Jan Pavel II. - člověk a světec

Dne 16.října 1978 – před 41 lety – se na balkónu vatikánské residence objevil nečekaný 264. nástupce sv. Petra. Tehdy nikdo nemohl tušit, kdo na onen pomyslný trůn nastoupil.

Oním mužem, který měl změnit svět konce 20. století, byl málo známý kardinál Karol Wojtyla, první Slovan v této funkci a po téměř 500 letech papež neitalského původu. Zaražené publikum na svatopetrském náměstí získal hned prvním projevem, kdy poprosil, aby prominulo pokud udělá chybu v „naší“ italštině. Své jméno odvodil od svého předchůdce, který zemřel po několika týdnech pontifikátu.

Jan Pavel II. pojal svůj úřad nikoli jako honosnou sinekuru, ale jako službu lidem. Jako Polák dobře znal povahu totalitních režimů, které v oné době byly ve střední a východní Evropě velmi pevně zakotveny a vzdor proklamacím o náboženské svobodě tvrdě pronásledovaly jakékoli náboženské aktivity, které nebyly dozorovány církevními tajemníky.

Jeho první návštěva byla do rodného Polska, kde slavnostní mše pod širým nebem navštívil milion věřících. Jeho projevy, proslovy „nebojte se“, měly na komunistický režim destruktivní vliv, neboť si Poláci začali uvědomovat, že proti totalitní moci lze bojovat nenásilnou, avšak velmi účinnou formou. Pro polskou mládež se stal jakousi ikonou, jež byla nezničitelná i brutálním útlakem. Byl velkou vzpruhou i pro dělníky, kteří poměrně brzy založili odborové hnutí Solidarita, jež hrálo podstatnou roli ve svržení komunistického režimu.

Jan Pavel II. se stal pro komunistické vládce – zejména pro brežněvovský rigidní režim – velmi nepohodlným. Stav dospěl až do obvyklého řešení, kterým se tento systém vypořádával s jinak neřešitelným problémem. Dne 13. května 1981 byl na něj spáchán atentát, provedený Turkem Mehmedem Ali Agcou. Stopy přípravy a realizace atentátu vedly přes bulharské soudruhy až ke KGB. Jan Pavel II. zázrakem přežil střely z bezprostřední blízkosti a po zotavení navštívil ve vězení svého vraha a jeho čin mu odpustil.

Naši zem navštívil celkem 3x, poprvé v dubnu 1990, půl roku po pádu komunismu. Václav Havel to tehdy trefně okomentoval, že jeho návštěva se rovná zázraku, kterému by ještě rok předtím nikdo nevěřil. Pro katolíky byla každá jeho návštěva velkým povzbuzením a zážitkem ze setkání s velkým člověkem.

Byl papežem vpravdě ekumenickým. Jeho časté kontakty s židovskými rabíny, návštěva synagogy /vůbec první papež v dějinách!/, jeho navazování kontaktů i s muslimskými duchovními patří k tomu nejlepšímu, co katolická církev přinesla jako dar ke smíření na celosvětové úrovni. Papež se rovněž omluvil za prohřešky katolické církve ve středověku i za některé její přístupy v novodobých dějinách.

Jan Pavel II. ve svých encyklikách prosazoval právo na život, a to i před jeho narozením. Jeho požadavek na partnerskou věrnost a tím zabránění šíření choroby AIDS byl mnohými jeho kritiky zlehčován a skandalizován, přesto ve své podstatě jeho přístup znamená nejlepší prevenci šíření této smrtelné nemoci.

Jeho poslední léta byla provázena chorobami, které byly jednak důsledkem atentátu z roku 1981 a rovněž rozvoje Parkinsonovy nemoci. I přes tuto nemoc byl stále duševně velmi čilý, což dokazovaly jeho další encykliky. Postojem k svému utrpení dokázal naprosto jasně, že je tím nejlepším nositelem poselství Ježíše Krista. Svou životní pouť zakončil dne 2. dubna 2005 ve večerních hodinách.

Mimo jiné řekl: „Svoboda nabývá své plné hodnoty teprve přijetím pravdy. Ve světě bez pravdy ztrácí svoboda svůj základ a člověk je vystaven síle vášní a otevřených nebo skrytých podmíněností.“

Tato jeho slova mají i dnes universální platnost.