Soucit s nemocným jako universální emoce ?
Známe to všichni, možná ještě od mala. Pokud jsme jako děti ležely doma s angínou či pochroumanou nohou, rodiče byli laskaví a my jsme požívali jistých zvýšených výhod maroda. Pokud má člověk štěstí v životě, totéž se mu děje i v pokročilém věku, kdy jej ošetřuje jeho laskavý partner či lékař.
Jsou choroby, za které člověk nemůže. Stačí jedno nevytažené klíště, nepozornost při domácí práci s pilou či vrtačkou, přehlédnutá překážka při jízdě z kopce na kole či na lyžích. V těch horších případech se objeví nemoc zákeřná, nečekaná, mnohdy i v relativně nízkém věku. Bývá to pro nemocného i jeho okolí šok, z něhož se dostává jen pozvolna s nutností adaptace na zcela nové životní podmínky, ztrátu zaměstnání, nutnost i celodenní ošetřovatelské péče.
Empatické okolí se k postiženému staví dle zvyklých a staletími prověřených postojů, jež jsou dány židovsko-křesťanským základem milosrdenství s trpícími. Příklad milosrdného Samaritána je dostatečně znám i teologicky inertním jedincům. Od doby říšského kancléře Bismarcka je v naší zemi zaveden tzv. „solidární systém“ zdravotní péče, kdy z povinné zdravotní daně všech ekonomicky aktivních občanů jsou placeny náklady těm, kteří mají v životě méně štěstí, kteří jsou již věkovití s nutností zvýšených léčebných nákladů. Rovněž nákladné operační výkony, které prodlužují život či jej zlepší u těch, kteří by jinak byli buď výrazně hendikepovaní či by zemřeli.
Existují však i stavy, kdy je společnost v této věci rozdělena a mohou zaznívat i extrémní názory. Kupříkladu jedinci, závislí na drogách, jejichž léčba stojí obrovské peníze a to s vědomím, že po stabilizaci stavu na JIP se tento jedinec opět vrátí do svých návyků a celý kolotoč se bude opakovat zas a zase. Totéž se týká kuřáků, chronických alkoholiků atd. Někteří občané by velmi rádi omezili zdravotní péči u těchto lidí s odůvodněním, že by pak zbylo více pro ty, kteří za svou chorobu nemohou a že tato nákladná léčba je vlastně zbytečná a bezúčelná. Opačný argument říká, že i tito lidé jsou nemocní a že vyspělá společnost se musí o uvedené jedince postarat a nenechat je umřít na ulici. Jsem si jist, že obě strany by našly řadu argumentů pro svůj postoj.
Vedle těchto celkem zřejmých faktů existuje jakási nástavba a tou je již výše zmíněný soucit s nemocným. Každý jsme (vyjma deprivantů) obdařeni různou dávkou empatie, tedy vciťování se do situace nemocného a z toho plynoucím soucitem. Asi nikdo na světě se nebude cynicky smát nad těžce nemocným dítětem, nad člověkem, kterého třeba úraz zbavil možnosti hýbat končetinami a nadosmrti jej usadil do vozíku. Osobně mám však problém s jedinci, kteří – jsa nemocní – nejen, že nerespektují základní léčebná doporučení, ale naopak stále pokračují v dalším a dalším poškozování svého organismu. Epileptik, který trpí nekontrolovatelnými záchvaty o nichž navíc ví, že jsou vyvolávány alkoholem, ve mně nevyvolá při své opilosti a nutnosti se o něj starat ani špetku soucitu, ale spíše vztek z marné práce. Kuřák, který denně udělá 3-4 krabičky a má ucpané tepny na dolních končetinách, si za to, že mu budou posléze amputovány, může jen a jen sám a ani zde nemám pocit, že bych jej měl nějak zásadně litovat.
Totéž se týká chronických alkoholiků, kteří již mají zřetelné projevy jak z poškození centrálního nervového systému (alkoholické psychosy, deliria, odbržděné chování, snahu vulgárními výrazy šokovat své okolí), tak i postižení periferních nervů, které se projevuje progredující neuropatií, končící umístěním na vozíku. Jaterní cirhosa, jež ve finále nemocného usmrtí toxickými zplodinami v organismu či prasknutím tzv. jícnového varixu, je rovněž důsledkem jeho vlastního rozhodnutí, které měl mnohokrát příležitost změnit. Je to důsledek svobodné volby člověka, který si tuto cestu vybral sám, i když byl jistě mnohokrát upozorněn na nebezpečí, které mu hrozí.
Sumárně – všem lidem bez rozdílu, kteří jsou nemocní, je třeba pomoci, i když třeba víme, že tato pomoc je ze strany nemocného málo či vůbec účelná. Ale nutit se do empatie, plakat nad těmito jedinci? Myslím, že u většiny lékařů a nejspíše i laiků podobných pocitů dosíci nelze.
Už ta tragikomedie začíná, Zeman úřaduje z ARO a jmenuje předsedu krajského soudu ( důkaz že pracuje) a Babiš si po dvou dnech vzpomněl, že mu Zeman řekl, že ho pověří sestavením vlády. Tak jakejpak falešnej sentiment.
A na tom ARO pojídá buchty s meruňkama. Aspoň, že ta cukrovka mu odešla. 🙂
Mám pocit, že diskuze kolem Covidu poodhalila nuance v pojetí „svobody“ ve vztahu ke zdraví… A že vše zapadá.
Žel žijeme v době, kdy jsme ze stran médií namísto zpráv neustále bombardováni vnucováním vypjatých extrémních emocí a jakéhosi vyhraněného „emočního stanoviska“. Televizní záběry jsou podkresleny hudbou, která má vyvolat emoci, již redaktorstvo pokládá za „tu náležitou“, články a titulky hýří expresivními tvrzeními o tom, jak se kdosi vzteká či jásá… Pokládám to jen za další projev módní dichotomie, oblbujícího odezdikezdismu. Jako by existovaly toliko dvě krajnosti, jen jakási emočně „černá“ a „bílá“ (neřkuli dokonce v dichotomické kategorizaci na údajné „zlo“ a „dobro“), a co není černé, že musí být nutně bílé, a vice versa. – Vcelku pochopitelně si to… Číst vice »
Správně, taky nepociťuju žádné obavy, dá se říct, že jeho stav přecházím pokrčením ramen, je mi to doslova jedno. Vlastně dokonce cynicky se zájmem čekám, kam až tu absurditu budou hnát. Nedojímají mne ani patetické výkřiky k povinné úctě k hlavě státu ba naopak, rozčilují mne moralisté hystericky obviňující novináře z hyenismu atd atd.