O mrtvých jen dobře. Nedělní povídka

Seděl v zadní lavici. Do zdejšího kostela nechodil, vlastně vzpomínal, kdy tam byl naposledy. Asi jako malý při biřmování, pak mu začaly být řeči o Bohu tak nějak málo pravděpodobné, navíc faráři se tady v zapadlém kraji dost rychle měnili, takže toho současného neznal.

„Měl bys tam jít“, řekla mu žena, když otevřeli obálku s černým lemem. Byla bez známky, takže ji roznášeli příbuzní po vsi.  Na parte byla nepochybně starší fotka, ještě z dob, kdy byl při síle, dokonce se na ni usmíval. Vedle ní obvyklé stupidní veršovánky a pod fotkou obvyklý text o zarmoucené rodině a dnu a hodině pohřbu.

„Vůbec jsem nevěděla, že měl tolik příbuzných“, řekla mu u kafe žena, když se na text dívali ještě znovu a podrobně. „Vždyť za nimi nikdo nejezdil, aspoň co vím.“

Seděl v lavici a na půl ucha poslouchal faráře, který četl zvyklé pohřební texty, o tom, že tohle není finále, že se zase jednou všichni sejdeme, že existuje naděje atd.

„No, zrovna s ním bych se asi setkat moc nechtěl“, napadlo ho, když mu ticho v pauze nabídlo volný čas k úvahám. Těsně předtím totiž zaznělo od ambonu něco v tom smyslu, že „pokud někoho ze slabosti lidské urazil, tak prosí o odpuštění a my bychom mu odpustit měli“.

„Co je tohle za pitomost“, napadlo ho ihned, „vždyť měl dost času na to, aby se všem omluvil sám osobně a ne takhle, když už to nejde tak nějak říkajíc osobně“.

Vždyť nebožtíka všichni znali. Byl to obyčejný hajzlík. Co mohl, to ukradl. Málokdo ve vsi nebyl „poctěn“ jeho návštěvou, kdy tu a tam zmizela slepice, králík. Viděli ho, jak krade na poli brambory, občas přelezl plot, aby si pomohl s česnekem. Nikdy to nebylo nic většího, ale vysvětlujte to těm, kteří to sázeli a pleli, že jim pak někdo ulehčil se sklizní. V hospodě, když tam jednou za čas přišel, byl taky docela protivný. Při mariáši podváděl, jako by šlo o těch pár korun, které tím získal. Objektem jeho slov byl vždy nepřítomný soused, na kterém nenechal suchou nit. Po nějaké době všichni tušili, že v případě jejich nepřítomnosti budou na tapetě oni.

„Měl ho vůbec někdo rád?“, pomyslel si. Marně vzpomínal, jestli byl někdo, kdo za ním přišel jen tak k brance poklábosit nebo mu pomoct při opravě střechy, jak tomu bylo zvykem u jiných stavení. Na vesnické slavnosti chodil málo, když přišel, tak bylo vidět, že se ho ostatní straní, vždycky jen odpověděli na pozdrav a hovor se stočil na neutrální téma počasí.

Kázání byla lež. Farář hovořil o zcela jiném člověku, než ve skutečnosti byl. Nejde asi říkat úplnou pravdu, pomyslel si, ale takhle lhát? Milující otec a manžel? Vědělo se, že má ve vedlejší vsi bokovku, věděla to celá vesnice a dokonce i jeho žena, která to tak nějak mlčky trpěla. Po dětech, než odešly z domu, dost často na zahradě řval a slova, která volil, děsila občas i drsné kolemjdoucí. Byl to obyčejný despota a lhář. Dokonce se přistihl, že je rád, že už ho nebude vídat. „Tohle si ale nechám pro sebe,“ dal si předsevzetí.

Konečně havrani naložili na plece rakev a odešli. Vyšel ven na sluníčko a jeho hořký pocit v ústech se rozplynul.

„Je mi fajn“, napadlo ho, když se vydal zpět domů. Rychlou chůzí ho minul soused, jen kývnul na pozdrav a mizel před ním v boční cestě. Náhle si vzpomněl, že před lety právě jemu doporučil ten báječný kšeft, jak vydělat hromadu prachů i když tušil, že je to obyčejné letadlo. On se z toho ještě stačil vylízat, ale soused přišel o všechny úspory a jen díky dětem a jejich penězům nepřišel o střechu nad hlavou.

„Ten si asi o mně nemyslí nic pěkného“, došlo mu a pocítil kámen v krku. „Ale vždyť to bylo přece jen jeho svobodné rozhodnutí, k ničemu jsem ho nenutil.“

„Nenutil?“ ozvalo se svědomí. „Dobře víš, jak to bylo, ty hajzle. Měl si z jeho duše taky svůj podíl.“

Zpomalil. Proti jeho vůli mu začala paměť dávno zasutých věcí nabízet obrázky minulosti jako rozložený vějíř. Už na škole vždycky opisoval od jiných, ale že by někomu poskytl stejnou službu, tak to ani náhodou. Chtěl být nejlepší a to za každou cenu. V práci se tu a tam zmínil šéfovi, co o něm kdo povídal při společných večírcích, kde hladina alkoholu snižovala sebekontrolu. I přes své menší schopnosti tak přeskakoval své nadanější kolegy, aby nakonec v čase, kdy pukaly politické ledy, zlomil vaz i jemu.

V představách mu náhle vytanula kolegyně, s kterou to táhl i přesto, že už byl ženatý. Když za ním přišla se sdělením, že je těhotná a že chce, aby se rozvedl a vzal si jí, donutil ji k potratu.

Ani nevěděl, jak se dostal domů.

„Jaký to bylo?“ ptala se žena.

„Ale, nic moc“, odpověděl na půl úst. „Obvyklé řeči.“

Sedl si ke stolu v kuchyni s hlavou v dlaních. Začalo mu docházet to, co v předchozích letech úspěšně mazal a co mu díky jeho povaze poskytovalo sladkou chuť nevědomí. Ti lidé okolo něj, po jejichž zádech se vyšplhal, pořád existují. Měl by cosi udělat, zajet za nimi a nasypat si na hlavu popel. Ale to by zase musel otevřít staré rány, dělat tlusté čáry, o kterých věděl, že neléčí.

Jeho žena ho mlčky pozorovala a věděla, že se něco děje.

„Je ti něco?“, zeptala se po chvíli.

„Nic mi není“, odpověděl,“ ale pokud chceš, tak zítra ti uvařím polívku“.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články