučovat o tom, že si měl „lépe vybrat“ svůj studijní obor: vzdělání je hodnota sama o sobě a schopnost kritického myšlení a práce s informacemi, které vysoké školy ještě v dostatečné míře rozvíjejí, je něco, v čem například důchodci těžce zaostávají za dnešními dětmi na prahu puberty. Úplně absurdní je pak lamentovat nad tím, že existuje velká poptávka po gymnáziích a maturitních oborech, čímž devalvuje hodnota maturity: no jak by to asi mělo vypadat jinak, když bez maturity vás dnes zaměstnavatelé nechají maximálně načerno umývat nádobí.

Ale dobrá, dejme tomu, že mladá žena, jejíž přístup k životu pana Kroupu tak zklamal, pochází nejen z dobrých rodinných poměrů, kombinací vlastní píle a příspěvku od rodičů dosáhla na slušné bydlení a má poctivou, dobře placenou práci v oboru, který se i dnešní optikou jeví jako perspektivní: čili má naprosto ideální podmínky pro založení rodiny. Přesto se může stát, že taková žena dojde k názoru, že rodinný život jí nevyhovuje, manžela nechce nebo nepotřebuje a děti mít nebude. Já říkám: díkybohu za to. Pokud dnešní ženy konečně získaly dostatek sebevědomí k tomu, aby se rozhodly děti nemít, pokud je nechtějí, a vzdorovat tím docela brutálnímu společenskému tlaku, který z nějakého důvodu předpokládá, že v životě ženy je mateřství nejvyšší hodnotou, společnost tím může jedině získat. Získá tím to, že děti se budou rodit pouze ženám, které chtějí být matkami. Ty bezdětné pak mohou společnosti přispět v tom, v čem se budou cítit nejkomfortněji. Nebo třeba ani nijak zvlášť úspěšné nebudou, ale budou v životě šťastné a vyrovnané, čímž budou celku přispívat také významnou měrou, pokud už musíme na vše aplikovat tuto společenskou optiku.

Na konci své glosy se pan Kroupa zamýšlí nad tím, jak by asi vypadal život jeho přítelkyně, kdyby se v mládí rozhodla být „single.“ No dost možná by v životě byla nešťastná. Stejně jako žena, která by navzdory svému niternému přesvědčení podlehla společenskému tlaku a vstoupila do manželství a rodinného života, na který by se necítila.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články