Ty píšeš trapnej mama blogísek?!

“Hlavně nepiš mama blogísek.”, říkali mi. “Jasně, to se takové cynické můře jako já nemůže stát.” odpovídala jsem suverénně. Pointu už asi pravidelný čtenář tuší; nepíšu radši vůbec.

Přiznání: “Dobrý den, jmenuji se Edna Nová, jsem nezasloužilá matka dvou malých dětí a nejsem bohužel ani schopná napsat maminkovský vejšplecht o exkrementech potomka.” Trpím krizí mateřskou i tvůrčí. Exkrementy mě zajímají dost málo a děti mě zajímají nejvíce, když jsou někde pryč na hlídání. Tvůrčí deficit nyní nahradím zápalem a níže vás obšťastním s více či méně vznešenými novinkami z mého ubohého nemateřského žití.

Nemoc, na kterou se umírá

Nemateřské zážitky jsou u mě nulové. Nejčerstvější vznešená storka patří do série hypochondr roku, kdy mě chytaly křeče žaludku tak moc, že jsem se neváhala o půlnoci vypravit na pohotovost. O půlnoci, protože matka jindy nemá čas. O půlnoci, neboť muž zděšeně: “Ty chceš jít zítra k doktorovi?! A kdo se postará o děti?” O půlnoci, páč silné křeče ve mně vyvolávaly obavu, že zde zanechám dvě siroty. Samozřejmě, že jsem trpěla jen nějakou ubohoučkou gastroenteritidou, na kterou se umřít ještě nikomu nepodařilo.

Nakladatelství se smyslem pro bizarní humor

Asi to spadá do novinek typu – tak já se vám skromně (samozřejmě, že skromně!) pochlubím, co jsem za extra spešl případ. Nakladatelství mě nominovalo na ŽENU ROKU – v kategorii Zvítězila nad osudem, což je hlavně strašná zábava pro mého muže. Když tady vzdychám vyčerpáním, když bolískuji o svém trpném údělu, tak samozřejmě vytáhne zdechlinu roku. Bližší informace podléhají cenzuře. Autorské.

Žena, jež se umí pohybovat ve společnosti

Seznámit se na rodičáku je jako seznámit se na pustém ostrově. Nikde nikdo. Na hřišti v sedm ráno jsem jen já a mé děti, co jsou od pěti vzhůru. A když teda náhodou na někoho natrefíte, tak k němu nejdete a neřeknete: “Prosím, budeme kamarádky?” No a protože seznamování mi vždy šlo, tak jsem dlouho pozorovala ženu, co měla super kočár, super psa a super dítě, dlouho jsem přemýšlela, jak naše přátelství zahájím, až jsem na ni vybafla: “Prosím, budeme kamarádky?” Zázraky se nedějí, asi jsem ji trochu vyděsila, ale také přiznala podobnou frustraci opuštěné ženy, že si to nějak sedlo a já poznala, že jsem vybafla na tu správnou! Nejsprávnější!

Skvělá sousedka

Nasadím dítěti cizí klobouček s domnělou radostí, že jsme od někoho dostali nový klobouček, aby mi pak rozpačitá cizí paní sdělila: “Zda bych klobouček nemohla vrátit jejímu synovi.” Taky jsem pak chtěla zrušit svou asociálnost a ukázat, že jsem družná, skvělá žena, tudíž na souseda volám přes celou kavárnu: “Dobrý den, pane sousede!” Aby muž na celou kavárnu opětoval mé nadšení: “Dobrý den, já s váma určitě nebydlím.”.

Nejskvělejší blogísková královna

Minule mě lidi hejtili: “fuj, vy jste napsala slovo blogísek”.

Teď já vykřikuji: “fuj, já si to hrozný slovo nějak oblíbila!”