Neviditelný

Chmýří na jejím odhaleném krku. Světlé vlasy ostříhané na krátko. Sledoval ji, schovaný bezpečně v dalekém křoví (od jisté doby viděl jako rys). Tak křehká a silná současně. „Je jako Johanka z Arcu“, napadlo ho.

Johanka ležela na břiše a klimbala. Sametově žlutá deka v jasné zeleni zářila, dováděla s okolními kytkami a lákala dotěrný hmyz. V polospánku, do kterého upadala, se míhaly obrazy. Bosé nohy v písku. Její dětská ruka v tátově hřejivé dlani. Jezero, na jehož dně žily podivné bytosti. Četla o nich v knížce, kterou našla na půdě chalupy. Byla ohmataná, psaná starým písmem, obrázky zašlé a špinavé. Voněla zatuchlinou.

Vždycky se jich bála. Když táta plaval dál od břehu, třásla se strachy a křičela, ať se vrátí.

Táta jí tvrdil, že tam žádný příšery nejsou. Smál se jí, dokonce složil říkanku: „Johana je strašpytel, bojí se všech strašidel“.

Jenže ona věděla, že existují.

Už to nevydrží. Musí za ní.

Johanka se schoulila do klubíčka. Najednou jí otřásla zima. Posadila se a rozhlédla kolem. Na periferii se mihl tmavý stín.

„Asi srnka,“ pomyslela si. Podívala se směrem k jezeru. Voda se třpytila v letním vedru jako šupiny mořské panny.

Vyskočila, sbalila deku a vracela se do chalupy. Kdysi tady bývala šťastná. V minulém životě. V době, kdy se táta z jezera vracel. Vylezl z vody, padl před ní na kolena a třásl vlasy ze strany na stranu. Johana pištěla, jak ji ten vodotrysk studil na rozpálené kůži.

Teď to místo nenáviděla. Přesto sem jezdila, dospělá, dvacetiletá holka. Něco ji sem neviditelnou rukou táhlo.

V chalupě ji přivítal příjemný chládek. Hodila deku přes židli a plácla sebou na postel. Stála v koutě světnice, voněla dřevem a příjemně studila. Zavrtala se do peřiny a koukala na kdysi bíle vymalovaný strop. 

„Asi jsem nezamkla,“ napadlo ji, ale byla příliš líná.

Přimáčkl se k oknu ve snaze něco zahlédnout. Stůl, žlutá deka přes opěradlo židle. Postel. Z peřin čouhala nesměle levá noha.

Zkusil kliku u dveří. Povolila. Našlapoval potichu, až došel k posteli a pozoroval její tvář. Přes jedno oko jí padal krátký pramen vlasů.

Byla tak nádherně živá.

…

Johana se probudila. V chalupě byla najednou strašná zima. Otřásla se, vytáhla peřinu až k očím a znovu usnula.

Stál za dveřmi a prudce by oddechoval. Teda kdyby nějaký dech měl. A kdyby měl srdce, tlouklo by mu až v krku. Kdyby měl nějaký krk.

Nikdy se jí nesmí ukázat. Mohla by ho uvidět, není to vyloučeno, říkali mu. Věděl, že už by jej znovu za ní nepustili, že má výjimku. Protože je tak sama. Jeho holčička.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články