V té noci zemřela naděje
I když je čas milosrdný léčitel, některé události zůstanou v těch, kteří ji prožili, ukotveny navždy a nic na tom nezmění ani její relativizace „vykladači historie“.
Okupace armádami Varšavského paktu /přičemž účast zbylých 4 vedle té ze SSSR byla v podstatě komediální/ svrchovaného území tzv. „spřáteleného státu“, byla typickým projevem komunistického smýšlení stranického aparátu z Moskvy. Ten v žádném případě nepřipouštěl nic jiného, než diktaturu tzv. „proletariátu“, což po rozšifrování pravého významu znamenalo stoprocentní uzurpaci moci komunisty bez ohledu na přání lidí. Představa, že by si lidé mohli svobodně zvolit jiný systém, jiné zastupitele, než kteří jim byli ve frašce zvané volby nabízeni, že by se mohli svobodně vyjadřovat ke všemu co je tíží a to bez následků, byla pro ony proletáře v Kremlu naprosto nepředstavitelná.
I když jaro roku 1968 bylo ještě plně v režii komunistické strany, přece je docházelo ke změnám i na nejvyšších postech, kdy rigidní papalášské figury, neschopné zformulovat rozvinutou větu bez gramatické chyby, byly nahrazovány lidmi, kteří začali alespoň naslouchat. I když stále platila doktrína o vůdčí roli KSČ, přece jen mohly vznikat spolky, iniciativy, byla povolena shromáždění, kde se bez trestu mohlo říci, že současný systém je špatný, že představa o dohnání a předehnání Západu je jen blábolem. Začalo se mluvit i o zločinech 50. let, kdy byly zavražděny stovky nevinných lidí a uvězněny desetitisíce. Náhle byly možné dotazy ohledně trestů zločinců, podílejících se na zrůdnostech vůči nevinným, začaly rehabilitace neprávem uvězněných a popravených.
Ona srpnová noc vše zvrátila, okupanti dali střelbou do demonstrantů, ničením památek a zatčením vlády jasně najevo, kdo tady je a bude pánem. Jednání našich v podstatě uvězněných představitelů vlády se sovětskými nájezdníky v Moskvě bylo jen jakousi trapnou snahou o legitimizaci násilí, vykonaném na dvou malých národech. Vyjma MUDr. Františka Kriegla všichni podepsali souhlas se strčením hlavy do postroje, který potáhne ideu tzv. „proletářského internacionalismu“ dále s práskáním biče, který bude i nadále třímat Leonid Brežněv.
Naše společnost se v osudových dnech neuvěřitelným způsobem semkla ve vzájemné a dosud nevídané solidaritě. Vyjma několika vlastizrádců /Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Bilak/, byl celý národ sjednocen v ideji svobody a naděje. Ta se však začala poměrně rychle drolit, mnoho lidí si začalo uvědomovat, že už není možné „zpívat s anděly a proto bude lepší výt s vlky“. Národ se rozštěpil a začali přibývat ti, kteří pochopili Husákova slova o tom, že co je shnilé, musí odpadnout a že tedy není dobré být povadlý.
Ti „shnilí“ volili cestu do emigrace zjevné či skryté na své chaty a zahrádky a někteří nuceně z universitních postů do kotelen. Politika opět začala být sprosté slovo, který slušný člověk do úst nevzal. Husákovský režim zničil na 20 dlouhých let jakékoliv naděje na změnu, zkřivil charaktery lidí, zničil kariéry schopných a naopak vyzvedl vzhůru morální spodinu.
S následky osudné srpnové noci se potýkáme dodnes. Jako si v sobě neseme „mnichovanství“ (dle Pavla Tigrida), tak i popsané události mezi srpny 1968 a 1969, kdy se odhodlaný národ přeměnil totalitní stát, kde lidé jednoho národa ve jménu ideologie byli schopni své spoluobčany pronásledovat, zavírat, soudit, věznit a v některých případech i zabíjet, aby se zalíbili okupační moci.
Mám vzpomínky obdobné, pocity taky. Jen jsem si posléze zpětně uvědomil, že mé iluze o semknutí celého národa nejspíš nebyly, jak to u iluzí bývá, zrovna pravdivé. Působilo to tak navenek, protože zaznívaly především hlasy tuhle agresi odsuzující. Takových, jako ona pětici, již jmenuješ co vlastizrádce, žel bylo mnohem mnohem víc. Akorát je holt ještě nebylo slyšet.
Já vím, že těch malých českých sviní bylo více, koneckonců, pamatujeme Protektorát, že…
Já Protektorát nepamatuju, já tak zpustle jen vypadám vinou nezřízeného života.
Ale samozřejmě máš recht, udavačů, mocichtivých hochštaplerů, zákeřných hajzlů a podobného odpadu holt je v každé společnosti jistý podíl, ba podle zákona pravděpodobnosti bychom mohli predikovat, že podíl víceméně obdobný. Smutné je, že čím levicovější režim, tím podle mého větší prostor k uplatnění jim skýtá.
To o tom Protektorátu mám od dědečka Kaštovského. Byl jednou na udání vyslýchán gestapem. (byl hostinský a porazil načerno prase). Ustál to (uměl výborně německy). Nakonec mu ten gestapák řekl, že ve Vítkovicích dostávají hafo udání a že výrazně převažují Češi….
Jasně. I proto si taky dnes zajisté připomínám tu hrůzu a bezmoc z okupace 21. srpna 1968, ale mnohem tristnější je pro mne odkaz na to, co se stalo o rok později, 21. srpna 1969. To už nebyli Sověti či Rusáci. To už do Čechů stříleli Češi…
Naprosto souhlasím, kdysi jsem o tom psal blog s názvem Noc hnusu a ponížení.
Mého otce vykopli z Báňské vysoké školy, protože v 69. odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk. Samozřejmě věděl, co to znamená, že dostane povolávák na vojnu, ale myslel si, že to podepíše dolům, a protože studoval povrchové důlní stavby, bude moci v tom pokračovat a fárat nebude muset. Nicméně realita byla taková, že na vojnu k ženistům musel. Na nějakém cvičení se ho ruský důstojník zeptal, proč s ním mluví s takovým opovržením a tak to otec na něj všechno vykřičel. Kupodivu ten důstojník se ho věcně zeptal, proč si tu fakultu nedodělá v Moskvě na Lomonosově univerzitě, otec se… Číst vice »
Milý kolego, to je báječné, číst tyhle storky. Chápu, že když na nějakého komouše zařval, že má vystudovánu vysokou v Moskvě, musel tenhle zcvaknout půlky a jít do kopru.
Víte, Tome, on to takhle nedělal. Tenkrát jsem tomu moc nerozuměl, ale vím jak se nad tím s mamkou smáli. Většinou se prý jen pozorně díval s lehce ironickým úsměvem. Vím třeba, že nám jako rodině zamítli Jugoslávii, dle mamky k jejímu naprostému zděšení otec vytáhl diplom, poklepal na něj a paní za přepážkou s naprostým klidem řekl, že to pouze není jeho zájem. Když se pak o tom bavili a máma byla celá zelená, že je zavřou, otec odvětil zda už někdy viděla nějakého pitomce z pasovky, že si bere telefon, aby si to v Moskvě ověřil? Věděl, že… Číst vice »
No právě o tom mluvím. Oni byli dost kreténi a diplom z ruské VŠ byl pro ně ikonou.
Můj tatínek byl jedním z aktérů stávky studentů na pedagogické fakultě v Ostravě. Také ho brzy vyhodili z práce. Učebnici historie, na které se podílel a podle které se učilo pouhý jeden rok, v tichosti nahradili přepsanými dějinami. Nakonec začal učit na gymplu a dojížděl z Havířova do Frýdku. Své studenty miloval i tam a oni jeho. Dodnes si pamatuji na skupiny studentů, kteří se u nás v jeho pracovně setkávali a na zvučné hlasy a debaty plné jasných plánů a nadějí. Jak by asi náš život vypadal, kdyby nás soudruzi z Moskvy nechali svému osudu.
Toto je asi to nejhorší, naděje, které vzaly vniveč. A tak, když vidím ty komunistické tlamy v televizi vykládat o krásných časech jejich éry, jímá mne vztek a chuť jít někomu rozbít hubu.
Ďakujem, Tomáš, za pripomenutie, teraz ráno som pozerala aj debatu na ČT24 a tiež som sa mnohé užitočné dozvedela. Súhlasím s vami, že si toto obdobie treba prípomínať. Mala som sedem rokov, ocko bol evanjelický farár a žili sme v malej stredoslovenskej dedinke. Pamätám si, že mi zakázali sedieť na bráničke, lebo by som ľahkým terčom pre tanky, ktoré išli okolo…
Mám ze současných diskusí tak trochu strach. Zejména, pokud tam sedí nějaký komunista a bude přesvědčovat posluchače, že černá je spíše šedá, pak ještě trochu světlejší a nakonec je to přece všechno bílé….
Dovoluji si souhlasit, a to plně.
Ještě horší je snad jejich dorost. Ti budou bezostyšně tvrdit, že vše bylo OK. Oproti dnešnímu kapitalismu. Jejich dědové to zažili na vlastní kůži a musí to být pravda … Oni přece svým dětem nelžou !
Člověku je z toho zle. Připomíná to tvrzení některých Arabů, že holocaust nebyl !
Skvělý text. Já měl v roce 1968 dva roky, takže samozřejmě si z toho nic nepamatuju. Celá dlouhá léta nám ve škole nikdo nic neřekl, snad s výjimkou trapných frází, kterým jsme nerozuměli. Je záhadou, jak se vlastně ta novodobá historie dokázala ukrýt a poslat téměř do zapomnění…
Dnes na Neviditelném psu píše předsedkyně Trikolóry článek o srpnu 1968. Mne naštvala její relativizace události, zlehčení a pro některé typická apologeze Ruska.
Bacha, Tome, abychom nesklouzli právě k tomu bolševickému myšlení a demagogii, která mne sere na urputných levičácích, nejen minulých (nacistických a komunistických), ale i současných (zhusta progresivistických). I kdyby to bylo se zámysly dobrými. Shodou okolností jsem ten dnešní text Zuzany Majerové Zahradníkové taky četl. A já v něm nenacházím zlehčení událostí ze srpna 68 ani apologii Ruska, proto bych jí to demagogicky nepodsouval. Současně nacionalisticky levicové Rusko nepochybně hrozbou je, ba v lecčem hrozbou nebezpečnější než SSSR – a to podle mého právě proto, že je odlišného charakteru než byvší Sovětský svaz. Ale aktuálně nebezpečnějšími pro svou a naši… Číst vice »
Proboha, to nikdy, Mně naštval ten její způsob úvahy, který komentuji pod jejím článkem. Souhlasím, že svět není dvoubarevný. Já mám jen obavy, abychom tak nějak nezapomněli na události, které čas rozmělňuje a může se nakonec stát, že popřeme třeba pád Dvojčat v NY. Ze strany Václavů Klausů a potažmo zmíněné paní mi trochu více páchne příklon k Rusku, což je zem se systémem, z něhož mám strach. A srovnání dnešního Německa s dnešním Ruskem je vysloveně chucpe.
Naprosto souhlasím s tím, co uvádíš v komentáři pod článkem, že to, čeho je potřeba se bát, je onen nedemokraticky levicový způsob myšlení (například vládců Kremlu). Jen bych to doplnil, že ještě víc se bojím toho levicového způsobu myšlení, vinou kterého je omezována svoboda, v údajném „zájmu kolektivu“ (národa, všeholidu, eurounie, třídy…). Což ovšem je právě rysem nejen společným, ale přímo symptomatickým pro veškerou levici (od nacistické přes komunistickou, až po tu progresivistickou). Kreml takto zajisté zůstává nebezpečím a hrozbou, proto se permanentně stavím na stranu všech zemí, které jsou jeho velkoruskou expanzí ohrožovány (od Pobaltí přes Moldavsko a Gruzii… Číst vice »
Byly mi pouhé 4 roky, když Chomutovem projížděly tanky, nemám na to osobní vzpomínku, nebo možná velmi zastřenou, rodiče o tom nikdy nemluvili. Jen babička na vsi pravidelně poslouchala Svobodnou Evropu, tak se ke mě dostali nějaké ty opoziční zprávy. A pak na gymnáziu při hodině dějepisu má oblíbená profesorka pronesla s úšklebkem cosi o „spřátelené pomoci“ a rychle od tématu pryč. Pochopila jsem, že je tu něco jinak a že o tom dospělí neradi hovoří. Celou pravdu jsem se dozvěděla vlastně až po listopadu 1989.
Já si pamatuji trochu více, třeba jak nám pod okny jezdily ruské tanky a táta brečel a mluvil sprostě (u něj to bylo poprvé a naposledy).
Svého táty se už nezeptám, asi by jen vztekle mávnul rukou, jak jsem ho znala. Naštěstí měl táta svého koníčka, filatelii, tomu věnoval spoustu volného času, možná to byl i takový lék, všelijak uspořádával poštovní známky z celého světa.